RECENZE: Sugestivní hra Protokol amerického dramatika Tracy Lettse, ze které mrazí

Porady, jakékoliv, kdekoliv, se mohou ubírat nudnou cestou zaběhnutého klišé, mohou ale být i takové, ze kterých se rozčílením bouří krev. Někdo se stále hlásí o slovo a ruší poradu nepodstatnými bláboly, někdo je sklerotický a než z něj účastníci dostanou rozumnou větu, šílí netrpělivostí. Najdou se diskutéři, kterým nic neříkají demokratické zásady řešení konfliktů, jsou diskutéři „uťáplí“ i arogantní, kteří chtějí vše prosadit silou svého hlasového projevu. A svědkům takového počínání naskakuje  husí kůže.

Nedá mi to, musím být osobní a vrátit se do roku 1990. Po sametové revoluci v Koordinačním centru Verejnosť proti násiliu (slovenská obdoba českého Občanského fóra) jsme vybírali zástupce do tehdy ještě federálního Národního shromáždění ČSFR. Ze členů Akademie věd, z novinářů, spisovatelů, malířů a herců, které přivedla na tribuny mítinků touha, přidat se ke svržení KSČ, a změnit režim. Ti lidé se měli stát najednou páni poslanci, majitelé výhod, které jim přináší pasy s imunitou. Oni o to kupodivu nestáli. Vždyť se chtěli  poté, co  výměna kádrů  skončí, vrátit  ke své práci. Najednou seděli v poslaneckých lavicích a museli poslouchat neuvěřitelné bláboly starých i nových kádrů. Ani jeden z těch, kteří do Federálního shromáždění byli původně za VPN nominováni, tam nevydrželi do nových voleb. Všichni z té první vlny nominací utekli, zhrozeni zbytečnými kecy, které museli poslouchat.

Najednou sedím na premiéře divadelní hry PROTOKOL a je mi z toho úzko. To ještě netuším, co se bude dít dál. Ale už ten schůzový pořádek, rušení pořádku a nesmyslné vstupy protagonistů, pánů radních, mi svírají hrdlo.  Občas se musím až smát. Ale není to smích radosti nad nějakým vtipným dialogem. Je to smích se sevřeným hrdlem. Všichni známe nesnáze schůzování. Jsou nám blízké ty povahy, lidé, hrající si na demokracii a vlastně obhajující demagogicky své vlastní zájmy.  Je nám z toho úzko, ale neodejdeme z divadla. Jsme přikováni do sedadel a sledujeme ony známé konflikty, ze kterých není rozumného úniku. Taková je tato poslední inscenace v divadle Reduta.

Ředitel NDB a režisér inscenace Martin Glaser volil civilní, co nejpravdivější přístup k herecké interpretaci. V typickém interiéru na pořádání schůzi, dřevěné obklady stěn, nudné, rádoby elegantní osvětlení (zdařilá scéna Pavla Boráka)  v civilních kostýmech , až na starostu, který je v červeném obleku čím naznačuje - jsem přece cosi víc, než ostatní, (kostýmy Markéty Sedláčkové) Na  schůzi se probírají  jednotlivé  body podle plánu porady. Ovšem nový zastupitel Peel neústupně bojuje o to, aby byl přečten protokol z minulé porady, na které nebyl přítomen. Venku stále prší a na poradě houstne atmosféra. Jménem všemi odsouhlasených pravidel schůzování se odhalují velké mezery této, rádoby demokracie. Myslím, že Brecht ve svých Hovorech na útěku říká, že „…demokracie je ta nádherná věc, která se tak těžce dělá.“  Ano, divák i protagonisté hry s tím musí bytostně souhlasit.

Zpočátku  se na schůzi projednávají nepodstatné drobnosti ( bezbariérový nájezd k  fontáně se sochou místního hrdiny, aby tam  měli přístup i vozíčkáři) ale  pak se diskuse zvrtne k samotnému pomníku, který připomíná slavné vítězství nad indiány v době zabírání jejich území. A tady se mizanscéna zásadně mění. Najednou jsou zastupitelé města herci, kteří rozehrávají hrůzný příběh boje s indiány, ve kterém se legenda o skvělém vítězství bílých zásadně mění. Není to hrdinský čin, to velké  150 let oslavované vítězství. Je to obyčejná a hrůzná genocida, ve které se dle historického záznamu vraždili nevinné indiánské ženy a děti. Nebudeme se zabývat věrohodností toho příběhu. Hra přijímá za své, že to tak skutečně proběhlo. 

A najednou je na zastupitelích, jak se k tomu hrůznému činu své minulosti postaví. Změní legendu o hrdinském bílém bojovníkovi za pravdivou zprávu o genocidě? Vždyť to obrátí naruby vše, čím  městečko žije! Najednou už nejde o humorný pohled na hloupé schůzování, které leze na nervy zastupitelům, i nám divákům. Je tady totiž na stole kocovina z pozměněné historie. Má následovat omluva indiánům? Nějaká dodatečná kompenzace za újmy, které se obyvatelé – přistěhovalci, kdysi na původních obyvatelích dopustili? Nebo se má vše ve jménu klidu v městečku utajit a dál jako každoročně oslavovat  vítězství bílých?

Inscenace končí sugestivně. Nejdřív nechápeme, proč se všichni zastupitelé svlékají do bílého spodního prádla. Potom, se však objeví džber, ve kterém si namáčí ruce. Divák si říká, mejou si ruce, jako Pilát Pontský. Ale když si ty ruce otírají o tváře a  spodní prádlo, je na nich krev!

Sugestivní konec inscenace. Až člověka mrazí…

Vím, že obyčejně herci čtou recenze se zvědavostí, co tam bude napsáno o jejich výkonu. Zklamu je a potěším. Není třeba jmenovat jednotlivé herecké výkony. Všichni hráli skvěle! Byla radost sledovat vývoj postav, těšit se z nuancí, které všichni promyšleně ztvárnili. Nakonec ten závěrečný potlesk v divadle Reduta mluvil sám za sebe.

PROTOKOL

Česká premiéra: 14. února 2020 v divadle Reduta

Hodnocení: 90 %

autor: Tracy Letts režie: Martin Glaser dramaturgie: Barbara Gregorová scéna: Pavel Borák kostýmy: Markéta Sládečková světelný design: Martin Špetlík pohybová spolupráce: Martin Pacek překlad: Pavel Dominik

Osoby a obsazení

pan Peel: Vojtěch Blahuta starosta Superba: Martin Sláma paní Johnsonová: Tereza Richtrová pan Blake: Roman Blumaier pan Breeding: Petr Bláha pan Hanratty: Tomáš David pan Assalone: Matej Marušin j. h. paní Innesová: Eva Novotná paní Matzová: Monika Maláčová pan Oldfield: Bedřich Výtisk pan Carp: Martin Veselý