RECENZE: Přijmeme Popelku bez oříšků?

Pohádky jsou většinou prezentovány jako výplody lidové tvořivosti a jejich autoři nejsou zpravidla známí. Jen ti, kteří je přepracovávali a dávali kouzelným příběhům určitou formu a řád. Jenže právě Cinderella nebo po našem Popelka je na tom trochu jinak. Při zkoumání se odborníci na tuto oblast dostali až do prvního století a na egyptskou půdu, kde historik Strabos vydal svůj Rhodopis, který lze považovat jako inspiraci pro další tvůrce. Pak je třeba zmínit rok 1697, kdy ve Francii mohou nejen děti číst Cendrillion aneb osudy skleněného střevíčku. Už z toho je jasné, že základní děj pohádky je interpretován rozdílně, ostatně stačí si přečíst Aschenputtel slavných bratří Grimmů o sto patnáct let později, značně ponuřejší, protože dívka získává nečekané dary prostřednictvím stromu rostoucího na hrobě její matky (takže si vystačí bez kmotřičky). Ostatně v našich končinách se převyprávění chopila Božena Němcová a také ona zvolila jinou kombinaci Popelčiných osudů.

Je celkem pochopitelné, že toto téma lákalo filmaře: první varianty se objevovaly už na počátku 20. století, ale v nejširší míře zasáhla veřejnost animovaná verze z dílny studia Walta Disneye v roce 1950. Nesnažme se spočítat veškeré verze, protože nevznikaly zdaleka jen pohádkové – koneckonců tvůrci podlehli pokušení obléci Popelku do moderního hávu, proto například vznikla v roce 1984 novodobá Ceneterela '80 v koprodukci Itálie a Francie pod režijní taktovkou Roberta Malenottiho (u nás uváděná pod názvem Cindy). Novodobá „Cinderella" představovaná Američankou Bonnie Bianco společně se svým „princem" Pierrem Cossem dokonce způsobili masovou hysterii duetem Stay, který několik týdnů okupoval hitparády. Dalším příkladem podobného ražení budiž A Cinderella Story (Moderní Popelka) natočená Markem Rosmanem dvacet let po Cindy – zde si hlavní roli zahrála Hillary Duff. Jak se takový námět dá také využít, to nám ukazuje i zajímavé francouzské zpracování nesoucí jméno Peau d'âne (Oslí kůže, 1970), v němž pod vedením Jacquese Demyho dominovali Catherine Deneuve a Jean Marais. Zkrátka, sečteme-li i televizní filmy a videa, dostaneme se k osmi desítkám adaptací, a to vynecháváme ty, které se s pohádkovým příběhem ztotožňují jen okrajově.

O naší nejúspěšnější Popelce ještě bude řeč, ale neměli bychom zapomenout na velice povedený černobílý muzikál z roku 1969, kde se sešla skutečně zajímavá společnost. Vedle Evy Hruškové a Jiřího Štědroně tu ještě hráli Dana Medřická, Růžena Merunková, Dana Hlaváčová, Ilja Prachař, Svatopluk Beneš či Ladislav Pešek, ale také Jan Tříska v roli vypravěče, zpívající na melodie nikoho menšího než Angelo Michajlova. To po jeho emigraci mělo pro pohádku poněkud nemilý dopad a na obrazovkách se už neobjevovala (ovšem to se dalo celkem snadno vysvětlit konkurencí v podobě nové Vorlíčkovy verze).

My se ale zaměřme na zpracování nejnovější, pod nímž je podepsán Shakespearův obdivovatel Kenneth Branagh. Ten jako základ zvolil Perraultovu verzi, tudíž se dočkáme proměn zvířat v lidi, dýně v kočár a také skleněných střevíčků, které hrají ve francouzském podání důležitou roli. Tvůrci se tady rozhodli poněkud rozvinout příběh, takže nezačínáme obvyklou domácností s macechou, dvěma vlastními a jednou nevlastní dcerou. V krátkých sekvencích sledujeme příběh dívky Elky od samého narození přes úmrtí její matky až po druhý sňatek otce. Příchod macechy a jejích dcer Anastázie a Drizely ještě není zpočátku pro Elku katastrofou, ovšem po nečekaném skonu otce pro ni nastává peklo. Jedinou útěchou jsou jí rozpravy se čtveřicí myší a panem Houserem, pak také občasné vyjížďky na koni. Na ní se setká s princem, který se jí ale představí jako pan Kit. Elka ho okouzlí a aby ji našel, rozhodne se tradiční zásnubní ples vyhlásit – tenisovou terminologií – za otevřený, může se ho zúčastnit kterákoli svobodná žena. Macecha v tom vidí šanci jak zachránit svou domácnost, kterou přivedla svým rozmařilým životem ke krachu, ale je tu její nevlastní dcera, která jí překáží. Jenže co by to bylo za pohádku, kdyby v ní chyběla Elčina víla. Na scéně se objevuje zlatý kočár z dýně, Elka ohromí široké okolí na plese a princ je definitivně lapen. Jenže Elka ještě musí překonat zákeřné plány své macechy, princ zase politicko-prospěšné jednání svého velkovévody. Takže nakonec dojde i na skleněný střevíček a prubířskou zkoušku nejen skvěle padnoucí nožky, ale i morálních vlastností.

Branagh se nijak nebránil tomu, co současná filmařská doba přináší – celý film je hojně prostoupen digitálními efekty, což je především případ princova honosného zámku. Ten našel režisér ve své rodné zemi v hrabství Oxfordshire, mimochodem Blenheim Palace je rodným místem sira Winstona Churchilla. Stačí se však podívat na pár internetových obrázků (pokud jste tedy Blenheim nenavštívili) a je vám jasné, kde se počítačoví experti vyřádili nejvíc. Podstatná část vznikala v tradičních Twickenhamských ateliérech, ale třeba rodný Elčin dům bychom našli v Taplow jako Cliveden House (Buckinghamshire). To je ovšem ona menší část okázalé podívané – to hlavní jsou kostýmy, dle tvůrců mající evokovat první třetinu 19. století, ovšem sama kostymérka Sandy Powell (s vydatnou podporou výtvarníka Dante Ferrettiho) měla v úmyslu jít cestou pestrosti ve formě dětské obrázkové knížky, snad aby jim byl film bližší. Což o to, kostýmy jsou velkolepé, někdy až budící dojem jisté extravagance a připomínající modely na módních přehlídkách (které na sebe asi těžko někdo někdy vezme), jen Elčina plesová róba si vyžádala 270 metrů látky, na 10 000 křišťálků renomovaného zlatnictví, což ve výsledku vydalo na devět verzí šatů. Je to lákadlo pro oči, ale milovníci klasických pohádek té digitalizace budou vidět až příliš mnoho.

Bohužel ani hlavní hrdinové nijak výrazně nevystoupili z opticky opojného díla. Lily James, která se objevila třeba ve filmu Hněv titánů, je spíše herečkou seriálovou (Panství Downtown, Tajný deník call girl). Nelze se zbavit dojmu, že pokud jí role předepisovala poselství z úst umírající matky, totiž odvahu a laskavost, zasekla se jen u druhé položky a s jedním stále stejně sladkobolným úsměvem odehraje veškeré své party. Chybí ji nejen živelnější projev, ale i trocha víc té ušmudlanosti – špindíru, jak ji nazývají zlé nevlastní sestry, z ní jedna šmouha na levé tváři neudělá. Ani princ Kit nedopadá lépe, Richard Madden (Hra o trůny, Klondike) má ale jistou smůlu, protože oproti Lily má podstatně méně prostoru. Nejvíc se tak mohla vyřádit macecha Cate Blanchett (Jasmíniny slzy), jejíž změna různých výrazových projevů je kořením celého filmu – a jak by řekl klasik, i když je mrcha, zachovává si jistý šarm. Protože další slavná jména působí opravdu jen na příliš malých plochách, což platí i pro poněkud ztřeštěnou vílu Heleny Bonham Carter, rád bych připomenul sympatický výkon kapitána princových stráží, takto uznávaného divadelníka Nosa Anozia.

Tím se dostáváme k tomu, co bylo naznačeno výše – zejména dětští diváci mohou mít s přijetím Branaghova filmu nemalé potíže. Jsou tu totiž Tři oříšky pro Popelku, kterým ani čtyři desítky let neubraly na svěžesti – působí přirozeněji a protože jsou pravidelně reprízovány, nastane pochopitelné srovnávání. Elka má sice taky koníka, na němž se seznámí při lovu s princem, ale zdaleka tu není taková náklonnost, jako u Libušky Šafránkové k jejímu filmovému Juráškovi. Pro mnohé bude nestravitelná absence darovaných lískových oříšků, takže žádné kouzlo v podobě schovaných šatů. Ani popel s přísadami čehokoliv nečekejme, přebírat se nebude. To může, a předpokládám, že v jistých případech přinese i zklamání, které není až tak dáno tím, že tvůrci zvolili jinou variantu. Spíš se zaměřili daleko víc na provedení, plné vzletných, někdy až patetických strof, než na příběh samotný. Budou tu i tři úmrtí, což už dnešní otrlý divák i dětského věku může přejít s nadhledem, ale do konceptu pohádky zrovna tahle varianta nezapadá nejlépe. Troufnu si říci, že Vorlíčkovy Tři oříšky tahle nová, bohatě rozmáchlá, ale vnitřně nenaplněná podívaná neohrozí.

A docela na závěr – je to vůbec Popelka? Ale ano, Drizela prokázala snad jednou trochu vtipu a ze jména nevlastní sestry vytvořila spojení (Pop)Elka. V angličtině to pak vypadá (Cinder)Ella. Tak zní totiž Elčino původní jméno.

CINDERELLAHrají: Lily James (Elka), Richard Madden (princ), Cate Blanchett (macecha), Holliday Grainger (Anastázie), Sophie McShera (Drizela), Derek Jacobi (král), Ben Chaplin (Elčin otec), Stellan Skarsgård (velkovévoda), Noso Anozie (kapitán stráží), Helena Bonham Carter (víla).Hudba: Patrick DoylePísně: Al HoffmanKamera: Haris ZambarloukosScénář: Chris WeitzRežie: Kenneth Branagh105 minut, rodinný, přístupnýPremiéra: 19. března 2015 (Česká republika)