Koncesionářské poplatky ano, či ne?

V zásadě se dají rozdělit do tří skupin. První skupina - zdaleka největší - s nahrazením televizních a rozhlasových poplatků penězi ze státního rozpočtu souhlasí.  Argumenty pro zrušení poplatků, ať už jde o efektivitu nebo racionalitu této změny či její sociální rozměr,  pokládají lidé z první skupiny za logické a ztotožňují se s nimi.

Druhá a třetí skupina jsou naopak proti, i když každá z jiných důvodů. Jejich argumenty jsou spíše politické či ideologické, přičemž při troše zjednodušení se dá konstatovat, že jedni argumentují zleva a druzí jakoby zprava. Nezřídka si také vypomáhají osobními útoky, respektive obvyklou sprostotou internetových anonymů.

Argumentace zleva je tradiční: obdobný systém poplatků existuje ve většině evropských zemí; poplatky garantují nezávislost na politických strukturách. "Levicoví" zastánci poplatků nevnímají, nebo spíše nechtějí vnímat, že se zcela změnily kulisy. Nejenom že přijímač dnes už mají prakticky všechny domácnosti (a někdejší koncese se změnila v jakousi podivnou daň), ale s bouřlivým vývojem industrie elektronických médií mizí i výlučnost veřejnoprávní televize a rozhlasu. Obojí zákonitě dříve či později musí vyvolat diskusi o financování médií veřejné služby a následné změny. Tento trend již začal. Nejen u nás.

A argumentovat nezávislostí na politicích za situace, kdy již dnes se - poplatky nepoplatky - žádné personální rozhodnutí v České televizi neodehraje bez kývnutí z Lidového domu a náčelníkem dimunovského výsadku na Kavčích horách, který editaci zpráv manipuluje ve prospěch ČSSD, je sám ředitel zpravodajství Fridrich, je opravdu k smíchu. Jen si potměšile kladu otázku, kdeže jsou dnes všichni ti svěrákovští bojovníci za politickou nezávislost České televize z barikád televizní krize. Pro zajištění skutečné nestrannosti a objektivity veřejnoprávních médií je třeba hledat a nacházet jiné cesty, než jsou koncesionářské poplatky.

Třetí skupina, jež argumentuje jakoby zprava, sice není PRO zachování koncesionářských poplatků, její představy o blízké budoucnosti médií veřejné služby jsou ale natolik odtržené od reality, to znamená od prakticky proveditelných, a tedy možných řešení, že ve svém důsledku celý systém poplatků druhé ("levicové") skupině de facto pomáhá zachovat. Ano, hovořím o všech těch nekompromisních hlasatelích privatizace České televize či propagátorech veřejnoprávní "pay-TV". Otázku, kde pro své představy v Poslanecké sněmovně seženou hlasy 101 poslanců a jak se vypořádají s evropskou legislativou, jež existenci veřejnoprávních médií garantuje, si prostě nekladou. Jak jednoduché!