RECENZE: Kavkazský křídový kruh. Není jednoduché hrát Brechta, v Brně se to ale povedlo

Zažil jsem jich dost v půlstoletí budování „krásných zítřků“. Znám Brechtovo dílo a vlastně jej nechci. Možná až na rané drama Baal, o neposlušném básníkovi, bouřlivákovi. Ale Kavkazský křídový kruh, který měl premiéru v Mahenově divadle  minulý týden mne zase přesvědčil o jakémsi vnitřním odmítání Brechtovy  poetiky politického divadla. Nevím však, čím to je, že inscenace v dramaturgii Jaroslava Jurečky, v režii Animati Keity ve mně nevyvolala takové to zásadní odmítnutí Brechtových postulátů. 

Asi byla výstavba mizanscény jakási nebrechtovská, tedy v intencích běžného současného divadla s aristotelskou výstavbou, tedy s expozicí, kolizí, krizí a katastrofou, dokonce  - a to je vlastně pro Brechta typické, s jistou anagnorisis, jakési otevření očí pro diváka, poznání, které má diváka vychovávat. Byl jsem už vychováván v životě dost (a doufám, že to na mne nezanechalo nějaké negativní stopy) a tak beru Brechta s nadhledem a více si všímám jak, než abych se věnoval otázce „co“.

Epické divadlo po vzoru Erwina Piscatora mne zajímá jenom do té míry, pokud bude tomu Brechtu ehm… nevěrné a navrátí nás do klasické dramatické struktury. Po zhlédnutí Kavkazského křídového kruhu rád konstatuji, že se vlk nažral a koza zůstala celá. V Mahenově divadle inscenátoři vytvořili z onoho „epického“ příběhu, jenom drobnými zásahy čistě dramatickou inscenaci, která nepoučovala (jak by se asi Brechtovi líbilo) ale kladla důraz na dramatičnost a na čistou aristotelovskou výstavbu děje.  To se to pak hercům hrálo.

Hlavní roli – dá li se to tak říct, v tomto „epickém“ eposu,  mněla Petra Lorencová a její Gruša. Krásně vypracovaná postava s úspornými gesty a bohatým vnitřním životem, kterému divák rád věřil. Pak Ivan Dejmal v roli zpěváka a také Azdaka, a jeho impulzivní herectví – to jsem si uvědomil, že hraje postavu dynamicky, s plným nasazením – co by na to asi řekl Brecht..?  Je tady ještě guvernérová (také Anika, Selka, Ludovika) kterou rozmařile zahrála Eliška Zbranková. Několik hezkých rolí, od Guvernéra po Kulhavce si věrohodně zahrál Martin Siničák, ale tak bychom mohli chválit i ostatní často protichůdné role, v obsazení inscenace.

Na hudbě většiny Brechtových her se podílel Paul Dessau a taky zde v instrumentaci Iva Sedláčka zněly tóny Brechtovy inscenace  tak, jak si to asi sám autor u svých vlastních režií představoval. (Dalším, významným  skladatelem Brechtova soboru byl Kurt Weill)      V  divadle ve východním Berlíne (Theatr am Schiffbauerdamm) které po válce sám Brecht se svou manželkou vedl,  se hrály všechny jeho do té doby napsané hry. Kuriozitou však bylo, že autorské zastoupení jeho děl bylo v Západním Berlíně a tak nestačilo platit Brachovi východoněmeckou markou. Agentura požadovala marky západoněmecké. To soudruzi v NDR Brechtovi vyčítali, ale on trval na svém.

V tom východoberlínském divadle jsem viděl Kavkazský křídový kruh i Matku Kuráž a byla to stejná poetika, s jakou jsme se v současnosti setkali v Mahenově divadle.  Vrátím se však ke Kavkazskému křídovému kruhu: Scéna Michala Sprateka byla neutrální, vlastně univerzální, bez inscenačních náznaků a vůbec to nepřekáželo. Prostor však měly kostýmy, pestré a nápadité, od Simony Rybákové. Chyběla jim sice jakási slohová jednota, ale to nepřekáželo. Vypovídaly o postavě, která kostým nosí. Účel světil prostředky.

Přicházel jsem na premiéru s jistými obavami. Opuštění Brechtovy poetiky by mi hodně překáželo a hrát Brechta dnes tak, jak se v době jeho režií hrával, to jsem si moc neuměl představit. Ale odcházel jsem z premiéry spokojen.  Inscenace ctila Brechta a při tom byla hrána moderními, současnými prostředky.

Není jednoduché dnes hrát Bertolda Brechta. V Mahenově činohře se to naštěstí povedlo.