ROZHOVOR | Padesátka je také o kostlivcích ve skříni

Dejme nyní slovo scénáristovi Petru Kolečkovi, jehož jsme vyzpovídali ještě před uvedením filmu do kin. Povídali jsme si s ním nejen o právě promítané Padesátce, ale také o dalších výhledech na rok 2016, mezi nimiž nechybí jedno velice zajímavé téma.

Jak jste došli k nápadu vytvořit film z tohoto prostředí?Je to dílo Kuby Prachaře. Hráli jsme představení Federer - Nadal ve Vrchlabí a on tam viděl fotografie běžkařů. Napadlo ho udělat divadelní verzi osudu Hanče a Vrbaty, což bylo asi vše, co k tomu řekl. Potom jsme v Vojtou Kotkem připravili divadelní verzi už ne o těch dvou historických postavách, ale z nějakého běžkařského prostředí. Zrealizovali jsme ho a rozhodli se ho udělat i jako film. Musím ale říci, že oproti Zakázanému uvolnění, které jsme s Janem Hřebejkem dělali také podle divadelní hry, je tento scénář zcela autonomní. Jsou tam odlišné dějové věci, větší důraz je kladen na Tříkrálovou padesátku, která se v divadle jen zmíní. Spíš by se dalo mluvit o filmu na motivy divadelního představení.

Kam byste zařadil Padesátku žánrově?Mluvil bych o ní jako o ostřejší komedii. Ani bych ho nenazýval černým, spíš jde o takovou formu, která je mi vlastní, pokud mám svobodnou volbu, což se vždy nestává. Kotek má specifický způsob práce s nadsázkou. Částečně se to drží v mainstreamu, ale rozhodně nejde o formu lidové komedie. Můžeme se shodnout též na peprné komedii.

Mohli bychom to nazvat intelektuálně vulgární komedií?Slova intelektuální bych se v tomto případě bál, ani to vulgární bych nevolil, spíš bych řekl provokativní. Postupem času, v druhé polovině filmu, z toho vyvstává i dramatická poloha, Vojta Kotek o tom kdesi řekl, že ke konci možná někoho zamrazí, ale víc bych to nerad rozváděl, aby lidi vůbec přišli do kina.

Prolínají se tam i dvě časové roviny...Tohle prozradit můžu, ostatně je to zřejmé i z traileru. Je tam důležitý ožívající příběh z minulosti, provedený s využitím retroscén ze 70. let, kde vidíme současné postavy o třicet čtyřicet let mladší. Pojednává to o určitém vyvstávání kostlivců ze skříní, kdy se postavy musí poprat s minulostí a hlavně se svými kořeny.

Pavka Bulán (Ondřej Pavelka) se právě jednoho kostlivce pokouší zahnat (zdroj: Bontonfilm)

Mají v Padesátce větší roli vztahy nebo prostředí?Asi oboje. Základní příběh v první rovině legendární amatérský lyžař Pavka Bulán žádá, aby jeho syn (kterého to vůbec nebaví) jako všichni z rodiny dokončil legendární Tříkrálovou padesátku. Jsou tu tedy rodinné vazby, i když se syn snaží té tradici vzepřít, nemůže na druhou stranu popřít svou přítomnost ke svým kořenům, k rodinné tradici. Jednou je to syn horala a právě ta snaha ukázat, že to nejsou žádní slaboši, je jedním z témat. Pak tam je ženská rovina filmu, ale tu si zatím nechám pro sebe, abych nespoileroval.

Účastnil jste se natáčení filmu?Jen velice málo. Ze čtvrtiny jsem majitel produkční firmy, takže jsem tam měl i jiné úkoly než obvykle. Takže dva nebo tři dny jsem byl při tom, ale jinak jsem typ scénáristy, který nechá tvůrce, ať si dělají, co chtějí s tím, že si to schválíme předtím, než to půjde do výroby.

Herecké obsazení asi s divadelní hrou moc společného nemá...Má – tři postavy, Pavka Bulán, Jura Bulán a s Jan Hilský. Ti hrají jediní stejní herci jako v divadelní hře – Ondra Pavelka Kuba Prachař a Marek Taclík. Jinak jsem vůbec nevěděl, kdo tam bude hrát, ostatní role se obsazovaly potom. Možná to bylo dáno i tím, že jsem tak docela nevěděl, co z toho scénáře vznikne. Jsou tam další výborní herci: Vilma Cibulková, velmi si vážím přítomnosti Oldřicha Kaisera a Jiřího Schmitzera, to je především zásluha Vojty Kotka, který dokázal do filmu přilákat hvězdnou sestavu. On sám tam také hraje, dále Jiří Mádl, Kryštof Hádek, Tereza Voříšková je v té retročásti, všichni jsme rádi, že to tihle herci vzali a s výsledkem jsme rozhodně spokojeni.

Prozradíte nám zhruba produkční náklady?Plus mínus 26 milionů korun. Podepsal se na tom fakt, že se to natáčí v zimě. To je vždy určitá loterie, zda si příroda nepostaví hlavu, a to musím říci, že jsme ještě měli relativně v tomto směru štěstí. Takže jsme nakonec zakotvili v takové běžné relaci českých filmů, snad bychom mohli mluvit o lehce dražší komedii.

Měli jste také nějaké další partnery?Kromě televize Prima jsou tam komerční subjekty, je tam decentně podaný PP kolem samotného závodu, ale rozhodně to z toho nijak neleze. Snad jediným bizarním případem je Český svaz stolního tenisu. Tento jediný produkt placement se vymyká, ale důvodem je kvalita stolu, co vydrží... dál si to asi mnoho lidí domyslí a kdo ne, dočká se v kině. Film nevznikal jako komerční záměr, spíš nám šlo o to ho udělat v nějakém tvůrčím týmu, ve kterém pracujeme už hodně dlouho a tohle by měl být nějaký vrchol našich setkávání.

Stylový projev po předpremiéře: Petr Kolečko, Tereza Voříšková, Vojtěch Kotek a Ondřej Pavelka (zdroj: Robert Pavelka)

Jaká bude předpokládaná cílová skupina?Minimálně mladší až střední generace – 20-40 let. Ale ono to navazuje na nostalgické zimní komedie ve stylu Anděl na horách nebo s Tebou mě baví svět, už tu padlo srovnávání se Snowboarďáky. Všechny hrají na notu horských chat, kde jsme vytržení z obvyklého života, lidé tam překonávají ostych a přirozené prostředí, vede je to k jiným činům. Vzpomněl bych I Sněženky a Machry, hlavně v retropasáži, takže myslím, že by to mohlo oslovit i širší publikum. Domnívám se, že Padesátka bude sofistikovanější mainstreamová komedie než co se v této oblasti obvykle dělá. Do kin jdeme mezi svátky, tak věřím, že to do zimní atmosféry dobře zapadne.

Jaké máte rád filmy, jako scénárista?Myslím, že mé povolání je na sledování filmů asi úplně nejhorší. Divák vnímá film především přes příběh, což je pro mě dost těžké se do něj ponořit. Proto se prakticky na filmy nedívám v televizi. Když už se jednou za čas chci vypravit za nějakou kvalitou, tak jdu do kina. Oblíbil jsem si Sorentina, líbila se mi Velká nádhera, byl jsem i na Mládí. Příliš nesleduju blockbustery, především je pro mě neúnosná stopáž – 180 minut zkrátka nevydržím. A nezvládám ani totální umění. Ostatně na Padesátce je vidět, že jsem odkojen Quentinem Tarantinem, pokud něco ovlivnilo mojí tvorbu, tak je to právě tohle.

Zajímalo by vás téma hraných dokumentů?V podstatě je to moje tvorba. Hodně příběhů čerpám z historek někde v hospodě, často námět přinese někdo jiný, případně je to zakázka, ale způsob, jak se to vyvíjí, je právě na základě historek. Ony hrané dokumentární dramata, proč ne? V lednu by se měl dotočit film o Janu Masarykovi, který už dlouho připravujeme. Scénář byl ve východoevropské selekci Scripties, vybírají se do ní scénáře a pak se o nich dá mluvit s americkými kolegy. Na Masarykovi jsme pracovali tři roky, bohužel jeden z tvůrců, Alex Königsmark, záhy zemřel, takže jsme to s Juliusem Ševčíkem dodělávali sami. Bude to takový thriller ve dvou rovinách – předmnichovských dvanáct měsíců, pak jedna lehce fiktivní část o jeho útěku do USA o návratu do psychiatrického ústavu, kde byl někdy v roce 1917. V tomto případě předpokládám jistou nevoli ze strany historiků, ale musíte tomu dát formu nějakého žánru, jinak to bude nesledovatelné. Jenom bych dodal, že to bude víc slovenský než český film, protože Státní fond české kinematografie ho nepodpořil. Zatím jsme udělali asi čtyřdenní předtáčku, myslím, že na české poměry to bude mimořádný film za podpory zahraničních mechanismů.

Prozradíte nám své další plány?Budou se ještě dělat nějaké úpravy na Masarykovi, teď jsem hodně dělal na seriálech, což asi bude pokračovat, ale pro mě je celovečerní film záležitostí, kde bych rád realizoval některá svá přání spíš, než abych na tom vydělal peníze. Existuje jeden projekt, nazvaný Prázdniny u dědy, ale to je všechno, co o něm můžu říci. A pak bych chtěl zmínit velký projekt, animovaný film Nagano, měl už by být hotový storyboard, ale to je opravdu obrovská záležitost. Vezměte si, že v tuhle chvíli běží výroba podle denního plánu, za den se zvládne animace 6 vteřin. Když dnes vypadne nějaký týden práce, tak to za ty tři roky, kdy by měl být film hotov, může zatraceně chybět.