RECENZE: Mary Poppins a hledání ztraceného dětství. Pohádková klasika se (konečně?) vrací

Sourozenci Banksovi, o které se chůva Mary Poppins kdysi starala a pomohla jim sblížit se se strohým otcem, už jsou dávno dospělí. A zatímco Jane (Emily Mortimer) se po matce angažuje v charitě a na pravou lásku teprve čeká, její bratr Michael (Ben Whishaw) tu svoji už stihl nejen najít, ale i ztratit. Čerstvý vdovec je tak na výchovu svých tří roztomilých ratolestí v podstatě sám. Navíc tu máme 30. léta a vrcholící hospodářskou krizi – a Michaelovi hrozí, že mu banka kvůli vysokým dluhům zabaví dům a on se tak i s dětmi ocitne na ulici. V Disneyho světě je pomoc naštěstí vždy na obzoru. V tomto případě doslova. Mary Poppins se opět snáší z nebe, aby vše urovnala a připomněla dětem i dospělým, že radost se skrývá v maličkostech. Stačí se jen dívat kolem sebe.

Není fér srovnávat pokračování s originálem, zvlášť když je dělí propast více než půl století. Tentokrát se tomu ale nevyhneme, protože nový film s tím starým výrazně polemizuje. Zatímco Mary Poppins z roku 1964 je velmi rozjuchaný film, v němž se „temnota“ postupně buduje a vrcholí až téměř v samotném závěru, pokračování nazvané Mary Poppins se vrací hraje smutnějšími tóny prakticky od začátku a drsnou realitu světa dospělých téměř neopouští. Výjimkou jsou samozřejmě snová hudební čísla, ve kterých titulní postava tahá z rukávu jedno rozptýlení za druhým. Ani muzikálové party už ale nejsou jen otázkou dětské imaginace – i do nich proniká realita ekonomické krize. Tento kontrast je úmyslný a odpovídá odlišným povahám dětských protagonistů. Zatímco malí Michael a Jane byla naivní rozpustilá dítka, která vnímala maximálně to, jak je jejich otec ignoruje, Anabel, John a Georgie po smrti matky předčasně dospívají a až příliš bolestivě vnímají nebezpečí, kterému jejich rodina čelí.

Je to zvláštní, ale logická volba, protože replikovat ducha originálu je dnes v podstatě nemožné. A úspěch Mary Poppins, to jsou v zásadě dva hlavní faktory. Tím prvním je právě nádherná, nápaditá, hravá a všehovšudy kouzelná řada hudebních, tanečních a částečně animovaných sekvencí plných radosti ze života a dětského úžasu. A ta se v plné míře nedá napodobit (jak dokazuje i těch několik pokusů, které nový film nabídne), proto nemá cenu se o to ani snažit.

Tím druhým důvodem, proč se zrovna z tohoto filmu stala klasika, je pak Julie Andrewsová. Její ztvárnění Mary Poppins je legendární, neopakovatelné, dokonalé. A to říkám jako člověk, který tento film viděl pouze jednou, dlouho poté, co odrostl krátkým kalhotám na kšandy. Mary je totiž šarmantní i rozpustilá, striktní i laskavá, lstivá manipulátorka i měkkota, co se nechá přemluvit ke každé nepleše. Svými kouzly se v jednom momentu okázale chlubí a hned poté vše svede na vaši přebujelou fantazii. Andrewsová balancuje na velmi vratkém laně nad propastí s krokodýly, ale z jednoho konce na druhý přechází s naprostou samozřejmostí. Její nástupkyně Emily Bluntová je ráda, že se alespoň dostane na druhou stranu. Zvládá to dokonce s pár šmncovními kotouly, ale k dokonalosti má její výkon daleko. Přestože je její postava v tomto ohledu velmi slušně napsaná.

To Lin Manuel Miranda nahrazuje bezdomovce Dicka van Dykea mnohem lépe. Jeho lampář Jack, dospělák, který nikdy nezapomněl na to, co to znamená být dítětem, kulí svá velká kukadla, téměř se nezbaví rošťáckého úsměvu a svým způsobem je tak větším snílkem než malé děti, se kterými dovádí.

Mary Poppins se vrací je ale současně muzikálem. A právě písňová složka může být největším problémem pro českého diváka. Proto pokud nehodláte brát na film malé děti (a žijete v Praze nebo jiném velkém městě, kde kino nabízí obě možnosti), volte jednoznačně originální verzi s titulky. Ani anglické písničky sice nejsou dokonalé (soundtrack najdete už teď např. na Spotify nebo iTunes), ovšem padnou alespoň pěkně do pusy. Tuzemský překlad v kombinaci se složitým textem originálu a pro angličtinu specifickou dikcí, která v češtině zní zkrátka uměle, způsobil, že písničky jsou v dabované verzi možná největší slabinou filmu.

Hercům není moc rozumět, a když už složitý text slyšíme, rozhodně se nejedná o něco, co by si děti zapamatovaly a prozpěvovaly po cestě z kina. Ne, vina sice není jen na této straně Atlantiku, protože ani většina melodií (byť docela povedených) není nijak výrazně zapamatovatelná, ale výsledek je stejný. Zatímco nesmrtelnou A Spoon Full of Sugar (Lžička plná cukru) z hlavy nevymažete dost možná do konce života, odrhovačky typu Can You Imagine That (Jen si to představte) se vám vykouří z hlavy hned, jak opustíte kinosál.

Abych parafrázoval slavný citát ze starého i nového filmu: Mary Poppins – prakticky průměrná ve všech ohledech. Tak, jak první adaptace absolutně nepochopila předlohu autorky P. L. Traversové, tak letošní pokračování nepochopilo svého předchůdce – paradoxně i tím, že se mnohem více drželo knih. Jenže jak vidno, věrnost předloze ani omylem neznamená záruku kvality. Co film zachraňuje je jeho druhá polovina, která se zlepšuje každou minutou a graduje velkým tanečně-hudebním číslem lampářů se zábavnou choreografií, jiskrou a textem, který se povedl v obou jazycích. Na plnohodnotný zážitek to nestačí, ale ty největší průšvihy si jím Mary vyžehlí.

Celkové hodnocení: 60 %

Mary Poppins Returns (2018)

Hrají: Emily Blunt, Lin-Manuel Miranda, Ben Whishaw, Emily Mortimer, Julie Walters, Colin Firth a Meryl Streep a další

České znění: Mary Poppins – René Slováčková (zpěv Monika Absolonová), Jack – Martin Písařík, Michael Banks – Daniel Bambas, Jane – Lucie Štěpánková a další

Režie: Rob Marshall

Scénář: David Magee

Kamera: Don Burgess

Hudba: Marc Shaiman

USA / 130 minut / muzikál, pohádka, rodinný