RECENZE: Trauma. Zločin. Osud. Adaptace Pulitzerem oceněného bestselleru Stehlík láká i na Nicole Kidman

Když třináctiletému Theovi (Oakes Fegley) zemře při bombovém útoku na newyorské Metropolitní muzeum matka, ujme se ho rodina jejich bohatých známých, typických představitelů vyšší společnosti. Chlapec si padne do oka zejména s paní Barbourovou (Nicole Kidman), ale po osiření se spřátelí také s dalšími lidmi, kteří ovlivní jeho život – restaurátorem starožitností Hobiem (Jeffrey Wright), svou vrstevnicí a životní láskou Pippou (Aimee Laurence), která sama byla v osudnou dobu v muzeu, a ukrajinským přistěhovalcem Borisem (Finn Wolfhard). Nikdo z nich ale nezná Theovo temné tajemství – hoch totiž po výbuchu ukradl vzácný Fabritiův obraz Stehlík. Obraz, který se mu už tehdy líbil a k němuž si vytvořil s traumatem spojenou citovou vazbu.

Množství těchto lidí je důležité hlavně proto, že se film odehrává ve dvou časových rovinách, které od sebe dělí 8 let. V té druhé poznáme Thea (Ansel Elgort) jako na první pohled sebevědomého mladého muže, kterého postupně čeká setkání s většinou svých starých známých a který se uvnitř stále mučí pocitem viny za smrt matky (to kvůli němu byli osudového dne v muzeu) i zcizení uměleckého díla, které svět považuje za zničené.

A důležité je to také proto, že příběh klade velký důraz na to, jakým způsobem každý z osudových lidí pomohl současného Thea stvořit. Slovo osudový je v tomto případě zásadní – myšlenka osudu a věcí větších než je člověk sám se Stehlíkem vine jako rudá nit. Nejprve jen jakoby mimochodem, později jeho myšlenka vychází i z úst jednotlivých postav. Film si tak na jednu stranu „elegantně“ ospravedlňuje různá náhodná setkání, která lehce zavání vykonstruovaností, zároveň ale zajímavě zhmotňuje staré známé rčení o tom, že minulost nás vždy nakonec dožene.

Stehlík operuje i s dalšími zajímavými tématy, zejména s pocitem viny a tím, co může s člověkem provést několikanásobné odloučení od těch, kteří ho milují. Ne vše se mu daří sdělit tak, jak by chtěl, nebo jak by si to látka zasloužila, ale i v slabších momentech se může opřít o kvalitní herce (zaujmou hlavně výborný mladý Fegley, jako vždy zábavný Wolfhard a Kidman, která má sice roli menší, ale už jen její přítomnost dodává filmu na lesku) a výbornou technickou stránku – jako vždy výbornou kameru oscarového Rogera Deakinse doplňuje decentní soundtrack méně známého skladatele Trevora Gureckise.

Režisér Crowley, který už za sebou má např. na Oscara nominovaný Brooklyn, se rozhodl narušit lineární vyprávění předlohy Donny Tartt a přeskakovat mezi oběma obdobími tak, aby diváka více napnul a snad i zdůraznil některé paralely v životě hlavního hrdiny. Výsledek bohužel nefunguje tak, jak by si režisér přál – vzniká lehký chaos a dojem roztříštěnosti, který oslabuje emocionální i myšlenkový dopad snímku. Množství myšlenek a dílčích nápadů, které se Stehlík snaží předestřít, je ve výsledku rozmělněné a nedostane se jim ani divákovi pořádně pod kůži. A nejspíš není divu, protože ačkoliv má film skoro dvě a půl hodiny (které mimochodem utečou jako voda), obsáhnout víc než 700stránkovou předlohu si vždy žádá kompromisy.

Stehlík je dobrý film, který ale působí dojmem, že stačilo málo, a byl by výborný. Možná kdyby se dočkal rozdělení na dvě kratší části, nebo kdyby byl pojatý trochu jinak. Pro ty, kdo chtějí do kina na ambiciózní, ale artově nijak zatížené drama, kterému stříbrné plátno opravdu sluší, ho ale můžeme jen doporučit – dnes už se s podobným typem filmu přeci jen setkáme mnohem méně často než před patnácti dvaceti lety.

Celkové hodnocení: 65 %

The Goldfinch (2019)

Hrají: Ansel Elgort, Oakes Fegley, Nicole Kidman, Sarah Paulson, Finn Wolfhard, Luke Wilson, Willa Fitzgerald, Jeffrey Wright, Aneurin Barnard a další

Režie: John Crowley

Scénář: Peter Straughan

Předloha: Donna Tartt

Kamera: Roger Deakins

Hudba: Trevor Gureckis

USA / 149 minut / drama