RECENZE: Smutek sluší Elektře. Premiéra v Mahenově divadle v Brně budí obdiv a evokuje k zamyšlení

Eugen O´Neill (1888 – 1953), americký dramatik, nositel Nobelovy ceny za literaturu, se vymykal všem do té doby běžným hodnocením, jakých bylo na Broadway vždy hodně. Nikdy se netajil savým obdivem ke Strindbergovi, byl občas nazýván levičákem, pro kladné postoje k chudině a ke kritice marnivosti těch, kteří mají víc, než mohou užít. Jeho díla však nikdy nebyla politická. Jenom ty sondy do jednání postav pod tlakem naléhavé skutečnosti vždy rezonovaly v hodnocení sociální situace v americké společnosti. To byl také důvod, proč byl O´ Neill  inscenován v dobách socialismu u nás, víceméně jako politické divadlo, kritizující „tu zlou Ameriku.“

Mahenova činohra přistoupila samozřejmě k dílu úplně jinak. Hned na začátku představení vystoupilo rapperské duo P/\ST, se svým, ne vždy srozumitelným komentářem světa, ve kterém žijeme. Abych byl upřímný, byla to úplně jiná „opera“, která s budoucím představením, poctivě vykládajícím herecky i režijně Strindberga, neměla vůbec nic společného. Přežil jsem to a ale s velkými obavami, co bude následovat. Mám v sobě zakódovanou hloupou vlastnost – strach o inscenaci, když se na začátku vyvíjí úplně mimo očekávání. Naštěstí mne mohl ten strach hned po bláznivém rappu opustit. (Naléhavá otázka pro inscenátora: opravdu to muselo být? Nechcete se toho rappu vzdát?)

Dál už bylo představení důsledně divadelní, počínaje funkční scénou (Dragan Stojčevski) přes kostýmy (Eva Jiříkovská) až po nápaditou režii, plnou jevištních metafor (Michal Dočekal) a samozřejmě také díky úpravě a dramaturgii (Jana Slouková a Hana Hložková). Byl to prostě klasický Strindberg, ve kterém režisér kladl důraz na dialogy, které dominovaly v celé inscenaci. Strindbergovi prostě není třeba vkládat nějaké nápadité berličky. Jeho promyšlené jednání postav je samo o sobě příběhovým zážitkem. A herci si to náležitě užívali. Dávno se mi nestalo, že jsem seděl v první divácké řadě. Obecně to nemám rád. Ale tady, téměř na dotek s jevištěm, ve mne ten Strindberg vyvolal zvláštní pocit naléhavosti a pravdivosti. A nevím, který herecký výkon bych mněl jmenovat jako nejlepší. Kristina Hany Tomáš Břešťanské, nebo její manžel Erza Mannon v podání  Petra Kubese? Jejich dcera a syn, Petra Lorencová a Viktor Kuznik?  Byli to pravdivě zahrané postavy, bez patosu, postavy dnešního světa, ve kterém se mohl divák utvrdit v tom, že hra napsaná v roce 1931 stále a možná ještě naléhavěji k nám promlouvá, než v době svého vzniku. Klade otázky a hledá na ně odpovědi.

Antické drama se svou expozicí, kolizí, krizí a katastrofou už od pátého století před Kristam oslovuje diváky, nabízí  anagnorisis  - poznání naléhavosti konání pod tíhou událostí. Tento klasický pohled na jevištní skutečnost v inscenaci Smutek sluší Elektře byl přítomen. A byl také důkazem, že klasické drama, se všemi svými atributy, když je správně inscenované, výrazně komunikuje i s dnešními diváky.

Sídlo rodu Mannonů. Svět na konci války Severu proti Jihu. Dcera a matka netrpělivě a s napětím očekávají návrat otce a syna. V luxusním rodinném sídle doutnají utajované vášně a každá z postav chce konečně vzít osud do vlastních rukou, jde jen o to, kdo bude rychlejší a za jakou cenu se zmocní svých tužeb. Touha po lásce, která se snadno může změnit v nenávist a touhu po pomstě. To jsou klíčové atributy dramatu, které posouvají děj k nezadržitelné tragédii.

Mahenova činohra má tedy v repertoáru inscenaci, která je divácky atraktivní a zároveň nějak očistná. Vždyť to byl také záměr, kterému se věnoval ve svých dílech největší ze znalců dramatiky, Aristoteles. Antiko, buď pozdravena.

Hodnocení: 85 %