RECENZE: Oscarová favoritka Favoritka. Herecký koncert, který ne a ne skončit

Královna Anna (Olivia Colmanová) nepatří mezi výrazné postavy v britské historii. Jednou z lépe zmapovaných epizod jejího života je pak rivalita mezi dvěma ženami, které se těšily její přízni – sestřenicemi Sarah (Rachel Weiszová) a Abigail (Emma Stoneová). Snímek řeckého režiséra Yorgose Lanthimose se zabývá právě tímto vztahovým trojúhelníkem a dává tak především vyniknout hereckému mistrovství trojice představitelek hlavních rolí.

A že je na co se dívat – mimo jiné díky tomu, že se jejich charaktery navzájem skvěle doplňují. Zpočátku nevinná, později čím dál protřelejší Abigail soupeří s chladnou a zkušenou intrikánkou Sarah, která naopak s každou další minutou čím dál víc podléhá emocím. A v centru dění hloupá, naivní a veskrze neschopná královna trpící dnou, kvůli které se každým dnem blíží životu mrzáka. V sázce navíc není jen to, která z favoritek bude požívat největších výhod, ale dost možná také osud celé Anglie, jež je tou dobou ve válce s Francií o to, kdo usedne na osiřelém španělském trůnu.

Tentokrát si Lanthimos ke svému filmu vůbec poprvé sám nepsal scénář (ten obstarali málo známí Deborah Davisová, Tony McNamara), nedá se ale tvrdit, že by to bylo nějak výrazně znát. Snad jen dialogy nejsou až tak dlouhé a nepřirozeně proklamativní jako například v režisérově předchozím počinu Zabití posvátného jelena. Na druhou stranu se jedná o dva velmi odlišné filmy, které se proto v tomto ohledu jen těžko srovnávají.

Favoritka velmi zajímavě míchá velkolepost a minimalismus. Po příběhové stránce se tedy jedná o komorní drama s historickým přesahem světového rozměru. Vždyť tyto tři ženy v podstatě píší dějiny! Kontrast vysokého a nízkého je pak mnohem více znát na vizuální stránce filmu. Přestože se většina děje odehrává v několika málo místnostech Hamptonského paláce v Londýně, z každé stěny, každého kusu nábytku, každé napudrované paruky a každé luxusní garderoby čpí kýčovité, skoro až pobuřující bohatství, ze kterého přechází zrak.

Dekadentní intelektuál Lanthimos se pak vyžívá v odpudivých záběrech a ironických komentářích, kterými tento úpadkový přepych sráží do ne vždy jen metaforického morálního bahna (živočišného původu), jehož symbolem se bohatství několika málo vyvolených stalo. Činí tak samozřejmě s bizarním humorem, který je mu vlastní. Přitom – opět jako správný dekadentní intelektuál, který umění miluje nehledě na to, že si do něj občas rád kopne – nechává kameramana Robbieho Ryana malovat jeden barokní obraz za druhým a říká si tak nejen o obdiv diváka, ale také o oscarovou nominaci.

A přirovnání s obrazy tentokrát není jen laciný obrat. Favoritka je totiž velmi pomalý film, který si dává na čas. Bohužel to tentokrát znamená, že se snímek vyžívá v jednotlivých epizodických scénách, které natahuje za hranici únosnosti, a i když mu v závěru nechybí tah na branku a vypointovaný závěr, je to celé velmi, ale opravdu velmi dlouhé a v průběhu promítání jsem Favoritku začal podezřívat, že do své dvouhodinové stopáže nějakou černou magií tajně ukryla další hodinu procházek po chodbě, posedávání po ložnicích a postávání v parlamentu. Lanthimos se v tomto ohledu zjevně spoléhá na to, že diváka k obrazovce nemilosrdně přiková výkon ústřední trojice. To by ale musel výrazněji okořenit dialogy (a ne, tím nemyslím těch pár anglických vulgarismů), které zde sice nejsou špatné, ale z průměru je povyšují právě jen ústřední představitelky.

Zůstává otázkou, jestli je Favoritka experimentální artovou tříaktovkou, jež se snaží být mainstreamem, nebo obyčejným kostýmním dramatem, kterého se ujal neortodoxní režisér. Tak jako tak je výsledkem skvěle zahraná a skvěle nasnímaná nuda, na které je vidět, jak moc se snaží, aby se o ní mluvilo. Že o ní ještě nějaký ten měsíc uslyšíme je asi jisté, jak moc se ale skutečně zapíše do dějin filmu, o tom můžeme zatím jen spekulovat.