RECENZE: Kontroverzní kanibalská krasojízda, výtečný nezávislák Raw obnažuje své postavy na kost

Šestnáctiletá Francouzka Justine (Garance Marillierová) se dostala na prestižní veterinární lyceum, které vystudovali už její rodiče a dosud je navštěvuje také její starší sestra Alexia (Ella Rumpfová). Daleko od domova se v mladé dívce, striktně vychovávané k vegetariánství, probouzí cosi temného a nekontrolovatelného. Touha po syrovém lidském mase.

Snímek pojmenovaný Raw (česky syrový – pozn. red.) sleduje rozklad příčetnosti hlavní hrdinky, jejíž nitro se ukáže být časovanou bombou připravenou kdykoli explodovat v zběsilém řádění. Žádný sofistikovaný Hannibal Lecter, který sice ranní sprchu přímo z pulsující krkavice miluje jako máloco na světě, ale dokáže se ovládat. Kanibal v pojetí Julie Ducornauové má ze všeho nejblíž k drogově závislému.

Není ani náhodou, že Justine zrovna prožívá sladkých šestnáct a poprvé musí čelit nástrahám velkého světa bez dozoru svých mama a papa. Příběhy o dospívání a změnách, které v mladém člověku pod záplavou hormonů propuknou, patří mezi archetypální a divácky nesmírně vděčné. Raw je jedním z nich. A ať už vám lidožroutství jako metafora pro sexuální sebeuvědomění přijde trefné, či nikoli, nemůžete popřít, že ta myšlenka má něco do sebe.

Trojici motivů určujících směřování této francouzsko-belgické spolupráce uzavírá komplikovaný vztah dvou sester. Ten chvílemi připomíná horskou dráhu, která se z nejnižších pater odcizení vyškrábe někam k porozumění, jen aby se za chvíli zřítila v krkolomné smyčce děsu… a ve své divoké pouti pokračovala spletitými zákrutami dál a dál a dál a dál.

Obě mladé herečky jsou ve svých rolích magneticky přitažlivé. Zpočátku asi více zaujme Švýcarka Rumpfová, jejíž živočišná Alex na sebe strhává pozornost a svoji uťápnutou mladší sestru tak logicky zastiňuje. Garance Marillierová se ale nenechá zastínit na dlouho a jakožto probouzející se psychopatka, která si uvědomuje, že s ní není cosi v pořádku, zvedá laťku vysoko. Opřít se může jak o svoji hlavní sparring partnerku, tak i Rabaha Nait Oufella v roli Justinina homosexuálního spolubydlícího. Třetí akt pak znamená emulzi obou hlavních výkonů ve finále, které se tak stává přesvědčivým i přes svoji pochybnou realističnost.

Je docela paradoxní, že stejná věc, která snímek dostala do povědomí lidí i nemalého množství kinosálů, mu zároveň v očích nových diváků nejvíce škodí. Zkreslené pověsti nechutného krváku blížícího se nekoukatelnosti není snadné dostát. Jakmile divák očekává nemyslitelné, skutečnost ho velmi pravděpodobně zklame. Proto vězte: 1) Očekáváte-li tradiční horor, nedočkáte se ho. Raw je artovým psychologickým dramatem, ve kterém se (ne)chybí akce i lekačky. 2) Očekáváte-li gore, hektolitry krve, a vůbec něco, co v odpudivosti trumfne kultovní prasárny Lidská stonožka, Kanibalové, nebo Srbský film, budete zklamaní.

Vize a estetika scénáristky a režisérky v jedné osobě je někde jinde. Přestože se drží hesla, že tabu neexistuje, namísto na kvantitu se zaměřuje na to, aby nepříjemné momenty podporovaly narativ filmu. Její estetika je „čistá“ a více se zaměřuje na naturalismus, než na hledání extrémů. A hlavně – není to násilí, co je na Raw tím nejsyrovějším.

Osobně považuji za mnohem nepříjemnější – a ano, drastičtější – způsob, jakým režisérka zachází s nahotou a intimitou vůbec. Snímek nejenže opakovaně odhaluje vše kromě pohlavních orgánů (a i kolem nich vcelku odvážně krouží), ale navíc k tomuto prostředku přistupuje ve chvílích, kdy jsou hlavní postavy nejzranitelnější. Samozřejmost a blízkost, s jakou se s šestnáctiletou Justine (její představitelce bylo v té době 18) ocitneme pod peřinou v jejích záchvatech, naše bezprostřední a neoprávněná přítomnost při scéně s voskem, to jsou jen některé z mnoha momentů, kdy se divák cítí, že vidí něco, co by vidět neměl. Že narušuje čísi soukromí. A to vyvolává patřičnou emocionální odezvu. Erotičnost těchto scén – byť samozřejmě přítomná zcela záměrně – je pohřbená pod nánosy jiných významů a vykukuje z nich jen jako další připomínka toho, že nejsme zváni.

V tomto ohledu musíme vychválit Rubena Impense, jehož práce s obrazem přináší vše, co bychom si od obdobného snímku mohli přát. Naturalismus bez nudy, umění bez glorifikace. Na Raw se (v tomto ohledu) velmi dobře kouká a stříbrné plátno tento fakt jen podtrhuje.

Různě po internetu (a velmi často v komentářích uživatelů ČSFD) se setkáte s argumentem, že film v mnoha scénách vyznívá spíš směšně, než děsivě/nechutně/kontroverzně/… dosaďte sami. Částečně bych tento nešťastný názor připsal na vrub již zmiňovaným očekáváním, částečně bych v něm viděl prosté nepochopení ze strany diváků. Ano, mnoho scén vyvolá spíš úsměv, než závrať (kino se několikrát rozeznělo rozpačitým smíchem), ale zcela jednoznačně se jedná o (velmi zvrácený) černý humor filmařů, nikoli o jejich selhání. Kdo uvidí, pochopí, že bez svérázného humoru (který v divákovi chytře vyvolá pobavení spíš provinilé, než skutečně veselé) by snímek buď doopravdy vyzněl směšně, nebo by se jednalo o 100 minut těžké a neúnosné deprese.

Další častou (a svým způsobem oprávněnou) výtkou může být nerealističnost příběhu, a to hlavně ve vztahu k oboru psychologie. Na to si dovolím odvětit, že se Ducournaová o realismus nesnaží. Jejím záměrem je předat sdělení a hlavně vyvolat v divákovi patřičné (nebo spíš extrémně nepatřičné) emoce. Bergmanovi přeci taky nikdo nevytýká, že jeho Persona ne vždy odpovídá realitě. Důležité je, že se zde postavy řídí vnitřními zákonitostmi svého světa a že snímek dosahuje cílů, které si vytyčil.

Raw je těžko přístupným arthouseovým filmem se vším všudy. Jeho hlavní hodnotou je kvalita estetická, ať už vizuální, zvuková, nebo pečlivě zabalená v konkrétních motivech. Buď vás nadchne, pohorší, nebo zklame, jen těžko od něj ale odejdete bez názoru. Vyloženě vadí snad jen absence skutečné hloubky – film zpracujete po pár hodinách a dojmy, které v divákovi vyvolal, se vypaří do ztracena… dokud si ho nepustí podruhé.

Celkové hodnocení: 90 %.

Raw / Grave (2016)

Hrají: Garance Marillier, Ella Rumpf, Rabah Nait Oufella, Laurent Lucas a další

Režie: Julia Ducournau

Scénář: Julia Ducournau

Kamera: Ruben Impens

Hudba: Jim Williams

Francie, Belgie / 99 minut / drama, horor