Proč chtějí být filmoví diváci klamáni? Nemají zájem o skutečnost? Důkazem budiž Most špionů

Že si filmoví tvůrci skutečné události ohýbají podle svých potřeb, případně kvůli větší atraktivitě, to je věc známá. Stejně jako vysvětlení, že jde "jen" o film, který se od reality prostě liší, s následným odvoláním na filmovou licenci. Problém nastává spíš v tom směru, že současný zájem o informace postupně upadá, neboť dle různých statistik až 70 % lidí věří tomu, co jim je předloženo. A nepotřebují si to nijak prověřovat. Stále častěji slyšíme názory, že když je něco ztvárněno ve filmu (popříadě v televizi), tak to tak muselo být i ve skutečnosti.

Důvodů, proč je tak častý odklon od historie, je víc. Mohou to být okolnosti licenční, právní nebo prostě vědomostní. Jedním přístupem je varianta filmů režiséra Jana Pachla Gangster Ka a Gangster Ka: Afričan. Filmové postavy mají jiná jména než skutečné, takže spojení s realitou se v 80 % dá celkem bez potíží obhájit. Pak jsou tu případy, kdy autoři volí konkrétní osoby a právě s odkazem na filmové prostředí nechávají své hrdiny dělat věci, které se nikdy nestaly, ačkoliv se to dá jednoduše dokázat. 

Gangster Ka režiséra Pachla je ideálním řešením (zdroj: Bioscop)

Typickým příkladem budiž atraktivní snímek Rivalové (Rush, 2013). Jde bezesporu o kvalitně provedený řemeslný úkon, ale jeho hlavním nedostatkem je skutečnost, že dva mistři světa Formule 1, James Hunt a Niki Lauda, nebyli nikdy rivalové, jak se nás Ron Howard snaží přesvědčit. V tomto směru už s onou "filmovou licencí" nevystačíme. Argument, že si toho všimnou jen zarytí fanoušci F1, je stejně alibistický jako když budete tvrdit, že lze člověku při operaci klidně aplikovat jinou krevní skupinu a nic se nestane, hlavně že to prospěje napětí a spádu příběhu. Také si toho všimnou jenom vystudovaní medici.

Jedním z nejnovějších snímků v kinech je strhující drama Stevena Spielberga Most špionů. I tady narážíme na pár problémů, které bohužel jinak velice zajímavě zpracované téma shazují. Tak především Tomem Hanksem skvěle ztvárněný James B. Donovan, onen právník obhajující špiona profesora Abela, nebyl žádným "nýmandem" zabývajícím se pojistnými událostmi. Ve skutečnosti šlo o majora zpravodajské služby USA, tedy člověka, který měl s utajovanými skutečnostmi a agenty leccos společného. V Abelově případě zcela chybí dvě hodně důležité postavy, přeběhlý agent Reino Häyhänen a seržant americké armády Roy Rhodes, které měly velký vliv na celý proces. 

Ani postava Francise G. Powerse není vykreslena zcela přesně - pokud pomineme několik drobností, pak tím nejzásadnějším nedostatkem je líčení destrukčního systému letounu Lockheed U-2. Pokud by ho ve skutečnosti pilot spustil, neměl by žádnou minutu na opuštění stroje, k explozi by došlo okamžitě. Tohle instruktoři pilotům "zapomněli" sdělit, ostatně svědectví z ruské strany dokazovalo, že v ukořistěném stroji žádný zpožďovač nebyl.

Diváci mohou namítat, že jde o nepodstatné, nebo z filmařského hlediska omluvitelné okolnosti, ostatně Spielberg obdobně postupoval už v případě podobného počinu týkající se masakru na mnichovské olympiádě 1972 nazvaným prostě Mnichov. Pak se ale naskýtá otázka, proč tvůrci volí konkrétní jména a roubují je na nepřesné údaje. Riskují tím eventualitu, že jejich verze bude vztata jako "správná" a nikdo se nebude zabývat hledáním rozdílů. Příkladů z minulosti známe víc než dost. V současné době internetu a záplavy různých "zaručených" informací se vždy nelze spolehnout na to, že nalezené údaje jsou správné. Jenže jen málokdo si dává tu práci, aby uvedl věci na pravou míru. A je celkem jedno, jestli jde o lenost, povrchnost nebo záměrný způsob, jak přinutit diváka spolupracovat.