RECENZE: Nejgrandióznější film roku. Smrtelné stroje jsou bombastickým velkofilmovým průměrem

V budoucnosti lidstvo dosáhlo takového technologického pokroku, že pro ně už nebyl žádný problém zlikvidovat během tzv. Šedesátiminutové války celou civilizaci a roztančit přitom tektonické desky ve zběsilém kataklysmatickém valčíku. Příběh Smrtelných strojů se ale odehrává až o stovky let později. Svět je nyní křižován motorizovanými městy, z nichž některá, jako například Londýn, přežívají díky tomu, že dobývají své menší konkurenty a ukořistěným materiálem živý své obří motory. A je to právě Londýn, kde se setkají naši dva mladí hrdinové – pomocná síla londýnského muzea Tom (Robert Sheehan) a tajemná Hester Shaw (Hera Hilmarová), cizinka s jizvou přes půl tváře – památkou na muže, který zavraždil její matku a kterého se do Londýna vydala zabít. Tím člověkem není nikdo jiný než Thaddeus Valentine (Hugo Weaving), číslo dvě v londýnské politické hierarchii a zároveň muž, který se nezastaví před ničím.

Kromě ústřední trojice se ve filmu objeví také spousta dalších více či méně důležitých postav, které hrdinům zkříží cestu a sem tam přispějí k hlavní dějové lince nějakou tou subzápletkou. Pán prstenů hadr. Co také jiného čekat od adaptace stejnojmenné knižní science fantasy série pro děti a mládež. Co také jiného čekat od hollywoodského pokusu zfilmovat každou potenciálně výdělečnou YA scifárnu pro mládež teď, když diváci spořádali Hunger Games a mají ještě jakž takž místo na dezert.

Nikoho asi nepřekvapí, že hlavní devizou Smrtelných strojů je jejich vizuální stránka. Protože postavy můžou být, jaké chtějí (a že se k nim dostaneme za chvíli), ale takto bizarní koncept láká diváky do kina hlavně na svou fasádu. A jedno je jisté, adaptaci série Philipa Reevea si s ničím nespletete. Design této postapokalyptické noční můry, tohoto Šíleného Maxe na lysohlávkách, se totiž skutečně povedl. Od nejvelkolepějších konstrukcí, přes „usedlejší“ lokace, až po takové detaily jako kostýmy či rekvizity je znát, že si s jeho světem filmaři vyhráli. Ne vše se navíc odehrává před zeleným plátnem – všude tam, kde lze použít reálné lokace či modely, se tak děje. Často tak není poznat, kde končí papundekl a začínají jedničky a nuly.

Alespoň než se vše dá do pohybu. Jakmile začnou hrdinové skákat z jednoho místa na druhé, utíkat před fialovými paprsky zkázy nebo bojovat s mechanickým lovcem Shrikem, iluze realističnosti se rozsype jako domek z karet. Celé to trochu připomíná na podobném principu stavějící série Transformers. Gigantické stroje složené ze stovek neustále se pohybujících částí, které se v neuvěřitelných rychlostech míhají krajinou, zkrátka dělají problémy i těm nejschopnějším digitálním kouzelníkům. Na druhou stranu se několik akčních scén skutečně vydařilo, jiné se alespoň můžou pyšnit pár dechberoucími momenty. Celkově se tedy jedná o vítězství, byť tak trochu pyrrhovo.

Dalším nevděčným úkolem, ze kterého Smrtelné stroje jakžtakž vyšly se ctí, bylo vměstnat do dvou hodin velké množství postav. Úspěch mohou i díky velmi dobré Heře Hilmarové slavit u charakteru Hester, která je přesně tím vzorem chybujícího hrdiny s velkým srdcem, se kterým se divák dokáže ztotožnit a fandit mu. Horší už je to s jejím společníkem Tomem. Ten sice není vyloženě špatný, jen je jaksi mdlý a zaměnitelný se svými typově podobnými kolegy z jiných sérií. Kromě Hester tak v dobrém vystupuje už jen rebelka Anna Fang (korejská rockerka Jihae), jejíž postava sice nemá bůhvíjakou hloubku, ale zato je od nakrátko zastřižené hlavy až k patám se skrytými noži vyzbrojená takovou dávkou stylu, že by jí záviděla minimálně polovina ansámblu Matrixu. Naopak zklamáním je záporák Valentine. Charismatický Weaving ho maličko přehrává, což jen podtrhuje nezajímavou plochost postavy, která ve své podstatě jen pachtí po moci a nedává tak divákům moc důvodů ho upřímně nenávidět, případně s ním cítit. Se zbytkem postav snímek žongluje vcelku snesitelně – možná si k nim žádný vztah nevytvoříte, alespoň se vám ale nebudou plést…

… tedy za předpokladu, že budete dávat pozor. Největším problémem Smrtelných strojů je totiž jejich příliš překombinovaná zápletka. Nekohezní děj, který se kromě zápletky snaží představit i celé historicko-společenské pozadí událostí, současnou politickou situaci a do toho chce nastínit vše, co se má teprve odehrát v dalších dílech, dělají z filmu spíš prolog, pilotní díl seriálu, a ne svébytný film. Víc než cokoli jiného proto snímek funguje jako lákadlo ke koupi knihy.

Zamrzí také neoriginalita samotného příběhu. Strhejme z jeho kostry všechno bombastické pozlátko a zůstane nám průměrný stokrát viděný příběh, u kterého není složité předvídat každý jeho další krok. Kombinaci klišé a očekávaných zvratů částečně zachraňuje alespoň samotný konec. Ten, byť sám velmi šablonovitý, otevírá prostor pro mnohem zajímavější pokračování.

Smrtelné stroje jsou velkolepý, únosně patetický, upřímně nesebeuvědomělý spektákl, který tu roky chyběl (nejblíže se k této metě dostala Wonder Woman, jež je ale přeci jen o něco komornější). Prospěl by mu ale dohled talentovaného režiséra s jasnou vizí a zkušenostmi (zmiňovaný Peter Jackson se ujal pouze role producenta) a notná dávka duše. Jestliže však jeho zhlédnutí přeci jen zvažujete, je kino rozumnou volbou. Na malé obrazovce si z něj totiž mnoho neužijete.

Celkové hodnocení: 65 %

Mortal Engines (2018)

Hrají: Hera Hilmar, Hugo Weaving, Robert Sheehan, Jihae, Ronan Raftery, Leila George, Patrick Malahide, Stephen Lang a další

Režie: Christian Rivers

Scénář: Fran Walsh, Philippa Boyens

Předloha: Philip Reeve

Kamera: Simon Raby

Hudba: Junkie XL

USA / 128 minut / sci-fi, fantasy, dobrodružný