RECENZE: Duna je epický monumentální velkofilm, který dokládá, že kina stále mají smysl

Jeden z nejočekávanějších snímků roku dorazil do českých kin. Film Duna, natočený podle kultovní knihy z roku 1965 (otevírající obsáhlou, dnes už 22 svazků čítající ságu), však neměl na růžích ustláno a od svého ohlášení budil obavy, nutno dodat, že oprávněně.

Ačkoliv se totiž příběh o pouštní planetě Arrakis produkující nejvzácnější surovinu ve vesmíru, koření propůjčující specifické mentální schopnosti, v minulosti pokoušeli zfilmovat i jiní, stručně řečeno neuspěli. Důvodů k tomu bylo mnoho, zuby si ale vylámali především na špatném uchopení jinak složitého příběhu, či na laciných kulisách.

Když získal v roce 2016 práva ke značce Legendary Entertainment a začalo se spekulovat o novém filmu, srdce fanoušků ságy zaplesala. Až infarktově poskočila poté, co bylo ohlášeno, že se režie zhostí Denis Villeneuve (Příchozí, Blade Runnes 2049). Krátce na to ale začaly pochybnosti, které doprovázely například nepříjemné oznámení, že se zatím natočí první polovina první knihy, a pokud na sebe vydělá, dá studio zelenou k natočení poloviny druhé.

Navzdory mylnému tvrzení některých českých recenzentů ani dodnes nebylo oficiálně oznámeno, že se Duna dočká svého pokračování. Na druhou stranu každý, kdo už snímek viděl, o tom zřejmě nepochybuje. Duna je epická podívaná, která na sebe vydělá, protože dělá dobře téměř vše, co může. 

Villeneuve uchopil obsáhlý příběh a ostříhal jej na ježka

Jednou z největších obav fanoušků bylo, jak se režisér popere s jinak obsáhlým a vpravdě složitým příběhem. Bez dlouhého otálení je třeba přiznat, že si poradil velmi dobře. Snímek totiž zkrátil na pouhý ústřední motiv knihy, který je poměrně jednoduchý. V budoucnosti vzdálené 20 000 let (film ukazuje jiné datum, ale Duna má svůj vlastní kalendář) lidstvo okupuje planetu Arrakis, přezdívanou Duna. Vesmíru vládne imperátor a jemu jsou podřízeny jednotlivé rody, v zásadě něco jako král a šlechta.

Rod Atreidů (ti dobří) dostane za úkol vystřídat na Arrakisu rod Harkonnenů (ti zlí) a těžit koření, na kterém prakticky závisí chod celého obydleného vesmíru. Základní motiv je pak doplněn o Fremeny obývající vyprahlé pouště, písečné červy, požírající vše, co se pohne, a sesterstvo Bene Gesserit, intrikářské čarodějky, které se snaží stvořit Kwisatz Haderacha, geneticky vyšlechtěného jedince, jehož uctívají i Fremeni. Víc se z filmu prakticky nedozvíme.

Na jednu stranu je to škoda. Děj je sice výrazně sestříhán a vystavěn tak, aby i diváci neznalí knih dokázali zákonitosti světa pochopit během poměrně krátké chvíle, na druhou stranu tím ale pohřbívá nejen motivaci, ale i notné vysvětlující prvky. Divák se například dozví, že melanž, koření těžené na Duně, potřebují navigátoři k tomu, aby dokázali řídit vesmírné lodě napříč vesmírem. Film už ale nevysvětlí, proč to nedělají počítače (v Duně totiž neexistují).

Stejně tak se divák nemá šanci dozvědět, že koření potřebují například také mentati (v zásadě lidské kalkulačky), nebo že sesterstvo, nadané výjimečnými psychickými a fyzickými schopnostmi, ve skutečnosti dokáže něco, co nikdo jiný. Předávat si vzpomínky z generace na generaci. Ctihodná matka v sobě ukrývá vzpomínky všech svých předchůdkyň, vždy se ale jedná o ženy. Onen Kwisatz Haderach pak má být nadčlověk, který nejen nahradí imperátora, ale bude umět tyto vzpomínky předávat i v mužském pokolení. 

Co však dělá knihu, potažmo celou ságu skutečně složitou, jsou nejen další četné příběhové linie, ale i obsáhlé filozofické pasáže, myšlenkové pochody postav, a jejich postupná transformace. To se do filmu prakticky nedostalo, což ale ve skutečnosti vůbec nevadí, spíše naopak. Duna nezahltí diváka přemírou informací a naopak dává prostor tomu, v čem skutečně exceluje, a sice audiovizuální stránce.

Duna na televizi nikdy nebude Dunou

Snímek je velkoformátovým spektáklem, který zkrátka je potřeba vidět v kině, nejlépe v IMAXu. Ne, že bychom chtěli této technologii, kterou u nás používá pouze jediné kino, dělat reklamu (naopak tuzemský IMAX by si zasloužil minimálně lepší a pohodlnější sedačky), Duna ale byla natáčena primárně pro tento typ promítání a doporučuje ho i sám režisér.

Důvod je prostý. To, co Villeneuvova Duna osekala na příběhu, dohání monumentálním audiovizuálem. Kulisy jsou majestátní, scenérie dechberoucí, jednotlivé planety natolik rozdílné, jak jen mohou být, a pohled na písečné duny Arrakisu nepřipomíná dokument o životě v poušti, ale vyvolává v divákovi až stísněný pocit, podnícený absencí jakýchkoliv líbivých prvků.

Kupříkladu vesmírné lodě působí stroze, jako z popisků z poloviny minulého století. Film se neobtěžuje vysvětlováním, jak a proč fungují, jednoduše tam jsou, a ačkoliv nejsou líbivé, jsou funkční. Film si také nehraje s přehnanými detaily interiérů. Obří chrámové komplexy dokreslují maximálně kresby na zdech, důmyslně naaranžanované vybavení pokojů či chodeb jednoduše nehledejte. Díky tomu Duna působí chladně až mrazivě, což v kontrastu s planetou, kde teplota už po ránu stoupá k 60 stupňům, vyvolává paradoxní pocit stísněnosti na obrovské a pusté planetě.

Právě střídání jednotlivých kulis a scén má za následek, že navzdory více než dvě a půl hodiny dlouhé stopáži Duna nenudí a nepůsobí roztahaně. Pořád se něco děje, ačkoliv se film neuchyluje ke klasickým klišé. Souboje jsou krátké, ale působivé a efektivní. Dialogy nepostrádají emotivní náboj a nehrozí u nich nuda. Ostatně na tom svou roli hraje i fakt, že právě skrze ně je stručně vysvětlena řada zákonitostí Duny, a divák je proto nucen vnímat, aby o nějaký střípek příběhové skládačky nepřišel. Pokud například mine jednu rychlou větu v úvodu, až do konce se už nedozví, jak fungují osobní štíty.

To vše podkresluje specifická hudba slavného skladatele Hanse Zimmera. Do filmu zapadne báječně, místy až mimozemské tóny divák buď nevnímá, nebo je se scénickými výjevy natolik spjatá, že si na jejím místě ani nelze představit nic lepšího. Sám o sobě přitom soundtrack nijak výrazný není a rozhodně si jej nebudete pískat cestou z kina. Melodicky totiž není nijak zajímavý. K Duně ale sedí.

Drobné chyby Duně punc kvality nesráží

Poslední složkou, která dělá Dunu velkofilmem nutným ke zhlédnutí, je herecké obsazení, které si na nedostatek hvězd nemůže stěžovat. Rebecca Ferguson, Oscar Isaac, Zendaya či Stellan Skarsgård jsou zárukou kvality, ačkoliv většina z nich ve filmu příliš prostoru nedostane. Příběh se točí kolem dědice trůnu rodu Atreidů Paula, kterého ztvárnil mladý Timothée Chalamet, a jeho výkon je opravdu vydařený a uvěřitelný.

Zpočátku mladý a nesmělý nástupce svého otce Leta dozná během prologu, jak lze první část filmové Duny označit, výrazných charakterových změn, a svou roli zvládá na výbornou. Ne nadarmo se tomuto herci věští zářná budoucnost v Hollywoodu, v Duně dokládá, že na to talentovaný mladík opravdu má.

Duna se zkrátka a dobře konečně povedla, přesto není bez nedostatků. Chybějící příběhové prvky mohou být problém maximálně pro zakomplexovaného recenzenta znalého knižní ságy, zklamaní ale budou z kina odcházet lidé, kteří si představovali romantickou klišovitou love story. Ve filmu, potažmo v Duně jako takové, na lásku prostě není moc času ani prostoru, což vůbec není chyba a ve skutečnosti by to příběhu spíše uškodilo, někomu to ale může chybět.

Čeho by naopak mohlo být méně jsou Paulovy sny a vize. Svůj význam pro posun v příběhu sice mají, kdyby jich ale bylo o polovinu méně, ničemu by to neuškodilo a zkrátilo by to jinak výraznou stopáž. Ta přitom odsýpá rychle a ve filmu se nestále něco děje, tyto snové scény ale působí naopak trochu uondaným až líným dojmem. Poněkud sporně pak působí rozdělení na dva díly. Je neoddiskutovatelné, že nacpat veškerý, byť notně ostříhaný obsah do jednoho filmu, by byla sebevražda. Nevýhodou tohoto formátu ale je, že se prakticky žádná ze zápletek nerozvede do konce, a divákům neznalým předlohy zanechá v hlavě řadu otazníků.   

Ve střehu by také měli být lidé, kteří od Duny očekávají druhé Hvězdné války. Ty sice podle některých kritiků Dunu v zásadě vykradly, sáhodlouhé epické souboje se ale na plátně většinou neodehrávají. O akci není nouze, film ale například obsahuje pouze jedinou bitevní scénu. Ničemu to neškodí a naopak je dobře, že režisér vyhodil další klišovitý prvek známý z řady sci-fi snímků, v nichž proti sobě půl hodiny střílí lasery a torpéda lodě znesvářených stran, tady na to ale opět není prostor. Duna je prostě o něčem jiném.

Snímek s rozpočtem 160 milionů dolarů si nehraje na cílovku a má potenciál uchvátit každého, kdo projeví aspoň trochu snahy nechat se vtáhnout do děje plného intrikářské politiky bojující s čestnými ideály. Duna se zkrátka povedla a na své si přijdou zkušení znalci ságy i naprostí nováčci. Počítejte ale s tím, že hloubka, s jakou se budete zařezávat do sedaček, je přímo úměrná velikosti plátna, a zatímco v televizi se z Duny může stát obyčejný film na sobotní večer, v kině divák zažívá se zatajeným dechem místy až nepopsatelné pocity. Ty nejlépe vystihuje například jedna jediná scéna, při níž je na plátně několikasekundové naprosté ticho. V tu chvíli bylo celé osazenstvo kina natolik fascinované, že nebylo slyšet vůbec, ale absolutně vůbec nic. 

Hodnocení: 90 %

Dobrodružný / Sci-FiUSA, 2021, 155 minRežie: Denis VilleneuvePředloha: Frank Herbert (kniha)Scénář: Eric Roth, Denis Villeneuve, Jon SpaihtsKamera: Greig FraserHudba: Hans ZimmerHrají: Timothée Chalamet, Rebecca Ferguson, Oscar Isaac, Jason Momoa, Josh Brolin, Javier Bardem, Zendaya, Stellan Skarsgård, Dave Bautista,...