RECENZE: Žena na válečné stezce alias islandská ekoteroristka vyzbrojená Čechovovou puškou

Halla (Halldóra Geirharðsdóttirová) vede na první pohled normální život islandské patriotky snažící se žít tradičním a „čistým“ životem. Bydlí sice ve městě a vlastní mobil, jezdí ale zásadně jen na kole a ve volném čase vede folklorní pěvecký sbor. Když ovšem skončí i tato část dne, vydává se Hella s lukem a šípem do divočiny, kde se laská a mazlí s kdejakým drnem mechu a dle svého mínění patrioticky sabotuje dodávky elektřiny do místní huti. Po nějakém čase již mezinárodně proslulá ekoteroristka Paní z hor je ale z ničeho nic postavena před nečekanou volbu – pokračovat v nebezpečné a ilegální činnosti, nebo se ujmout osiřelé ukrajinské holčičky, kterou jí přislíbila adopční agentura? Jak se dalo čekat, kariéra záškodnice musí ustoupit vytouženému mateřství. Ale až poté, co se Halla odhodlá k finálnímu útoku.

Žena na válečné stezce je na každý pád velmi zvláštní film. Už jen tím, jak netradiční hrdinku si vybral – a to nejen po stránce charakterové (ekoteroristka, jejíž počínání film více méně odmítá hodnotit, ale díky zvolené perspektivě je prezentuje spíš kladně), ale také demografické. Není obvyklé, aby byla jedinou hlavní postavou filmu stárnoucí žena bez rodiny.

Zajímavý je také žánrový přístup tvůrců. Na komedii snímek neobsahuje mnoho vtipů. Dá se říct, že drtivá většina humoru je spíše epizodického charakteru a vyskytuje se na pozadí odlehčeného, ale převážně dramatického příběhu. Komické situace, ať už jde o pár okrajových poznámek, vedlejší dějovou linku s nebohým španělským turistou, který se pravidelně ocitá ve špatnou chvíli na špatném místě, nebo hudební vsuvky, tak neposouvají příběh nikam dál a fungují spíš jako narušující prvek, jako odlehčení atmosféry.

Právě experimentální hudební čísla si pak z filmu zapamatujete asi nejvíce. Hlavní představitelku totiž na každém kroku vždy doprovází buď trojice fousatých hipsterských muzikantů symbolizujících její boj za Island, nebo tři ukrajinské pěvkyně v krojích, které odkazují k možnosti „normálního“ mateřského života. Nakolik jsou tyto postavy skutečné, si musí každý divák rozhodnout sám. Důležité je, že jejich role postupně narůstá a filmaři nachází nové a nové způsoby, jak si s tímto originálním prvkem vyhrát.

Titulek této recenze mimo jiné zmiňuje známou vyprávěcí strategii, podle které se v literárním díle (nebo filmu) nesmí poukázat na žádný jev, pokud jej později neplánujete využít. Jinými slovy pokud na stěně visí puška, dříve nebo později z ní musí někdo vystřelit. Snímek Benedikta Erlingssona takovýchto „pušek“ obsahuje celou řadu a salva, kterou z nich v závěrečné třetině vystřílí, je skutečně obdivuhodná. I když v některých momentech možná maličko rušivá.

Žena na válečné stezce těží zejména ze skvělého hereckého výkonu Halldóry Geirharðsdóttirové, lehce podvratného a krapítek cimrmanovského humoru a krás islandské přírody. Film si nehraje na realismus, přesto se drží při zemi a budí tak dojem, že by se něco podobného mohlo klidně stát i ve skutečném světě. Bohužel se nevyhýbá některým klišé a ve zbytečně překombinovaném závěru jej některé z jeho tolik hýčkaných pušek postřelí do nohy. Přesto si z něj zapamatujete spíše jeho klady.

Celkové hodnocení: 75 %

Kona fer í stríð (2018)

Hrají: Halldóra Geirharðsdóttir, Jóhann Sigurðarson, Juan Camillo Roman Estrada, Jörundur Ragnarsson a další

Režie: Benedikt Erlingsson

Scénář: Benedikt Erlingsson, Ólafur Egilsson

Kamera: Bergsteinn Björgúlfsson

Hudba: Davíð Þór Jónsson

Island, Francie, Ukrajina / 101 minut / komedie, drama