RECENZE: Terorismem proti terorismu. Druhého Sicaria si CIA za rámeček nedá

Pokračování pochmurného thrilleru o tajném boji americké vlády s mexickými kartely si opět nebere servítky a tentokrát zachází ještě dál. Sympatická agentka FBI Kate Macerová z prvního filmu je pryč a těžiště příběhu se tak přesouvá na původně vedlejší postavy – bezskrupulózního operativce CIA Matta Gravera (Josh Brolin), který se kvůli ochraně amerického snu nebojí jít přes mrtvoly, a tajemného mexického sicaria-zabijáka Alejandra (Benicio Del Toro), jenž je pro mexické narkobarony příslovečným andělem pomsty a naprosté zkázy. Společně dostanou od vlády za úkol vyvolat mezi kartely, které nově začaly do USA pašovat teroristy z ISIS, občanskou válku. Celá operace samozřejmě běží mimo oficiální záznamy a žádný čin není zakázaný. Hašení ohně výbuchem sopky. A protože čím méně budete o filmu vědět, tím lépe, pokusím se tuto recenzi napsat co nejobecněji.

S čím je třeba počítat, je lehká změna stylu. Nebo možná lépe vyhnání přístupu jedničky do extrému. Tři roky starý Sicario využíval pomalý a výrazně depresivní styl s vizuálním i vyprávěcím přístupem, který se nedá označit jinak než jako „čistý“. Italský režisér mafiánského seriálu Gomora, Stefano Sollima, který v čele projektu nahradil kanadskou kometu posledních let Denise Villeneuvea, tyto charakteristiky adoptoval a dále prohloubil. Zároveň do kotlíku přisypal výraznější dávku odměřeného odstupu, protože namísto naivní klaďasky Kate, jejímaž očima jsme byli se Sheridanovým světem seznámeni, je příběh rozmělněn na vícero dějových linií sledujících osudy podlých manipulátorů a vrahů bez svědomí. Risk, který se díky prvotřídní kombinaci fascinujícího scénáře, bezchybných hereckých výkonů a právě syrové pomalu plynoucí Solimovy režie naštěstí povedl.

Z obsazení vyčnívají především ústřední Brolin a del Toro, kteří dokázali svým šedošedým antihrdinům vdechnout život a přimět diváka, aby se o jejich osudy alespoň zajímal, když už s nimi nejspíš nedokáže soucítit (a že by neměl, i když mu film dává hned několik příležitostí, aby se tak stalo). Zaujme ale také talentovaná Isabela Monerová v roli dcery jednoho z mexických mafiánských bossů. Patnáctiletá mexická Američanka se loni objevila v (mizerné) pětce Transformers a o svoji budoucnost se evidentně bát nemusí.

Sheridanův příběh je pak kategorie sama za sebe. Scénárista nominovaný na Oscara za westernovou kriminálku Za každou cenu (které se u nás žádný distributor neujal, což je neomluvitelné) a který si loni odbyl také svoji režijní premiéru – jeho Wind River se stala jedním z nejlepších filmů roku – je v oblasti nihilismu, deprese, menšin a amerických policejních sil v podstatě specialistou. A tentokrát se opravdu nedržel zpátky. Však také nedávno prohlásil, že jednička bude vedle nového filmu vypadat jako komedie. Nepřeháněl.

Soldado v překladu znamená voják. A film se úspěšně snaží přenést své diváky přímo doprostřed válečné zóny. Na slabší žaludky bude toho násilí – ať už při něm stříká krev, duní automatické pušky, vyslýchají se podezřelí nebo se unášejí nevinní lidé – pravděpodobně příliš. Ani těm otrlým ale nebudou některé scény po chuti. Ne, že by bylo násilí až tak opulentní, to není. Spíš tu jde o tu otupělou vykalkulovanou samozřejmost, s níž je provozováno. Divákova fantazie pak odvede zbytek práce.

Na tíživém dojmu má lví podíl také intenzivní hudební podkres islandského skladatele Hildura Guðnadóttira, blízkého spolupracovníka a přítele nedávno zesnulého Jóhanna Jóhannssona, který složil soundtrack k prvnímu filmu a jemuž je Soldado věnován. Hudba je zde jednoduchá, ale nesmírně účinná a z Jóhannssonovy „předlohy“ výrazně čerpá.

Je možné, že nového Sicaria mnoho lidí označí za pózu. S tím nemůžu souhlasit, i když je jasné, odkud taková kritika pramení. A nejde jen o přílišný důraz na násilí a nahrazení hvězdného tria Villeneuve-Deakins-Jóhannsson zdánlivě béčkovým trojlístkem Solima-Wolski-Guðnadóttir, protože nová krev v tomto ohledu obstála na výbornou. Najdou se tu ovšem některé součásti scénáře, které nejsou úplně stoprocentní. Výrazný je v tomto ohledu prvek náhody. Během dvouhodinové stopáže dojde hned k několika velmi nepravděpodobným zásahům osudu, které samy o sobě úplně nevadí, ale jejich kumulace může vyrušit a ubrat filmu na věrohodnosti.

Několika změn pak došly charaktery postav Matta Gravera a Alejandra, které pro potřeby scénáře poněkud vyměkly. Jen maličko a možná to je spíše tím, že se jim dostalo víc prostoru, ale pokud vám záleží na zachování kontinuity, jedná se o volby rušivé a ne úplně podložené. Sheridanův čtvrtý film tak možná je jeho nejtemnějším a emocionálně nejdrásavějším počinem, rozhodně ale není neprůstřelný.

Sicario 2: Soldado je příjemným depresivním zpestřením rozjuchaného blockbusterového léta, které rozhodně stojí za to vidět v kině. Jeho nekompromisní pohled na boj s terorismem uzemní nejednoho rušivého element(ál)a, který by vám na marvelovce házel popcorn za krk a svítil telefonem do obličeje. Tady ale nebude schopný vydat hlásku, natož odvrátit pohled od plátna. Soldado tentokrát dost možná překonalo svého předchůdce.

Celkové hodnocení: 85 %

Sicario: Day of the Soldado (2018)

Hrají: Benicio Del Toro, Josh Brolin, Isabela Moner, Jeffrey Donovan, Catherine Keener, Manuel Garcia-Rulfo, Elijah Rodriguez a další

Režie: Stefano Sollima

Scénář: Taylor Sheridan

Kamera: Dariusz Wolski

Hudba: Hildur Guðnadóttir

USA, Itálie / 122 minut / akční, drama, krimi, thriller