RECENZE: Světáci nejsou jen filmová komedie. V Brně adaptaci pro divadlo zvládli

Lze vůbec nahradit trojici zedníků: Jiřího Sováka, Vlastimila Brodského a Jana Líbíčka a trojici žen „lehčích mravů“: Jiřinu Bohdalovou, Jiřinu Jiráskovou a Ivu Janžurovou? A potom jejich učitele noblesního chování: nezapomenutelnou Jiřinu Šejbalovou jako kuplířku se znalostmi dřívější etikety a Oldřicha Nového, odborníka na společenské chování z doby První republiky. Lze tyto osobnosti vůbec nahradit, byť živými postavami, namísto těch filmových? Přiznávám se, že jako letitý divadelní dramaturg bych tu odvahu nemněl.

Poslední premiéra v Městském divadle v Brně ukázala, že i takový krkolomný krok lze provést. A už je to venku: Světáci na prknech MdB byli veleúspěšní. Veselý a zároveň nostalgický příběh tří fasádníků z venkova, kteří se rozhodli alespoň jednou v životě zažít „vůni velkoměsta“, ať to stojí, co to stojí. Jsou to vlastně tři Pygmalioni, kteří se snaží za několik dnů naučit inteligentně konverzovat, chovat se společensky u stolu, no prostě stát se někým jiným, než ve své přirozenosti jsou. A trojice žen lehčích mravů se snaží o totéž, pod vedením zkušené... no řekněme na rovinu, socialistické „bordel mámy“.  Vyjdou z toho parádní role plné nejistoty, přetvářky, společenských malérů… vždyť není běžné, aby návštěvníci baru způsobili požár a další výstřednosti.

Situační komedie dává hodně příležitostí ke zvládání malérů, které tak proslavil Charlie Chaplin. Dává příležitost k rádoby inteligentní konverzaci, při které „čouhá sláma z bot“.  A je z toho všeho nebetyčná švanda. Navíc, divák očekává vše, co se bude dít dál a těší se na to. Vždyť ta inscenace dost přesně kopíruje filmový příběh. A stejně se divák srdečně směje. Vůbec nepřekáží, že ten děj zná. Poučné poznání. Ale stačilo by se ohlédnout dozadu, na dějiny antického divadla. Vždyť už Aristofanes se bavil na úkor pokažených mravů, které se pěstovali v sofistickém školství.  A také to byly známé příběhy. Vždy totéž v podání různých hereckých škol se hrálo v Athénách každý rok.

Asi stojí za to připomenout si, kolik výborných komedií bylo vytvořeno v temném období ideologických doktrín.  Světáci byli napsáni v roce 1966. To režim Novotného právě hezky řádil. A v roce 1969 měli Světáci filmovou premiéru. Vytvořeni byli tedy v čase mírnějších zákazů a příkazů, v čase, kdy vzniklo několik dalších výborných komedií: Brdečka, Lipský, Vorlíček, Menzel… To jsou režiséři, kteří „otevřeli“ české komediální nebe. Jak je to možné? Vždyť ideologie komunistů právě přitvrzovala. Jedno vysvětlení měl na FAMU režisér Kádár: „Ubi bene, ibi patria“ (Kde je dobře, tam je vlast).  Že by tehdejší ideologové byli tak jasnozřiví a vzdělaní? Chtěli takto oklikou uspokojit obyvatelstvo? To se mi nechce věřit. Vždyť i ten Ján Kádár v roce 1968 raději emigroval do USA. Dobře věděl proč.

Pitomost ideologů je vždy nečekaná a postrádá logiku. Nepátrejme proto, jak mohla komedie Světáci vzniknout, těšme se, že vznikla. Když srovnáme, kolik výborných komedií se objevilo v letech 1960 – 1970 a srovnáme-li to se situací v dnešním svobodném světě, vychází naše současnost v tomto srovnání bídně. Proč asi? Zase si můžeme pomoci dějinami. Nejlepší díla napsal Aristofanes v době, když byl pro své kousavé politické komedie zatracován. Žáby, Lysistrata, Ženský sněm. To jsou příběhy, které se vysmívaly tehdejší společnosti. A král komedie Aristofanes zazářil.

Ono ty řádky tady vyznívají jako chvála Novotného režimu. Proboha, to ne! Jenom lze konstatovat, že opravdu to nejlepší z dějin humoru vždy vzniklo v jisté nesvobodě.  

Máme tedy v brněnském Městském divadle staronový titul. Dramaturg Jan Šotkovský a režisér Stanislav Slovák s přispěním Karla Cóna s jeho hudebním nastudováním, díky výborné variabilní scéně Jaroslava Milfajta a v kostýmech Andrey Kučerové… snad jsem nikoho důležitého z tvůrců nevynechal. Tak tedy, všichni, kteří se na divadelních Světácích podíleli si zasloužili dlouhý potlesk na premiéře. A návštěvníci Městského divadla v Brně se mají zase na co těšit.