RECENZE: Zlatý drak přináší do Mahenova divadla v Brně divoké historky z asijského bistra

Na jevišti v brněnském Mahenově divadle pětice kuchařů musí rychle připravit chutný pokrm pro strávníky čínsko‑vietnamsko‑thajského podniku Zlatý drak. Potýkají se s běžnými i nečekanými problémy, které se objevují v každé mezilidské komunikaci, hlavně takové,  kde hraje čas svou důležitou roli. A to je východisková situace v komedii (je to vůbec komedie?) ve které pět herců v rychlém sledu rozehrává pět situací s jistým komunikačním šumem.  Zažijeme tlak návštěvníků, kteří jsou hladoví, i trápení mladého Čiňana, kterého při vaření hrozně bolí zub a kuchaři a kuchařky chtějí pomoci a zub mu vytrhnou. Že se pak ten zakrvácený zub dostane do polévky strávníka, tak to je jedna z četných černo humorných situací, posouvající komedii kupředu. Ale vždy se zarazím, když označuji tu hru za komedii.

Německý dramatik Roland Schimmelpfennig ( ročník narození 1967) napsal  rafinovanou  hru, kde pět herců hraje vícero postav. Aby to bylo ještě popletenější, tak vždy ženy hrají muže, mladí staré a staří mladé. Všechno je zároveň vyprávěné z několika pohledů a má odlišné vyznění. No prostě nádherný propletenec vztahů, názorů, akcí a reakci na jediný problém: Co s vytrhnutým zkrvaveným zubem, který kuchaře zbavil bolesti. Ten putující zub, který spadnul do polévky zákazníka, nadělá nekonečné množství dalších akcí. Dalo by se říct, že je to absurdní komedie. Ale není až tak absurdní, když postavy jednají logicky, předpokládaně.  

Zlatý drak (2009) je jedním z nejúspěšnějších titulů německého dramatika, který vytváří z běžných situací poetické metafory, rozvádí realitu současného, ne vždy šťastného bytí, zvláště pro jedince na okraji společnosti. V překladu Petra Štědroně tuto až surrealistickou hru docela rafinovaně a s velkou dávkou humoru režíroval Martin Glaser. Vtipně řešenou scénu navrhl Petr Vítek, dramaturgem byl Milan Šotek a kostýmy navrhla Zuzana Štefúnkova-Rusínková. 

Ono není lehké tuto hru žánrově zařadit. Je částečně epická v duchu dramaturgie Ervina Piscatora a náhledu Bertholda Brechta na drama. Je to však také jisté leporelo z literární oblasti, ale určitě to není postaveno na základech klasické dramatické stavby, jak nás učí Gustáv Freitag v Technikách dramatu, nebo  Milan Lukeš v Umění dramatu. To dílo vytváří efemérní prožitek a raději se nepokoušejme zařadit jej do teoretické oblasti dramatu. Vymyká se hodnocení struktury. Je to prostě neposlušný autor, ten Roland Schimmerpfennig a zdá se, že ho ta neposlušnost těší.

V inscenaci pět herců zastalo všechny a velmi různorodé role, přičemž se za ty role neskrývají. Někdy ani nemohou. Vždyť jak hrát v jedné osobě dědečka, Asiata, Servírku a kobylku – Toho všeho se zhostil Viktor Kuzmík. Nebo ženu přes šedesát, ale také Asiatku, mravence i vnučku vše výborně zahrála Hana Doulová j.h.  Eliška Zbranková hrála muže, Asiata i Barbie-fuckera (Penebože, jak toto jméno slušně přeložit?) Bylo cítit, jak se z každé role těšila. Bedřich Výtisk si zahrál muže přes šedesát, Asiata i mladou letušku a Petr Kubes ženu, Asiatku i první letušku. Sodoma gomora! Křikl by člověk, toužící po logice a po pořádku.  A co ten vytržený zub? Ten se vydá na svou dalekou pouť: nejprve nedopatřením do thajské polévky, poté do úst letušky a nakonec do řeky, po které pluje zpět domů také s tělem mrtvého Číňana zabaleného v koberci se zlatým drakem.

Dost už. Ten děj se nedá převyprávět. Ten se musí prožít.