RECENZE: Francouzi jsou na srandu machři. Dokud nás svatba nerozdělí aspiruje na titul komedie roku

Max (Jean-Pierre Bacri) vede v Paříži úspěšnou svatební agenturu. Jeho služby sice nejsou z nejlevnějších (a nic tohoto nenápadného postaršího pána nerozpálí doběla tak jako když se s ním klienti pokouší smlouvat o nižší ceně), zato si můžete být jisti, že s jeho pomocí bude váš speciální den ve všech ohledech dokonalý a nezapomenutelný. Tedy pokud něco nezvrtá některý z jeho zaměstnanců.

Olivier Nakache a Eric Toledano, kteří se jako tradičně postarali o scénář i režii, se tentokrát drželi poněkud zpátky. Oproti jejich největšímu hitu Nedotknutelní, který se kromě Českého lva za Nejlepší zahraniční film a několika dalších ocenění, pyšní také titulem osmého nejlépe hodnoceného filmu na ČSFD, může divák očekávat spíše bláznivou komedii bez většího filozofického nebo sociálního přesahu. Ne, že bychom se na jejím konci o životě nic nedozvěděli, jen to zkrátka nebude nic bůhvíjak objevného nebo kontroverzního.

To ale zdaleka neznamená, že by se humor v Dokud nás svatba nerozdělí dal označit jako hloupý nebo prostoduchý. Naopak. Francouzi zase jednou dokazují, že se inteligentní zábava dá dělat i bez větší provokace – stačí, aby se to napsalo a natočilo vkusně, šarmantně a s láskou. A že postavy sem tam mluví sprostě? Vždyť to se navzájem nevylučuje, jak mimo jiné dokázali i naši Cimrmanovci.

Ohromnou silou snímku, který se celý odehrává během té nejsnobštější svatby, jakou si (my, nesnobové) dokážeme představit, je jeho dynamičnost. Vše se odehrává ve zběsilém tempu. Události musí odsýpat a běda, jak se někdo byť jen na chviličku zastaví. Zkrátka jak to má vypadat na dobře promazané svatbě. Díky tomu se i ta poslední, popcornem se nacpávající, osoba ocitne v centru dění.

Toho Nakache s Toledanem docílili nejen rozkouskováním příběhu na množství malých dějových linek, jejichž hrdinové do sebe navzájem narážejí a zase se rozcházejí, podle toho, kde je jich zrovna zapotřebí, ale také využitím neposedného jazzového soundtracku světově proslulého muzikanta a skladatele Avishai Cohena. Jeho roztěkaný hudební podkres, jemuž silně dominují bicí, se s děním na plátně skvěle doplňuje. Výsledný mix, jehož účinek ještě podtrhuje organické zakomponování pohybu kamery a chytrého střihu, vyvolává dojem neustálého očekávání další katastrofy. Z podobné strategie mimochodem těžil také oscarový Birdman.

Co by ale byla skvělá komedie bez zábavně napsaných a vhodně obsazených pitoreskních postav a figurek? Zde poprvé dochází na lámání chleba. Nejen kvůli udržení diváka na jehlách byla většina aktérů filmu omezena na jednu, maximálně dvě charakterové vlastnosti. Do sebe zahleděný ženich, číšník zamilovaný do nevěsty i nemotorný nováček to ještě bez problémů uhrají na bezchybně načasovaný komediální timing a pestré množství scén, v nichž se dají jejich omezené atributy použít. Uražená milenka, nadšený kouzelník-amatér, policista nebo čerstvý imigrant už zavání stereotypem a někomu můžou přijít jen jako zbytečný přívěsek. Záleží tedy jen a jen na tom, jestli vám jejich občasné vsuvky přijdou dostatečně vtipné, aby omluvily jejich možná až příliš omezenou roli.

Snímek se vcelku zdárně snaží sobě i jiným připomenout/namluvit (vyberte si sami), že i když máme každý své mouchy, záleží hlavně na tom, že se jen snažíme ze všech sil protlouci vlastním životem. A že jsme v jádru přes všechny ty průšvihy a charakterové vady všichni dobří lidé. Proti takovému poselství se toho asi nedá moc namítat, horší ale je, že převážně optimistickou závěrečnou notu trochu kazí pomyšlení na to, co se s našimi hrdiny stane za pár týdnů, měsíců a let. Vydrží dvěma naprosto rozdílným novomanželům jejich štěstí? Těžko. Nebude Max litovat svého rozhodnutí? A co až se provalí to a ono? … Někdy je nejspíš lepší o šťastných koncích moc nepřemýšlet a prostě v ně jen věřit.

Dokud nás svatba nerozdělí povyšuje komediální subžánr „vše, co se může pokazit, se pokazí“ na novou úroveň. Za doprovodu neposedných jazzových tónů diváka především pobaví a připomene mu, že nikdy není tak zle, aby si z toho nemohl udělat srandu. I díky tomu, že se letos zas tak moc dobrých „tradičních“ komedií neurodilo, září tento veskrze francouzský počin jako diamant na smetišti.

Celkové hodnocení: 85 %

Le sens de la fête (2017)

Hrají: Jean-Pierre Bacri, Jean-Paul Rouve, Gilles Lellouche a další

Režie: Olivier Nakache, Eric Toledano

Scénář: Olivier Nakache, Eric Toledano

Kamera: David Chizallet

Hudba: Avishai Cohen

Francie / 115 minut / komedie