RECENZE: Nový díl Českého století ukazuje Gottwaldův sestup na dno

Nejnovější díl cyklu České století tvůrců Roberta Sedláčka a Pavla Kosatíka, nazvaný Zabíjení soudruha, začíná působivou scénou odehrávající se ve Svatovítské katedrále, kde se nově jmenovaný prezident Klement Gottwald účastní slavnostní mše Te Deum. Ozdobné křeslo, ve kterém přihlíží počinům církve, kterou se brzy pokusí zlikvidovat, jakoby připomínalo trůn, připravený pro nově nastupujícího krále. Nová hlava státu se nedávno ujala moci a začíná v zemi budovat socialistický stát.Z ideálního obrazu je však divák záhy vržen do temné reality posunutím děje do dne popravy Milady Horákové. Hrubé zacházení vězeňských dozorců a ponurost poloprázdného nádvoří, na kterém se poprava odehrává, skutečně vzbuzuje značně tísnivý pocit a divák může alespoň z malé části nahlédnout na úzkost, jakou totalitní režim právě v padesátých letech nejvíce zosobňoval.Ze všeho nejvíce se však epizoda dějově zabývá cestou k poslednímu monstrprocesu, který se měl obrátit takříkajíc „do vlastních řad" procesu s Rudolfem Slánským, dlouholetým generálním tajemníkem KSČ. Především v jeho rozhovorech s Gottwaldem a v dialozích prezidenta s českými a sovětskými vrcholnými představiteli komunistické elity, se odkrývá sílící tlak ze strany stalinského režimu na tajemníkovo odstranění.Hlavní postavu však paradoxně nehraje Slánský (i přes nepochybnou podobnost herce Davida Novotého s osobou, kterou hraje), nýbrž právě prezident Gottwald. V předchozí epizodě o únoru 1948 se tento muž jevil jako někdo, kdo má všechen děj naprosto pod kontrolou a není pro něj představitelné, že by se něco stalo proti jeho vůli. Nyní je nám však předkládán portrét mnohem věrohodnější. Postupně hlouběji do alkoholismu upadající muž, který se neodváží překročit svůj vlastní stín a zjišťuje, že kontrolu nad událostmi nemá on, nýbrž Sovětský svaz, ztělesněný Stalinem. Scéna, ve které usedá ke stolu ve své pracovně a za zády na něj shlíží nadživotní masivní Stalinův portrét, dokresluje tuto situaci více než dobře.Postupně vidíme, jak Gottwald mění svůj náhled na Slánského. Nejdříve ho považuje za jedinou osobu, které může skutečně důvěřovat, svěřit jí své zdraví, a když si generální tajemník stěžuje, že mu nepřátelé vytýkají židovský původ, odpoví, že přeci není Židem, nýbrž hlavně Čechem. O několik obrazů později však po rozhovoru se sovětským poradcem totálně sklání hřbet a příště již na Slánského stěžování si odpovídá, že Židem přeci je a nikdo mu to „neodpáře". Takové obrazy rozhodně nevzbuzují s Gottwaldem soucit, dobře však ukazují, jak byl i Gottwald do značné míry loutkou, která se mohla tvářit jako despota, za její nitky však tahal skutečný despota z Moskvy.Přechod od „únorové" epizody se však chvílemi zdá až příliš náhlý a stálo by za to tyto dva děje více propojit. Autorům je často vytýkáno, že vliv Sovětského svazu v předchozí epizodě silně podcenili a nyní tato skutečnost v kontrastu vyniká ještě více. Stálo by za to, více klást důraz na postupný propad Gottwalda do paranoie a alkoholismu, který ho ve spojení se syfilidou skutečně zabil jen několik málo měsíců po Slánského popravě.Přes všechny kritiky, které zatím na adresu Českého století padají, tento cyklus plní svou primární funkci, totiž vyvolávat diskusi o bolestných bodech českých, potažmo československých dějin. Ukazuje zlomové okamžiky pokud možno z jiného úhlu pohledu, než prosté dějepisné učebnice, a i přes některá „umělecká přehánění" se snaží především dokreslit atmosféru doby, v případě Slánského epizody především všeobecnou atmosféru úzkosti. V tomto svém úkolu zatím cyklus svůj úkol poměrně dobře plní, můžeme jen doufat, že do příštích epizod se poučí z kritik a zbaví se i těch několika chyb, které skutečně má.