RECENZE: Oscarová favoritka Emilia Pérez i přes žánrovou hravost selhává. Trpí neupřímností

Režisér a scenárista Jacques Audiard ve Francii a především na festivalovém poli platí za etablovaného tvůrce. Jeho filmografie silně zaostřuje na ambivalenci mezilidských vztahů a proměny i hledání identity, v závislosti na společenských kruzích i konvencích. Jde o autora, který se navzdory pokročilejšímu věku nebojí aktuálních témat symptomatických pro dnešní generaci. Například v černobílém dramatu Paříž, 13. obvod přesně popisuje problémy současných mileniálů i úskalí digitální éry.

Emilia Pérez tematicky představuje jasnou kariérní kontinuitu, jakkoli tentokrát volí zcela odlišnou estetiku a tonální ladění. Snímek rozplétá intimní  i výbušný příběh vůdce mexického kartelu, který je pod vrstvou násilí a špinavého byznysu uzavřen v těle, s kterým nesouzní. Vyhledává tak nedoceněnou právničku, aby mu pomohla projít ututlanou tranzicí. Ačkoli má dvě děti a ženu, po letech popírání vlastní identity sebere odvahu k přiznání si vlastního já, podnikne nevratný krok a začne nový život.

Audiard jasně načrtává rozkol mezi způsobem života, jenž nám do velké míry diktuje rodné prostředí a niterně obtížnou snahou nalézt upřímnost k sobě samotnému. Stopy minulého života však nikdy nezmizí a dříve nebo později nás doženou. Respektive alespoň to nám film tvrdí. Francouzsko-belgický titul je rozkročený mezi gangsterkou, romancí, telenovelou, thrillerem, melodramatem a muzikálem. Konstruuje emočně vypjatou a přepjatou fresku tří žen. Mezi Emilií, její manželkou z opuštěného života a právničkou, jež je jediným pojítkem mezi dvěma životy, má spočívat ústřední dynamika.

Žánrová fluidita slibuje podmanivý a experimentující zážitek. O to více zaráží, že jde v jádru o sterilní, schematické a místy i tempem dosti úmorné dílo. Sice záměrně pracuje s přepálenou estetikou a patosem melodramatu vlastním, v praxi se ale míjí účinkem. Hra kontrastů se nekoná. Chování tří hrdinek se doplňuje na velmi bazální úrovni. Jakkoli Emilia svou identitu našla, film ji hledá jen marně. Jednotlivé žánrové vzorce spolu nekomunikují a společně tvoří jeden velký balast. Forma postrádá švih i nápaditost. Především muzikálové sekvence jsou nasnímané i zinscenované přinejmenším mdle. Samotný soundtrack je však pohlcující.

Film se nikdy plně neoddá campové a extravagantní estetice a zůstává zvláštně umrlý. Tvaru se nedaří najít potřebnou hranu a důvtip. V závěru neprovokuje ani formou, ani problematikou. Poctivá melodramata hledají v povrchních a na nejjednodušší emoce cílících segmentech upřímnost. Emilia Pérez působí vyfabrikovaně a falešně. Původně se mělo jednat o operu. Takový formát by scénáři sednul mnohem více. Takhle jde jen o vyprázdněné, o vlastní důležitosti přesvědčené pásmo režijně nezvládnutých atrakcí.

V jádru banální vyprávění košatí o množství motivů, jež pod tíhou sebevážného ladění vyprchávají. Problematizuje národní a genderovou identitu, rodinné vztahy, naplněné i nenaplněné ambice, organizovaný zločin zapsaný v kořenech samotného státu nebo sociální rozdíly různorodých tříd. Vždy však zůstává u pouhého konstatování. Nejde na dřeň. Naopak, kolikrát působí jako nechtěná karikatura progresivně laděných uměleckých děl.

Tvůrcům se alespoň daří protagonistce vtisknout určitou ambivalenci. Ta se své předchozí hříchy, spočívající ve vraždách, kupčení s drogami a ražením násilného řešení situací, snaží alibisticky zamáznout filantropií. Chce odčinit minulost tím, že pomůže jejím předchozím chováním postiženým obětem a pozůstalým. To se ale nevylučuje s tím, že chce opravdu konat dobro, jež v s duší sladěným tělem nachází. Přes to se však při vyhrocených situacích dere na povrch její výbušná nátura a neschopnost konflikty řešit jinak, než násilím.

Kromě nedávno reflektovaných kontroverzních výroků herečky Karly Sofíe Gascón, jež se na tehdejším Twitteru například nevybíravě vyjadřovala ohledně hnutí Black Lives Matter či Muslimů, film vzbudil ožehavou diskusi stran reprezentace Mexika. Ta prý tamní obyvatelstvo exploatuje a neeticky se opírá o jednu z nejbolavějších krizí. Navíc trpí silným eurocentrismem. Negativní ohlasy sílí i stran některých trans osob, jež vyobrazení taktéž považují za problematické. Takové názory ale nejsou jednotné.

To, že film budí kontroverze především těmito aspekty, je vcelku příznačné. Samotné dílo svým uměním tak plodnou diskusi totiž nepodněcuje. Lze si představit, že dramaturgy a kritiku v Cannes Emilia Peréz v kontextu paralelně uváděných těžkých sociálních dramat v programu dokáže strhnout. S ohledem na další festivalovou nabídku alespoň zprvu energicky působit může. Robustní počet nominací (celkem 13) na Oscary ale více než cokoli jiného vypovídá o hollywoodském pokrytectví a odhaluje lacinou snahu ocenit progresivisivní témata. A také o mamutím lobbingu a vlivu Netflixu, jenž film v USA distribuuje.

Hodnocení: 45 %

Režie: Jacques Audiard

Scénář: Jacques Audiard

Hrají: Karla Sofía Gascón, Zoe Saldana, Selena Gomez, Édgar Ramírez, Adriana Paz, James Gerardi, Stéphane Ly-Cuong, Mark Ivanir, Yohan Lévy, Eduardo Aladro

Česká premiéra: 13. února 2025

Distribuce: Aerofilms