RECENZE: Útěk ze socialistického panoptika. Na filmu Balón je nudný jen jeho název

Píše se rok 1979 a dvě východoněmecké rodiny, Strelzykovi a Wetzelovi, už mají po krk života v socialistickém bloku. Strelzykovi, jejichž očima celý příběh sledujeme, si přitom na nežijí relativně špatně. Vozí se v nablýskaném modrém wartburgu a přátelí se (byť nedobrovolně) s rodinou vysoce postaveného člena lokální Stasi. Jenže co naplat, svoboda je jen jedna a z věčného protáčení očí při poslechu propagandistických plků jeden začne brzy trpět bolestmi hlavy. Uprchlíkům se navíc po prvním nezdařeném pokusu na paty pověsí zkušený vyšetřovatel Seidel (disponující světově proslulou tváří Thomase Kretschmanna), takže času na pokus č. 2 ubývá a každá chyba může Petera, Doris a spol. přijít draho.

Balón představuje zajímavý paradox. Na jedné straně se jedná o malé rodinné drama, které si dává práci seznámit diváka s aviatickými útěkáři a jejich motivacemi jak k opuštění domoviny, tak (v některých případech) i k setrvání v ní. Zvlášť v případě Strelzykových se zblízka seznámíme s jejich touhami a prožijeme s nimi chvíle největšího strachu a zoufalství. Vzhledem k tomu, že se jedná o velmi inteligentní lidi, kteří ale na podobnou situaci nejsou ani v nejmenším připraveni, působí jejich počínání jak sympaticky, tak autenticky. Ústřední herecká trojice Friedrich Mücke (Peter Strelzyk), Karoline Schuchová (jeho žena Doris) a Jonas Holdenrieder (jejich starší syn Frank) pak jde svými výkony divákově empatii vyloženě vstříc. Kretschmanův záporák a všudypřítomný režim bez tváře, který reprezentuje, pak dotvářejí tu pravou atmosféru strachu a nejistoty.

Zároveň je ale znát výrazná snaha filmařů natočit velkolepý a hlavně jímavý příběh o takových obyčejných národních hrdinech z lidu, který diváka ani na minutu nenechá na pochybách, že „teď už jde opravdu do tuhého a pokud se něco nepovede, budou jistě padat hlavy“. A tady nastává problém. Způsob, jakým se těchto momentů dosahuje, by se dal přirovnat sušení nádobí obřím větrákem. Časté rádoby dramatické přeskakování tam a zpět mezi protagonisty a jejich pronásledovateli v jedné scéně se ještě dá akceptovat – je sice maličko laciné a okoukané, ale více méně funguje. Horší je to s hudebním podkresem.

Soundtrack filmu ze všeho nejvíc připomíná výsledek něžného, skoro až vznešeného milování mezi hudebním podkresem Pána prstenů a náhodné bondovky, možná doplněný s několika výchovnými radami od strýčka Jamese Hornera. Velkolepě orchestrální kousky vyhrávají prakticky nonstop a rozhodně nápadněji, než by bylo třeba. Mnoho emocionálních scén, které by si spíš zasloužily ticho a čas, tak ubíjí necitelné poryvy decibelů. Ty nejpatetičtější okamžiky pak (minimálně v očích a uších cynika) přímo zmenšuje, až zesměšňuje.

Balón se nevyhýbá ani některým klišé, kterými trpí mnoho snímků s podobnou tematikou. Jejich existence mu nepochybně škodí, na druhou stranu je zde s nimi nakládáno jak s rozumem, tak i s citem, takže působí většinou přirozeně. To se týká také plně odfajfkovaného seznamu socialistických a východoněmeckých propriet, se kterými to tvůrci maličko přehánějí. Jistě, obří kníry, tajný fízl zamilovaný do Charlieho andílků, narážka na trabanty nebo blížící se mávátkový den, na který strana ochotně rozdává látky a vlajky, přinášejí jakési cirkusové odlehčení, na druhou stranu se nic nemá přehánět.

Přes všechen ten přehnaný patos je německý Balón zajímavým a silným příběhem dvou obyčejných rodin, které se pokusily o něco, co obvykle končilo kulkou v zádech. Škoda jen, že se tu lidé za kamerou snaží o Hollywood a neuvědomují si, kde leží skutečný potenciál filmu – v dění před ní.

Celkové hodnocení: 65 %

Ballon (2018)

Hrají: Friedrich Mücke, Karoline Schuch, Jonas Holdenrieder, Jonas Holdenrieder, David Kross, Alicia von Rittberg, Thomas Kretschmann a další

Režie: Michael Herbig

Scénář: Kit Hopkins, Thilo Röscheisen

Kamera: Torsten Breuer

Hudba: Ralf Wengenmayr

Německo / 120 minut / drama