Meryl Streepová a Hugh Grant na jednom plátně? Božská Florence míří do kin, herci si spolupráci nemohou vynachválit

Děj se odehrává v roce 1944 a Meryl Streep si zahrála roli Florence Foster Jenkinsové, newyorské společenské celebrity, patronky umění a ženy přesvědčené o svém ohromném pěveckém talentu, navzdory tomu, že ve skutečnosti je její hlas příšerný. Grant si zahrál roli Claira Bayfielda, nemanželského aristokratického synka, nepříliš úspěšného herce, který již více než 30 let působí jako partner a manažer Florence.

"Už jsem strašně dlouho nic netočil a nijak zvlášť mi to nechybělo. Měl jsem spoustu práce s jinými věcmi, nesháněl jsem si žádnou roli, ale tohle jsem nemohl odmítnout," zářil radostí Hugh Grant, který byl rád, že ho něco nalákalo zpátky před kamery, i když role vedle báječné Meryl byla strašlivá výzva.

"Na natáčení mě vždycky něco baví. Je dobré se v životě sem tam pustit do nějaké strašlivé výzvy, jinak člověk ustrne, a tohle do mé kategorie strašlivých výzev spadalo. Pokusit se udržet krok s Meryl Streep a nechat se režírovat Stephenem Frearsem, z toho jde celkem mráz po zádech. Myslím, že nakonec jsem si svýzvu užil, a role Bayfielda se mi líbila. Byl fascinující," vysvětli.

Když dal Frears dohromady obsazení a herci se sešli na první čtenou zkoušku, Grant viděl, že Meryl Streep skutečně skvěle uchopila Florencin strašlivý hlas. "Byla to velmi napínavá zkouška. Všechna čtení jsou napjatá, ale tohle bylo velmi napjaté pro mě a Simona, protože jsme si museli rozmyslet, jak budeme, proboha, hrát před Meryl Streep, byla velmi vypjatá chvilka. Krom toho myslím, že byla napjatá i Meryl, protože měla konečně všem předvést, co se chystá zahrát. A díky bohu to bylo opravdu velice legrační," svěřil se herec.

Natáčení si užila i Meryl Streepová, kterí prozradila, že neumí zadržovat smích. "Ano, já sama se nedokázala moc ovládat. Moc mi nejde zadržovat smích. Podstatná část herectví tkví právě v tom, že jste živě v okamžiku, který právě probíhá, a pokud je to, co se právě děje legrační, pak si musíte dávat pozor. Pokud jste živě v tom, co hrajete, ale zároveň jste živě v tom, že je to komické (směje se). A také mě rozesmíval Simon Helberg. Podívala jsem se na něj a jeho reakce byly dokonalé."

Ke svým kolegům ale upřímná není, ať už si o jejich výkonech myslí cokoliv negativního. "V životě herce je velmi křehká chvíle, a to, když jste mimo scénu. Tam jste křehký, jako ústřice bez ulity. Cokoli kdokoli říká nebo neříká zní mnohem hlasitěji, a může vás ovlivnit, protože jste otevření, o tom ta práce je. Jako herec musíte být otevřený. Kdo hraje divadlo, odkrývá se večer co večer, takže je důležitý k hercům být velmi diplomatický," svěřila se.

"Obecně myslím, že všechno, co jsem viděla, v sobě mělo něco báječného. Moc zlého divadla jsem neviděla. Vždycky si všimnete toho, co bylo skvělé, vždycky něco takového je, problémy se objeví vždycky, ve hře, v režii, v kulisách, produkci... Musíte to dělat jako Florence. Vybírat to dobré, vidět sklenici poloplnou," dodala.

Sama ale podotýká, že všechny výstřednosti ve scénáři se skutečně staly. "(Florence) opravdu vlastnila velkou sbírku židlí, na kterých zemřeli slavní lidé, na které si nikdo nesměl sednout. Měla jich plný dům. A pak ten příběh, myslím od Noela Cowarda, který u ní byl kdysi doma na večírku a viděl tam plnou vanu bramborového salátu. Jedla bramborový salát a sendviče. Opravdu to jedla."

Užila si naplno i dobové kostýmy. "Consolata Boyle je skvělá. Opravdu. Dělala kostýmy i na Železnou lady, kostýmky, které nosila Margaret Thatcher. Její smysl pro to, jak postavu utváří tvar, váha a materiál oblečení, je bezchybný. Je to v detailech. A možná to docení jen ženy nebo kostyméři, ale ve výsledku jsou kostýmy ve filmu stejně podstatné, jako její zpěv. To, co si oblékala je dalším projevem její oslavy života. Na konci filmu jsem i já ztratila veškerou objektivitu. Myslela jsem si, že můj zpěv zní dobře a podívala se do zrcadla a říkala si, jak vypadám dobře. Úplně jsem se ztratila. Povídám manželovi:„Je škoda, že už teď nenosíme takové šaty," a on na to: „Zbláznila ses?" Ale já si to stejně myslím. Consolata je moc šikovná. Film se odehrává v roce 1944 a ona Florence oblékla do šatů z počátku 30. let: rovně střižené šaty, hedvábné materiály, splývavé střihy, takže jakoby vplouvala do místnosti. Myslím, že to byla moc chytrá volba, protože starší dámy se oblékají ve stylu, jaký se nosil, když byly mladé, nebo nosí takové účesy. Vzpomínám si, že kamarádky mojí mámy nosily vlasy jako ve 40. letech i v roce 67."

Diváci se mohou těšit také na Simona Helberga, který ztvárnil roli Cosme McMoona. K filmu se prý dostal až děsivě snadno a rychle. "Stephen už je prostě takový. Nevím, jak moc jste si s ním už povídali, ale on toho moc nenamluví, a nemá trpělivost věci stále dokola omílat. Prostě dělá svoje. Takže jsem se k projektu dostal prostě: pracoval jsem s vedoucí castingu na jednom filmu a asi si mě nějak zapamatovala. Chystala tenhle film a asi rok na to, co jsme spolu točili mi napsala e-mail: „Jsi jediný, koho si na tu roli dovedu představit. Měli byste se potkat se Stephenem." Nemohl jsem tomu uvěřit. Meryl Streep už byla na palubě. Tak jsem se setkal se Stephenem, posedával kolem mě a koukal, a já celou dobu mluvil. Pokoušel jsem se ho zaujmout tím, co jsem si o postavě zjistil a co jsem si myslel, prostě intelektuální věci, které, jak jsem mezitím pochopil, mu byly upřímně úplně jedno. Nechce mluvit, víc ho zajímají činy. Ale pak jsem vstal a on mě zastavil, prohlédl si mě od hlavy po paty a já říkám: „Je mi líto, nic lepšího nepředvedu." Pak jsem mu poslal pásku, jak hraju na piano. To ho zajímalo velice. Vedoucí castingu ani nevěděla, že hraju na piano."

"Vedoucí castingu pak řekla: „Právě jsem si vzpomněla, že vlastně hraješ na piano! To je ale náhoda, to je trefa!" Stephen nemluvil o ničem jiném, než o pianě, a já si celou tu schůzku snažil představit jak hraju pianistu klasické hudby, a když jsme pak skončili, říkám si:„Panebože!" Pak mě chtěl ještě vidět, chtěl si poslechnout jak hraji, „cokoliv, ale dobré by bylo, kdyby to bylo něco ve stylu Královny noci." Naučil jsem se z toho pár stránek, pak to hrajeme ve filmu. Našprtal jsem se to, pak jsem to nahrál a snažil se, aby to vypadalo velmi nenuceně. A bylo to!" vysvětlil.

"Pořád jsem si říkal, že je důležité, aby hraní působilo autenticky. Rozumím tomu, ale že mám skutečně hrát, to mi v tu chvíli nějak nedocházelo. Věděl jsem, že Meryl bude zpívat a říkal si, dobrá, tak asi budeme nahrávat ve studiu nebo tak něco. Moc jsem o tom nepřemýšlel, jen jsem se snažil abych vypadal, jako že hraju. Ale my hráli všechno naživo a to ho zajímalo. Co vidíte ve filmu, jsem mohl jen předstírat a ničeho byste si nevšimli. Ale myslím, že bychom pak nepodali takové výkony a nenastalo by takové napojení. Nebylo by to tolik živé. Jak se na mě dívala a pomáhala mi zapojit se v pravou chvíli, nebo jak mě vedla, a to všechno naživo. To pro něj bylo zásadní," dodal ke svému natáčení.

I on přiznal, že bylo mnohdy těžké se nesmát. "Smáli jsme se mnohokrát. Dokonce myslím, že je ve filmu jedna scéna, kde se málem směji. Meryl se hodně smála, vlastnímu hlasu, nešlo odolat. Myslím, že cítila, že může za to, že se smějí i ostatní. Já jsem se snažil smát jen když se smála ona, protože jsem jí to nechtěl kazit. Někdy bylo skutečně náročné udržet si kamennou tvář ale bylo to úžasné, protože stačilo, abych se na ni podíval - Cosme byl v tomhle ohledu její průvodce. Věděl, jak na to. Žil si ve svém světě, ale co se týče hudby, byl mistr. Dobré bylo když se někdy Meryl začala smát tolik, že to nešlo zastavit, já na ní jen čekal, snažil se ji přivést zpět, a pak jsme mohli zas pokračovat. Ale to je na Meryl báječné, má to všechno: směje se, pláče, zapomíná, klopýtá a to pak vnímá i divák, je lidská, a skutečná a proto je i nejlepší."

Na spolupráci s Meryl Streepovou a Hughem Grantem si ale nestěžuje. "Ulehčovali nám to. Jsou oba velmi skromní, to mají společné. Hugh má sklony se trochu shazovat. Je neustále okouzlující, ale dovede být zároveň i velmi kritický. Ke mě se choval moc hezky. Skoro zapomenete, kdo jsou zač a co už mají za sebou, jste prostě s nimi v jedné místnosti a hrajete. Myslím, že jsou tak dobří právě proto, že tvrdě pracují a dělají co mají."

Natáčení si užil i režisér Stephen Frears. "Souhlasil jsem, protože se mi líbil scénář a říkal jsem si, že se to bude lidem líbit. Přečetl jsem si scénář a líbil se mi. Poslechl jsem si nahrávku Florence a pochopil, že byla úžasná. Říkal jsem si, že to bude lidi zajímat," nechal se slyšet.

Prozradil také něco o hercích ve filmu, zejména o Meryl Streep, Hugh Grantovi a Simonu Helbergovi. "Jak jsem je obsadil? Zeptal jsem se: „Chceš si v tom zahrát?" Tak to tehdy šlo. Bylo to velmi snadné, protože jsme neměli žádné dlouhé seznamy lidí. Někdo mi řekl o Simonovi a všechno to nějak přirozeně vyplynulo. Skladatel mi řekl, že je lepší najít si pianistu, který umí hrát, než herce, který bude předstírat, že hraje. A pak vedoucí castingu v New Yorku řekla: „Mám člověka, kterého hledáš," (Simona Helberga)" uvedl.

On sám toho ale prý moc nenamluví. "Moc nemluvím, to ne. Pokud dobře obsadíte role, nemusíte mluvit. Simon věděl, co má dělat. Kdyby něco udělal špatně, nebo se mi to nějak nelíbilo, asi bych mu to řekl, ale bylo to v pořádku, takže vlastně není co dodávat!"

Natáčet New York ve Velké Británii mu ale nedělalo problém. "Přišlo mi to vtipné. Meryl měla s sebou svou americkou kadeřnici a tak se jí ptám: „Vypadá to tu jako v New Yorku?" A ona na to: „V New Yorku byste to ani natočit nemohli. Takový New York už neexistuje." Točit v Anglii mi přišlo chytré a velmi zábavné," tvrdí režisér