RECENZE: Enigmatický portrét Bob Dylan: Úplně neznámý spoléhá na sílu hudby

James Mangold před 20 lety natočil portrét Johnnyho Cashe Walk the Line. Legendárního bouřliváka v černé košili vykreslil jako s alkoholem a drogami zápolící trosku. Obracel se do jeho bolavé minulosti a snažil se jej psychologizovat. Výbušný a divoce střižený snímek je jasným protipólem Mangoldova nejnovějšího filmu. V něm režisér Indiana Jonese či Logana zachycuje Dylanovu nevypočitatelnost a zbavuje jej jakékoli psychologizace. Posiluje jeho mýtus s nejasnou minulostí, svéráznou osobností a plnou oddaností hudbě. A to do takové míry, že pro Dylana okolní svět a mezilidské vztahy existují jen velmi zřídka.

Snímek je adaptací publikace Dylan Goes Electric!, sledující sebevědomě naivní příjezd neznámého Dylana do New Yorku, aby potkal svůj nemocný idol –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Woodyho Guthrieho. Jeden z nejpopulárnějších folkových zpěváků s jeho oddaným přítelem, také písničkářem, Petem Seegerem ihned rozeznal Dylanův talent. Ten se velmi záhy stane miláčkem folkových fanoušků. Postupně se dostane i k vlastní tvorbě, začne vnímat hudbu jako nástroj k vyjádření politických názorů. Statut folkové modly jej ale omrzí. Jestli něco Dylan a zčásti i film dobře zachycují, tak to, jakým stylem je redukování písní na žánrové konvence nesmyslné.

Film však není o Dylanově hledání sebe sama skrze hudbu. Neproblematizuje ani to, co Dylana na folku omrzelo. Jsou to skutečně determinovaná očekávání fanoušků? Nebo snaha vymanit se za každou cenu? Do jaké míry rozhodnutí řídí Bob Dylan a do jaké míry Robert Allen Zimmerman (jeho rodné jméno)? Tvůrci odpovědi nechávají na publiku a vlastně ani takové otázky nekladou. Do popředí staví samotnou hudbu. Svým laděním má tak životopisný portrét mnohem blíže k hudebním filmům. Vidíme Dylanův neúnavný tvůrčí proces, kdy s kytarou vstává i usíná, vystupování v menších barech, spontánní duety či beznadějně vyprodané koncerty. Folk a muzika Dylana udávají tempo vyprávění.

Segmenty jsou vtahující a dokážou strhnout. Postavy, obzvlášť protagonista, k sobě promlouvají především skrze muziku. A také dlouhé, mlčenlivé pohledy. Využití nediegetických i diegetických písní k zachycení niterných pocitů je někdy až moc doslovné a ve výsledku spíš úsměvné, než cokoli jiného. Jakkoli je celkový koncept sympatický, stavět celé vyprávění na písňových pasážích se stopáží sahající k dvoum a půl hodinám je problematické. A to i kvůli tomu, že film kromě prosté potěchy ze zpěvu a tónin postrádá vrstvy. Jakési ukotvení v realitě mají ztělesňovat dvě romantické linie a Dylanovo dilema, které dívce dát přednost.

Jedna úspěšná hudebnice, druhá mu poskytla bydlení a udělala by pro něj první poslední. Jedna miluje Boba, druhá by chtěla poznat Roberta. Dylan se však v obou případech nechce otevřít, opakujíc stále ty stejné a vyfabulované fráze o kočovnické minulosti. Právě milostné linie Dylana vyobrazují jako sobce a alespoň trochu nastiňují, že jeho enigmatičnost a nulový zájem o potřeby druhých nemusí být vždy jen cool. Je škoda, že jakkoli je Dylanova odpsychologizace záměrná, jednorozměrnost ostatních postav, a především zmíněných žen, už v celkovém kontextu značně drhne. Stejně jako většina biopiců, i tento pochopitelně dává velký prostor hereckým a pěveckým výkonům.

Timothée Chalamet s přesvědčivou zasmušilostí a postupně i se slunečními brýlemi zachycuje Dylanův esprit. Plynule dokáže ztvárnit proměnu z melancholického chlapce ve znuděného a vždy napůl sjetého a napůl střízlivého nevrlce. Zároveň se však nikdy nevymaní z mantinelů (pouze) odkoukané nápodoby. Skutečnou hvězdou je Edward Norton, ztvárňující Peta Seegera. Dobrosrdečný i pokrytecký Dylanův mentor je jedinou komplexnější postavou. S dikcí a laskavostí rodinného strýčka chce měnit svět a politiku, na stranu druhou ale v samotné hudbě progresivní tendence odmítá. Ukazuje, že i mentorská persona může být dvousečného rázu.

Bob Dylan: Úplně neznámý nám v zásadě neříká nic, co bychom o Dylanovi již nevěděli. Nejlépe funguje jako filmový ekvivalent komorních koncertů, kde bychom hledáním hlubšího smyslu či interpretační bohatosti akorát rušili příjem jedněch z nejgeniálnějších skladeb vůbec. Nejvíce symptomatické je tak dílo ve vztahu k režisérovi. Mangold se opět ukázal jakožto precizní řemeslník prestižního mainstreamu, který je pod nablýskanou skořápkou zcela vyprázdněný. Celý film je navíc až toporně cudný. Jakkoli všichni vidíme, že kolem postav probíhá nekonečná párty plná substancí a sexu, vše je vykresleno jak z hudební pohádky, kde si milenci dávají akorát pusu na dobrou noc.

Určitá živelnost by jinak sterilní podívané prospěla. Tvůrci se taktéž dopouští již několikrát viděných klišé, především v podobě dlouhých pohledů postav, když vidí Dylana poprvé vystupovat. Těchto umělých momentů je zde opravdu hodně. Závěrečná pointa, že umění tu má být proto, aby plodilo diskusi, vzpíralo se konformismu a některé třeba i popudilo, se vůbec nepropisuje do výsledného filmu, ačkoli melancholická tonalita a zmíněné hudební segmenty jsou stále dostatečným motorem. Pokud byste však měli volit mezi touto novinkou, nebo Beze mě: Šest tváří Boba Dylana z roku 2007 – vyprávěním experimentální imaginace Todda Haynese jednoznačně vítězí.

Hodnocení: 60 %

Režie: James Mangold

Scénář: James Mangold, Jay Cocks

Hrají: Timothée Chalamet, Edward Norton, Elle Fanning, Monica Barbaro, Boyd Holbrook, Dan Fogler, Eriko Hacune, Scoot McNairy, Norbert Leo Butz, Will Harrison

Česká premiéra: 23. ledna 2025

Distribuce: Falcon