RECENZE: Hodinový hoteliér. Nový titul v brněnském divadle Reduta

Vezl jsem ho od rakouských hranic v zimě 1989 do Bratislavy, rovnou na bouřlivý mítink na náměstí, před budovou československé televize, která právě v ten den začala konečně vysílat alespoň pár zpravodajských záběrů ze dnů, které se snad omylem začali nazývat na Slovensku Něžná a v Čechách Sametová revoluce. Ono totiž ještě nejméně týden hrozilo, že na náměstí soudruzi pošlou lidovou milici, veřejnou bezpečnost a tanky. Naštěstí byli tak zaskočení nečekanými událostmi, že se na nic nezmohli. Na bratislavském mítinku promluvili před pár dny ještě vězný filozof Miro Kusý, herec Milan Kňažko, Milka Vášáryová a další osobnosti, já jsem rovnou z otevřených hranic s Rakouskem přivezl nedobrovolného emigranta, Pavla Landovského. Všichni na bratislavském náměstí ho oslavovali, zvonili klíčky a on, jak bylo pro nej typické, ten dav zaskočil. Prý ještě zdaleka není co oslavovat. Cesta k demokracii bude trnitá a nikdy se vše nepovede. Prý neřádi tady byli, jsou a budou. Ty klíčky na náměstí najednou na chvíli ztichly. 

Landovského jsem znal z období mých studií dramaturgie na DAMU v Praze. Několikrát jsme seděli, my mladí študáci s Pavlem v bufetu divadla Na zábradlí. Landovský tam rád chodíval, když nehrál v Činoheráku a dal nám číst svůj text a s velikou nevolí, ale vydržel to, poslouchal naše drzé poznámky k jeho dramatickému textu. Myslím, že nás v ničem neposlechl, ale poslouchal. Landovský se nezdál. Hrál často primitivy (no co jinýho hrát s mým ksichtem – říkal) a při tom byl sečtělý, chápavý a hledající. Měli jsme ho, my studenti divadelnictví, moc rádi. 

Teď se v brněnské Redutě hraje ten jeho Hodinový hoteliér. Hra nemá správnou dramatickou stavbu: expozice – kolize – krize – peripetie – katastrofa. Na to Lanďák, jak jsme mu říkali, kašlal. On byl herec a jeho hra je exhibicí hereckých příležitostí. A má srce. Pod expresí a křikem tlučou v té hře křehká srdíčka zranitelných a zraňujících lidí.

V režii Štěpána Pácla, na scéně, kterou ohraničují tři stěny ušmudlaného pokoje navrhnuté Lindou Holubovou si překážejí čtyři aktéři. Důchodce Fána (Bedřich Výtisk), hlídač Hanzl (Vladimír Krátký) a milenci Ríša se Zuzi (Petr Bláha a Eliška Zbranková), kteří občas využijí ten pokojík pro své milostné hrátky. Staří a mladí, střet tužeb a zájmů dávají hodně hereckých příležitostí protagonistům a ti své role využívají a užívají si je. Hrát Landovského se totiž ani jinak nedá. Živel jako on by nenapsal vlažnou komedii. Režisér Pácl to přesně vycítil. Jako by viděl hrát Ladovského. Ale možné to není. Pácl je ročník 1982. Když Lanďák hrál své živočišné role před emigrací do Rakouska, nebyl ještě pan režisér na světě. 

Zdařilá hra si nezadá s hrami I. P. Čechova. Je pravdivá, dobře odpozorována z běžného života a zápletky se v ní nenásilně vyvíjejí. A tak je také inscenována. Bez zbytečného patosu, civilně, srozumitelně, také bez nějakých rafinovaných režijních špílců. Je napsána Landovským tak přesně a pro herce hratelně, že ji není potřebné nějak aktualizovat, modernizovat, upravovat. Prostě Lanďák se v ní nezapře. A to je dobře.