Filmová Laputa vám nabídne cestu odnikud nikam

Ti z vás, kteří četli Gulliverovy cesty autora Jonathana Swifta (1667-1745) pouze z té populárnější části, nedostali se až k cestě známého globetrottera na bájný ostrov Laputa, jehož zvláštnostmi jsou schopnost létat a složení z vrstev nerostů. Nahoře se pak nachází hlína, dole diamanty. Swift do něj promítl jistou souvislost s tehdejší politikou Anglie vůči Irsku, rovněž vylíčením jeho obyvatel za pomoci mírné satiry vykreslil povahy tehdejších vědců – rozkolísaných, podivínských až nepraktických.

Johanka ve svém království (foto: Bioscop)

Laputa se v minulosti několikrát objevila i v dalších dílech, stačí třeba vzpomenout film Případ pro začínajícího kata (1969) – ve světové kinematografii si její jméno zvolil věhlasný Stanley Kubrick ve filmu Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu (1964); tady bylo jméno Laputa přisouzeno raketovému komplexu. Nyní se však vydejme do blíže neurčeného města, ulice a naopak přesně definované kavárny Laputa, které vládne barmanka Johana a hostí tu velice rozmanitou, leč prakticky neměnnou skupinu lidí. Před našima očima defiluje kontroverzní Merlot, mající pro okolní dívky charismatický náboj, žárlivý Mikuláš, hudebník Kokos, ochotný Šimon, opravář „přes ulici", ale také Johančina sestra Nikol, její matka, mající pocity spasitele lidstva, vlídná babička s masérskými schopnostmi... Některé postavy z děje postupně mizí, jiné (Felix) se vynoří, ale vlastně vnitřní komunitu Laputy a Johančina suterénního pokoje nijak nenabourají. Ovšem jsou to postavy, většinou nesdělující nic objevného, jen každodenní nálady. Chtějí své pivo, dělají si nároky na Johančinu přízeň a můžeme díky náznakům hádat, kdo z nich uspěje, předvádějí nekontrolovatelné výbuchy hněvu či melancholické sebepoškozování. Mladá kavárnice tím vším proplouvá tu s nádechem odevzdanosti, tu s malou, záhy zhašenou nadějí, tu s pocitem marnosti, občas si bere na pomoc i výklad z karet, většinou jen aby se ještě víc rozčílila.

 Hodný strýček Šimon, užitečný, ale odmítaný všeuměl (foto: Bioscop)

Scénář od roku 2011 nějakou dobu ležel v šuplíku, původně se uvažovalo pouze o televizní podobě, ale pak se několikrát nad jeho deskami přehnala názorová rozepře, zda by nebylo nakonec dobré ho poslat do světa v podobě určené pro kina. Jak už bylo uvedeno v rozhovoru s hlavní představitelkou Terezou Voříškovou, byl film hned v několika směrech zaškatulkován, což je počin silně diskutabilní. Osobně bych byl hodně opatrný v termínech jako artový či nezávislý film, mnohdy to až příliš hraničí s tím, že pokud si s nějakým dílem nevíme rady, strčíme ho pod tuto roušku. Při pohledu na Laputu by se chtělo říci, že jde o hraný záznam ze současnosti, ale ani to neobstojí, protože v tomto směru chybí širší záběr a větší množství postav. Vyvaroval bych se i titulu „výpověď o jedné generaci", protože jednak osazenstvo Laputy rozhodně nechodilo ve škole do třídy stejné úrovně, jednak je jako vzorek až příliš malé. Někteří z nich už dávno prošli několik životních křižovatek, jiní k nim teprve docházejí, ale všichni na nás působí stejně, žádná postava nemá výraznou tvář, jen si stěžuje na dvě tři obligátní témata a přitom vesele prolévá hrdlo alkoholem. A to je další bod, proč „Lapuťané" ve srovnání s přítomnými předlohami notně kulhají – chybí tu totiž dva vedoucí fenomény současnosti: digitální technika a drogy. Zda se tak stalo z důvodu přiznání grantu nebo si režisér netroufl hned napoprvé udeřit do bubnů oběma palicemi naplno, to může být otázka dohadů.

Merlot má pro ženy v širém okolí zničující charisma (foto: Bioscop)

Herecké výkony se budou hodnotit obtížně, protože jde o typický film s dominantní hlavní postavou, která už jen svým pobytem a vypíchnutím nad ostatní zabírá téměř bez výjimky všechen prostor. Neexistuje snad scéna, ve které by Tereza Voříšková chyběla a pokud ano, jde jen o minimum záběrů, aby se k ní kamera opět vrátila. Divák má tu nevýhodu, že většinou nemůže vzít do ruky scénář a přečíst si ho. V případě Voříškové však uvěříme, že její šestadvacetiletá mladá provozovatelka kavárny už nějakou dobu dlí v bodě, kdy od života možná něco očekává, ale neví co, a vlastně se ani příliš nesnaží svou zvědavost nějak vyburcovat.

Další návštěvníky Laputy jsme měli možnost vidět v několika rozhodně nikoli upozaděných filmech, v tomto směru má asi nejmenší zkušenosti Alena Bazalová, ale Šmíd při svém celovečerním debutu mohl vést i tak filmem prověřená jména jako Ivana Chýlková, Klára Melíšková či Petr Stach.Zmínit můžeme ještě lokalitu natáčení – fiktivní Laputa byla „nalezena" v Lysé nad Labem, kde se také natáčelo to něco málo z ostatních exteriérů (Šimonova zahrada, nádraží, potok se splavem). Rozhodně čtyři pětiny filmu vznikly právě na půdě kavárny, což dodává celé kompozici ještě sevřenější dojem.

Výjimečně to jde i bez Johanky (foto: Bioscop)

Z filmu nakonec vyplývá spíše dilema – bude přijat a kým? Rozum napovídá, že dříve narozená generace ho může pojmout z jiného úhlu nebo ho nepochopí vůbec, ta, která by se v něm měla shlédnout, ho odmítne s tím, že nemá zapotřebí se dívat na své vlastní chování, případě ho označí za nesmysl. Je pravdou, že bychom zde jen těžko hledali nějaký děj, zapomeňte, že vyjdete z nějakého začátku a propracujete se k finále, že se postavy budou rozvíjet a odhalovat důvody svého jednání; nabízejí nám spíš svazky konverzačních bloků, které jsou vedle sebe volně poskládány a občas propojeny. Film nás nechává si domýšlet a kombinovat a ani nám často nenabízí konfrontaci s vlastními názory a prakticky pravidelně žádné rozuzlení. Často tak máme pocit, že skutečně nahlížíme do oken kavárny, u nichž jsme se v nějaké chvíli zastavili, aniž bychom věděli něco o jejím vnitřním životě. A oprávněně můžeme váhat, zda vstoupit či ji nevšímavě minout. Rozhodování to bude opravdu velmi těžké.

LAPUTAHrají: Tereza Voříšková, Igor Orozovič, Pavel Gajdoš, Petr Stach, Luboš, Veselý, Jakub Gottwald, Oldřich Hajkách, Marika Šoposká, Alena Bazalová, Denisa Barešová, Ivana Chýlková, Klára Melíšková, Johanna Tesařová, Eduard Šetka, Teodor Šetka.

Kamera: Vidu GunaratnaHudba: Pavel KopeckýScénář: Lucie BokšteflováRežie: Jakub Šmíd

ČR, 93 minut, drama, nevhodný do 15 letPremiéra: 8. října 2015 (ČR)

EuroZprávy.cz jsou mediálním partnerem filmu.