RECENZE: Čechovův Racek v Národním divadle v Brně patří k těm nejlepším hrám

Čechovovy postavy věří, že takového života dosáhnou buď láskou, nebo uměním, a tak se upínají k lásce a k múzám, zatímco se jejich bytí stává nesnesitelným. Racek, inscenovaný v Moskevském uměleckém divadle roku 1898, se stal asi první hrou moderního dramatu. Jeho laskavý, ale také krutý a neúprosný pohled na člověka počátku století je divákům i tvůrcům blízký i v současnosti. Strachu z banality, z nudy se totiž lidé sotvakdy zbaví. Čechov promlouval ke svým současníkům a to netušil, jak si budou lidé cizí, jak budou stejně bezradní v té dnešní super komunikační době.

Racek je hra, která se často inscenuje po celém světě. V dobách, kdy se u nás budovaly „krásné zítřky“, se Čechov uváděl velmi často, protože se to primitivním ideologům kultury hodilo, vždyť co je ruské, je taky sovětské. A divadelníci, ti rádi nacházeli mnohé paralely života zoufalců v Rackovi, se životem občanů „socialistické vlasti“. Proto jsem viděl Čechovova Racka mnohokrát.

Mám možnost porovnávat a musím… a rád konstatovat, že dnešní inscenace v NdB patří k těm nejlepším, jaké jsem kdy viděl. Mohu mít mírné výhrady ke scéně – především před přestávkou, která se mi jevila opuštěná, chudá. Racek se nejčastěji inscenoval v bohaté stavbě měšťanského eklektismu té doby. O to víc vynikla prázdnota a bezradnost aktérů v prostředí křesel, stolečků, lamp a dalších dekorací venkovského bohatství carské kultury. Po přestávce se však scéna zásadně mněni, tak jak ji předepisuje autor, vidíme prosklenou verandu, za kterou je cítit ruskou přírodu.

Nejčastěji se používalo jisté klišé – břízový háj s náznakem jezírka. Vůbec nepřekáželo, že břízy v této inscenaci chybí. Naopak působivě na diváka dolehlo nepříznivé počasí, se skutečným deštěm za verandou. To všechno jsou však vnější znaky inscenace.

Mnohem důležitější a vskutku čechovovská je atmosféra hraného příběhu. Protagonisté asi věrni teorii herectví Stanislavského (vždyť to byl on, který se věnoval na příkladě Čechovových her, spolu s Dančenkem, v později slavném divadle MCHAT původní teorii dramatu a hraní v dramatu. (Moje výchova k herectví, Dotvoření herce).  Takže pod chytrým a citlivým režijním vedením Štěpána Pácla, v dramaturgii Jaroslava Jurečky. (Nemám k dispozici původní text, ale mám dojem, že zde bylo občas škrtáno, což vůbec nepřekáží. Inu dnes je doba jiná, rychlejší…) Herci hráli příkladně, kultivovaně v intencích svých rolí. Žádné extempore, ke kterému text občas může svádět. Čechov je moudrý a nemusí se k němu nic přidávat. Naopak, vážil jsem si důraz právě na moudra, která herci velmi citlivě interpretovali. V popředí je vždy dramatický střet názorů, a právě tento prvek byl v herectví interpretů nejdůležitější. Je zajímavé, že Čechov se ve svých hrách hlouběji věnoval ženským postavám. Ale v této interpretaci Racka to cítit nebylo. Netuším proč. Asi vyváženou dramaturgií a režií.

Kostýmy Aleny Dziarnovich i scéna Jána Tereby působili nenuceně, vhodně zapadaly do obsahu inscenace. Takže ano. Divadelní hra Skakuna – tak se totiž rusky řekne racek, byla velmi dobrá a jediné, co hodně překáželo, byly roušky, které diváci až na malé výjimky skutečně měli nasazené.  Dýchá se v tom příšerně… Dožijeme se někdy umění bez roušek...? Kdoví, prozatím to moc optimisticky nevypadá.

Hodnocení: 80 %