RECENZE: Lepší než si zaslouží? Nové Jumanji: Vítejte v džungli je čirá zábava

„Kdo dneska ještě hraje deskovky?“ prohodí opovržlivě uhrovatý fanoušek Metallicy, když v roce 1996 narazí na omšelý futrál s nápisem Jumanji. Co naplat, i nadpřirozené hračky musí jít s dobou a videohru s takovýmto rozlišením byste marně hledali dokonce i jednadvacet let poté. A právě v této době – v současnosti, chcete-li – se po škole sejde nepravděpodobná čtveřice středoškoláků. Jenže místo toho, aby se zakřiknutý nerd, fotbalová hvězda, na telefonu závislá barbína a sociálně nepoužitelná zrzka pustili do výkonu svých trestů, nechají se v podobě svých dokonalých fyzických i mentálních protikladů vcucnout do jisté zaprášené videohry se zlověstným názvem začínajícím na písmenko J.

Řekněme si to narovinu. Ať už jste originál milovali, nebo vás minul, remake Jumanji si asi nikdo nepřál. Naposledy se o oživení tohoto konceptu pokusila Zathura. Jak to dopadlo, nikdo nevíme, protože tohle Vesmírné dobrodružství si dnes nepamatují ani ti, co ho v roce 2005 čirou náhodou viděli. O to větší zvědavost u filmových fanoušků vzbudila nejen aktualizace tématu, kdy místo toho aby džungle přišla k Mohamedovi, pohltí Mohameda i s jeho kamarády, ale také hvězdné obsazení. Dwayne The Rock Johnson si v posledních pár letech vybudoval pověst charismatického zachránce filmových sérií, Karen Gillanová si získala srdce nejen fanoušků Doctora Who, ale zaujala také ve Strážcích galaxie, a Jack Black s Kevinem Hartem stále ještě patří mezi komiky, kteří táhnou. Skepticismus byl ale přesto na místě.

Nechce se mi věřit, že něco takového tvrdím o filmu se ČTYŘMI scénáristy, ale největší výhodou Jumanji je, že ví, čím chce být a co chce říct. Je sice nenáročnou zábavou a svůj příběh vypráví zjednodušeným a předvídatelným způsobem, ale tyto úkoly zvládá na jedničku.

Elegantní způsob, jakým dokáže úspěšně vměstnat drsnější přisprostlý humor do přístupnosti PG-13 se dnes moc často nevidí. Zároveň na něj ale snímek neklade přílišný důraz. Vtipy o penisech se objeví a zase zmizí v záplavě popkulturních (obzvláště gamerských) referencí, hrátek s virtuálním prostředím a situačním humorem čerpajícím z charakterů. Přičemž když mluvíme o charakterech, máme na mysli lehké variace na mediální obrazy hlavních hereckých hvězd.

Jinými slovy Johnson hraje The Rocka, kdyby to byl zbabělec a hypochondr, Kevin Hart ječí jako by ječel Kevin Hart, toho času zmenšený hráč amerického fotbalu, a pokud by někoho zajímalo, jak by se choval prototypický Jack Black jako pubertální královna ročníku, v Jumanji 2 se to dozví. (Sexy nerdské zlatíčko Karen Gillianová pak hraje jen o něco více nejisté sexy nerdské zlatíčko, takže tady je posun ještě o něco menší.) Zajímavé na tom všem je, že to funguje a karikatury slavných herců téměř nikdy nesklouzávají do trapnosti, za což nepochybně vděčíme také tomu, že se tyto hollywoodské hvězdy neberou vážně a natáčení filmu si očividně užily.

Zábavná je také stylová akce (které je ovšem ve filmu až na úplný závěr překvapivě málo) a vůbec celkové pojetí pralesního světa Jumanji rozhodně stojí za návštěvu. Tvůrci si pro sebe při jeho budování ukradli celkem neférovou výhodu – jakékoli nedostatky v logice a fungování světa, případně neoriginálnost a jednoduchost vnitřního příběhu hry totiž omlouvá prostý fakt, že se jedná o typickou devadesátkovou videohru, navíc hranou pěticí zmatených děcek. A nutno dodat, že nějaké nedostatky v provedení bychom rozhodně našli.

Povedly se také triky, které sice nedosahují fotorealističnosti nejvelkolepějších blockbusterů za stovky milionů dolarů (viz nové Star Wars), jejich lehce přehnaný styl se ale do fantastického virtuálního světa krásně hodí. Navíc s nimi filmaři nakládají zdatně a opatrně, takže výsledek na rozdíl od oněch vysokorozpočtových hitů nepůsobí uměle (viz Ligu spravedlnosti).

Někomu jistě bude vadit, že se Vítejte v džungli nerozhodlo jít cestou Scotta Pilgrima proti zbytku světa a videoherních principů využívá jen sporadicky. To ale není úplně fér. Je pravdou, že divák občas možná zapomene, že vlastně sleduje virtuální realitu odehrávající se uvnitř herní konzole, a další připomenutí této skutečnosti pak působí trochu násilně, na druhou stranu je Jumanji spíše klasickým příběhem o cestě hrdiny, než postmodernistickým komentářem utopeným v hláškách a odkazech. A jako takový využívá svých kulis uspokojivě. Nejvíc tak v tomto ohledu vadí jen extrémně nezáživný NPC záporák v podání jinak charismatického Bobbyho Cannavaleho. Takhle nudný antagonista by moc úspěchu nesklidil ani v současných hrách, co potom ve filmu?!

Ještě před premiérou zaplavila snímek vlna kritiky za to, jak nakládá se svojí  jedinou „ženskou“ ženskou postavou Marthy. Ta je samozřejmě po celou dobu oblečená do džungle nanejvýš nevhodně – odhalené bříško a upnuté kraťásky schytaly od (nejen ženské) feministické kritiky pořádnou sodu. Ujišťování tvůrců i samotné herečky, že se jedná o typický gamerský avatar a současně klišé, do kterého se bude film strefovat, některé skeptické hlasy uklidnil. Jiné pouze poukázaly na to, že se jedná o podvod, protože kritizovat ad absurdum dovedenou sexualizaci nezmění nic na tom, že film láká na spoře oděnou hlavní hrdinku.

Výsledek? Jedno je jisté. Dvojku Jumanji rozhodně vymysleli chlapi. To, jakým způsobem film s postavou Marthy nakládá, podporuje obě strany argumentu. Na jednu stranu je nepraktičnost hrdinčina oděvu tematizována častěji, vtipněji a kritičtěji, než by leckdo čekal, na stranu druhou se kamera rozhodně nestydí pohledem na vypracované tělo této skotské rodačky. Pro obhájce krátkého trička ale hovoří nejsilněji něco jiného – nejistota ohledně vlastního těla je v různé podobě vlastní celému čtyřlístku a nejvíc se kupodivu projevuje u muže. I když kupodivu… kdo by nechtěl vyměnit svoji pohublou tělesnou schránku za sexy snědou dvoumetrovou horu svalů, že?

Na filmu je bohužel silně znát, že ho napsali lidé poněkud staršího data výroby. Z vykreslení čtveřice hlavních hrdinů je přímo cítit ruka někoho, kdo si nepamatuje ani doby, kdy mu bylo třicet. Natož sedmnáct. Nejvíc na to doplácí instagramová princezna Bethany (ve své pubertální podobě ztvárněná Madison Isemanovou). Jako karikatura dnešního světa je sice poměrně zábavná, chybí jí ale punc skutečnosti. Jumanji tak (na rozdíl od již zmiňovaného Snídaňového klubu, jehož motivy bezostyšně vykrádá) ve výsledku není filmem puberťáků, ale rozpitou vizí toho, jak dnešní dospívající generaci vidí jejich rodiče.

Jumanji: Vítejte v džungli chce jen a pouze pobavit. Je naivní, předvídatelné a nevyužívá svého konceptu na 100 %. Má ale osobnost. Dokonce 4 osobnosti a jednu zábavnější než druhou! Klasika se z něj asi nikdy nestane, ale to by v tom byl jaguár, aby se z něj nestala oblíbená oddechovka, k níž se budeme ještě dlouhé roky rádi vracet.

Celkové hodnocení:  80 %

Jumanji: Welcome to the Jungle (2017)

Hrají: Dwayne Johnson, Karen Gillan, Jack Black, Kevin Hart, Nick Jonas, Bobby Cannavale, Rhys Darby a další

Režie: Jake Kasdan

Scénář: Chris McKenna, Jeff Pinkner, Scott Rosenberg, Erik Sommers

Kamera: Gyula Pados

Hudba: Henry Jackman

USA / 119 minut / akční, dobrodružný, fantasy, komedie