RECENZE: Růžový kavalír v Brně si zaslouží téměř nejvyšší hodnocení

Kdo přichází do divadla shlédnout „něco od Strausse“ a čekává známé valčíky vídeňského 19. století, dost rychle přijde na to, že Richard Strauss nemá nic společného s Johannem, starším nebo mladším. Tento Strauss, (1864 – 1949) Mnichovan, syn hráče na lesní roh ve dvorském orchestru, od mala komponoval a po celý život nepřestal. Má za sebou 17 symfonických básní a skladeb, 15 oper a dvě díla pro balet. Z tohoto úctyhodného přehledu se z operních děl dodnes na světových scénách hraje především Růžový kavalír.  Libretistou jeho stěžejních oper byl Vídeňák, Hugo von Hofmannsthal.   

Libreto opery je dost složité, propletenec vztahů posouvá děj kupředu záměnami postav. Mladičký Oktavián – (role pro soprán), převlečen v dívku se dostává ke dvoru hrubiána Ochse, vše se točí kolem předmanželské smlouvy a kolotoč vztahů a nedorozumění může začít. Jaký je to vlastně žánr? Označení komická opera je dost nepřesné. Ano, v tom díle je v textech i v hudbě, ve vybudovaných vztazích hodně komiky. Ale Strauss vložil do hudebních partů především vážnou dramatičnost, která se střídá s pasáží nádherné milostné lyriky. Pro komedii tam moc místa není. O to sinější emoce vyvolávají dramatická nedorozumění, vášeň lásky i zklamání, aby nakonec ve třetím obraze vše vyvrcholilo poznáním nádherné velkodušnosti Maršálky, kněžny Werdenberg, která se vzdává lásky k mladičkému Oktaviánovi, protože shledá, že on je zamilovaný do mladé Sophie. Z pohledu dneška je Hofmannsthalovo libreto romantickou pohádkou o dramaticky rozehraných a následně zázračně vyřešených vztazích, kde zlo je potrestáno a vítězí velkodušnost a láska. Bez nádherné hudby Richarda Strasusse by takové literární dílo dnes neobstálo. Dnes žijeme ve světě pragmatizmu. Asi právě proto nás díky Straussově hudbě Růžový kavalír svou čistotou lásky tak dojímá.

Režisér Jiří Herman (umělecký šéf opery) se spolu s kostymérkou Zuzanou Štefunkovou – Rusínovou a se scénografem Tomášem Rusínem pustili do velkého úkolu. Volili bohaté kostýmy, v prvním obraze téměř vše v bílém, dále pak v barvách, které podkreslovaly dramatičnost příběhu a scény, ta byla prostě skvostná. V minimalistickém pojetí velkého prostoru jeviště Janáčkova divadla zvolili pozadí s velkými okny, přes které téměř stále zářilo světlo (jemný kontralight)  a to tvořilo na scéně prostory, podobné obrazům vlámského malíře Vermeera van Delfa. Každá scéna, všechny prostory se tak staly již samy o sobě výtvarnými díly (světelný design Daniel Tesař).

Operní hudba Richarda Strausse je bohatá na předehry k jednotlivým obrazům, nechybí hudba, která uvádí atmosféru děje a doby, často v dosti dlouhých interludiích. V dnešní uspěchané době, kdy divák má nějakou vnitřní potřebu, aby vše rychleji ubíhalo a lidé spěchají dál a dál za novým poznáním, za novými zážitky, by možná diváci přijímali Straussovo hudební vyjádření s jistou netrpělivostí. Jsme již tací. Vláčeni stále rychlejšími klipy, jakousi netrpělivostí srdce, vše bychom chtěli mít zabaleno jako fast food, kterým se cpeme na cestě dál, v tom našem unáhleném životě. A jak se s tím vypořádal režisér opery? Výtečně! Zaplnil scénu postavami a postavičkami, včetně černoušků, dětí, a třeba i s krásným pejskem, postavy vždy kostýmované ve smyslu obrazu a situace, ve které se právě nacházíme. A tak jsme svědky pobíhání a bitky, sluhové přicházejí a odcházejí, vhodně i záměrně nevhodně. Jeviště je zaplněno drobnými komickými výstupy, které resonují s hudbou. Nikdy nejdou proti jejímu smyslu, vždy režisér velmi citlivě zapájí to množství bizarních postav do vypovídající hudby.

Asi by se dost dlouho dal popisovat zvuk orchestru. Pod taktovkou Roberta Kružíka zněl nejenom čistě, ale také velmi citlivě v souzvuku s pěveckými party. A k tomu zpěvu: I když běží nad portálem překlad textů v češtině i v angličtině, světe div se, němčina protagonistů byla srozumitelná, dikce příkladná, prostě: klobouk dolu.

Z interpretů na premiéře je asi nutné vyzdvihnout čtyři postavy, i když je vhodné zdůraznit, že všechny zpívané party byly na vysoké úrovni interpretační a – co není vždy běžné, je třeba vyzvednout herectví interpretů, jejich vnitřní nasazení, věrohodnost projevu i pohybu v mizanscénách. Díkybohu divák neviděl občasný nešvar i na velkých operních jevištích, kdy zpěvák výborně interpretoval své party, aby pak téměř nečinně čekal na svůj další výstup. A toho jsme občas svědky dokonce i u záznamu z Metropolitní opery v N.Y.

Líbezná byla role Sophie v interpretaci Jany Šrejma Kačírkové. Její koloraturní soprán se dokázal v mžiku změnit v dramatickou barvu, vždy zvýrazněnou adekvátním hereckým projevem. A je to atraktivní žena, která umí na jevišti zazářit.

Barona Ocha zpíval Jan Šťáva. Vůbec nepotřeboval přidělané břicho nebo zjizvenou tvář, aby byla zvýrazněna jeho ošklivost (jak se to občas u této postavy dělá). Naopak, oděn do hezkého bílého kostýmu, stejně z něj vyzařovala zloba a tupost. I to dokáže vhodné herectví a správně nasazený hlas.

Oktavián Václavy Krejčí Houskové byl hodně něžný mladík. Její mezzosoprán byl více něžným sopránem než hlasem mladého muže. Krásná interpretace a až kontrastní projev energického mladíka s něžným hlasem. Moc hezká kombinace, patřící do registru tohoto díla.

 Maršálka Alžběty Poláčkové byla svou interpretací zážitkem. Její výrazný a vyrovnaný soprán, který neštěstí dost často slyšíme v repertoáru Janáčkovy opery (třeba v Turandot, nebo Bohémě) byl tady slyšet jenom v prvním a na závěr ve třetím obrazu. Škoda, že tuto postavu libretista víc nevyužil. Možná kdyby věděl, kdo tu roli bude v Brně zpívat, něco by s tím udělal J.

V Růžovém kavalíru režisér dbal na to, aby všichni zúčastnění na jevišti byli v souzvuku s momentální atmosférou a tak se povedl ten zázračný tvar divadla, vycházející s pojmu: dívati se. (Nejenom slyšeti, tak se to často v operních domech ve světě stává.) Platí to nejenom o předních interpretech, ale o celém ansámblu.

Když už tady byla připomenuta Metropolitní opera, tam (viděno ze záznamu i u nás), byl Růžový kavalír hrán v kulisách, které ve třetím dějství neukázaly hotelový pokoj, ale ehm… bordel. No ano, hrdina Ochs se choval jako v nevěstinci, ale přece jenom, Hofmannsthal by se asi z takového posunu svého libereta, které se stále točí kolem vhodných panských způsobů, asi pohoršoval.

Růžový kavalír je další titul Janáčkovy opery, který se stane stálicí v repertoáru. Diváka těší, že si může vybrat z repertoáru tolika různorodých žánrů. Straussova opera je realizována na vysoké úrovni ve všech oblastech, od kostýmů a scény, přes světelný design a dramaturgii, až po orchestrální předvedení a výkony režie. U interpretů na této scéně nelze očekávat jiné než kvalitní výkony. Apropos dramaturgie: Program k tomuto představení je bohatý, s kvalitní fotodokumentaci Marka Olbrzymeka a hlavně, s kvalitním ústředním článkem Patrície Částkové, který diváka seznámí s mnoha detaily života a tvorby Richarda Strausse.

Hodnocení inscenace:  99%

Růžový kavalír

Premiéra 29. listopadu 2019 v Janáčkově divadle

autor: Richard Strauss libreto: Hugo von Hofmannsthal hudební nastudování: Robert Kružík dirigent: Robert Kružík, Ondrej Olos režie: Jiří Heřman scéna: Tomáš Rusín kostýmy: Zuzana Štefunková-Rusínová sbormistr: Klára Složilová Roztočilová dramaturgie: Patricie Částková