Se smrtí Davida Lynche umírá i postmoderna. Umělec změnil náš pohled na filmy i realitu

„O jednom dni byste mohli napsat celou knihu, a ani tak byste nezachytili všechno. Opravdu vyprávět životní příběh jakéhokoli člověka není možné, můžeme doufat maximálně tak v to, že se nám tu podaří tlumočit hodně abstraktní „Poupě”. Každý život je koneckonců mystériem až do té doby, než jeden každý z nás to mystérium rozřeší, a k tomu také všichni směřujeme, ať už si toho jsme, nebo nejsme vědomí.” Těmito řádky výstižně končí kombinace biografie a memoárů Davida Lynche s názvem Místo snění. Stejně tak je těžké o něm následující řádky psát. I proto jsou útržkovité a především silně osobní. Oním „Poupětem” odkazuje k mistrovskému a ve své době revolučnímu dílu klasického Hollywoodu –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Občanu Kaneovi.

Lynch, ačkoli si jej spojujeme se surreálnými a autorskými filmy, ve své tvorbě také varioval hollywoodské žánry a zbavoval je konvencí. Vážil si Alfreda Hitchcocka nebo Billyho Wildera. Zcela setřel hranice mezi nízkým a vysokým uměním. Začínal jako výtvarník a malíř. Nikdy tyto profese ale neopustil. Práce s různorodými materiály a texturou se plně propsala do jeho filmové tvorby. Právě ona schopnost vytvořit z něčeho tak všedně nádherného a zemitého (třeba z jeho milovaného dřeva) neobyčejný artefakt, co zcela přetváří náš pohled na realitu, byla snová. Ačkoli šlo o sny, které mají blíže k noční můře. Od mládí byl podivín, fascinovaný morbidními výjevy a temnotou. Temnotou, jež je ve svém jádru paradoxně útěšná.

Vždy si vybavím sekvenci z dokumentárního portrétu David Lynch: Život v umění. V ní Lynch popisoval zážitek s otcem, kterému v zatuchlém sklepě ukázal sbírku svých experimentů. Mezi nimi třeba hnijící ovoce, rozkládající se pták nebo myš. Upřímně nadšený Lynch z toho, že se mohl s otcem o svou vášeň podělit, se dočkal ustrašené reakce a konstatování, že by nikdy neměl mít děti. Otec svět svého syna nepochopil. Otevření se odlišnému pohledu na stav věcí, jakkoli odporný může na povrchu být, si vykládal jako nemoc. Lynch vyprávění uzavírá faktem, že ještě tentýž den se dozvěděl, že jeho tehdejší partnerka je těhotná.

K umělecké dráze začal experimentovat s filmovým materiálem. Kombinoval groteskní hrané výjevy s animací, stejně tak zkoumal obyčejné předměty novým prizmatem. Po několika experimentálních krátkometrážních filmech, zmiňme především Babičku, kterou mimochodem podpořil tehdy nově vznikající Americký filmový institut, se z temné Filadelfie přestěhoval do Los Angeles, kde začal studovat film. Jeho celovečerní debut Mazací hlava roztočil roku 1972. Kvůli financím jej dokončil až v roce 1976. Během tohoto období se stačil rozvést a veškerý volný čas trávil v ateliéru. Film se nedostal na žádný velký festival. Velmi záhy se však uchytil v rámci půlnočních projekcí, kterým 70. léta přála.

A už v tuto chvíli se začíná rodit jeho kultovní status, vycházející z úspěchu v undergroundu. I díky tomu, že ostatní filmaře snímek očaroval, získal nabídky od hollywoodských studií. A v jejich strukturách, jakkoli paradoxní nám to může připadat, dokázal fungovat takřka celou kariéru. Následující Sloní muž představuje stylisticky a narativně umírněnější film. Stále však rozkresluje řadu jeho celoživotních motivů a témat. Nádorem znetvořený protagonista je typicky lynchovský. I pod vrstvou odstrašující obludnosti se skrývá krása a humanismus. Explicitně zrcadlí lidskou krutost. V samotné lidstvo však nepřestává mít naději.

Spektákl Duna v jeho portfoliu značí kouzelné finanční fiasko a s časem zrající katastrofu. Kromě této dvojice filmů se už všechna další díla odehrávají v Americe. Reflexe na první pohled nablýskaných amerických předměstí, jejichž vycizelovaná načančanost děsí, případně rozkládajících se industriálních pustin, je pro jeho poetiku klíčovým prvkem. Lynch naše světy řídil snovou (ne)logikou. Nahlodával lidské podvědomí a bezprecedentně na něj se svéráznou laskavostí útočil. Podvratně si pohrával s psychoanalytickými motivy, ačkoli pronikání do hlubin fikčních světů se záměrně stávalo čím dál více nesmyslnější. Mistrovsky utkaný Modrý samet znamenal v tomto směru průkopnické dílo.

Probouzí v nás takřka perverzní nutkání sledovat bizarní výjevy. Nikdy nezapomenu, jak fascinovaný jsem byl při sledování Modrého sametu uříznutým a podivnými chlupy pokrytým uchem. Je divnější uříznuté ucho? Nebo všedně vypadající chlupy na neobvyklém místě? Vystavěl nejkrásnější Městečko Twin Peaks, kterým redefinoval vnímání televizních seriálů, tehdy opatřených nálepkou laciných produktů. Sledování seriálu na obrazovkách České televize v 90. letech mnozí označují za formativní událost. Ve stejném období natočil i vyšinutou romanci Zběsilost v srdci, načež navázal esenciálními dekonstrukcemi hollywoodského stylu, hollywoodských témat i Hollywoodu samotného v podobě dvojice filmů Lost Highway a Mulholland Drive.

Zde se naplno oddal konstrukci fikčních světů zbavených logiky, srozumitelnosti či pravděpodobnosti. Lynch se oprostil od tendencí spjatých s kauzálním vyprávěním. Zahodil i psychologii. Prchavost, výtvarno a plynutí času jsou pro jeho tvorbu mnohem důležitější než příběh. S nadšením provokoval. Fanoušky populární kinematografie tím, že jí rozkládal na atomy, snobské fanoušky výhradně artových filmů zase tím, že z kýčovitých a populárních žánrů silně čerpal. Právě díky tomu, že cíleně využíval naší divácké zkušenosti a tím pádem i znalosti určitých prostředí, jsou jeho surreálné světy i přes přetékající grotesknost a temnotu familiární.

Mezi dvěma filmy zrcadlícími rozdvojenou identitu vznikl i neprávem lehce opomíjený Příběh Alvina Straighta. Přímočarý snímek, k jehož návštěvě Lynch vybízel i děti, nabízí nejkrásnější výjev ještě v titulcích. A to nápis “Walt Disney Pictures Presents a Film by David Lynch.” Kontrastní spojení dvou zdánlivě neslučitelných světů. A dokonale funguje. Celá jeho tvorba je nesložitelnou sloučeninou paradoxů. Poslední celovečerní film Inland Empire natočil roku 2006. Jde o jeho nejradikálnější dílo. Těží v něm z nekvalitní a znepokojivé estetiky digitální kamery. Velký návrat v roce 2017 uskutečnil s třetí sérií Městečka Twin Peaks, kde měl plnou režijní kontrolu. Napříč jeho kariérou realizoval nesčetné množství drobných a krátkometrážních experimentů, kolikrát s novými konotacemi recykloval vlastní materiál. Obzvlášť půvabná je jeho fascinace internetovými videi.

Jakkoli takřka celá jeho filmografie mé podvědomí nikdy neopustí, na Lynche budu osobně vzpomínat především díky jeho osobní prezentaci a životnímu stylu. Lynch byl zkrátka zatraceně cool. A i díky internetové éře sdílení, různorodým krátkým videím a memům mohla jeho svérázná poťouchlost vyniknout. Ať už s vášní vypráví o mléčných koktejlech, labužnicky si vychutnává cigaretu, rozčiluje se kvůli tomu, že někomu ze štábu vadí dlouhé záběry, nebo s lehce znepokojujícím nadšením dítěti vysvětluje jak má plakat. Lynch ve svém pokročilém věku mě a mé další vrstevníky z generace Z se zájmem o filmy nevědomky ovlivnil i v tomto zdánlivě irelevantním směru.

Jen máloco při každodenních strastech přinášelo takovou útěchu, jako sledovat Lynche s ikonickým hlasem hovořit o meditaci, hranolkách nebo jen zkrátka nadávat na sledování filmů na mobilním telefonu. Sám přinášel radost během covidové pandemie, když na svém YouTube kanálu znovuobnovil denní hlášení počasí a rozjel sérii, ve které pravidelně losoval na každý den číslo. Prostě jen tak. Pravidelnost k jeho každodennímu života patřila, stejně jako drobné a podivné rituály. Jeho filmy už teď odolaly stáří. Díky jejich nezachytitelnosti a snovosti přežijí navždy. Lynchovo umění nelze jednoznačně definovat. Poslední roky byl snad ještě důležitější jako osobnost. Symbol svobodné tvorby, která se ani v tak financemi zatíženém umění nemusí ohlížet na jakékoli bariéry.

Odešel umělec, kterého nelze vnímat pouze jako filmaře, nýbrž také jako vášnivého milovníka a tvůrce hudby, výtvarných děl i literatury. Jeho umělecky mikrokosmos můžeme navštívit už v dubnu díky plánované výstavě v pražském DOXU. A není lepší chvíle, kdy se opětovně ponořit do jeho nesmírně inspirativní a povzbuzující knížky Velká ryba. 

Pro mě ale odešel především člověk. Člověk, kterého známe jen skrze jeho umění a několik rozhovorů či různorodě pořízených videí. I tak ale po zprávách o jeho úmrtí cítím stejné emoce, jako by mě opustil někdo blízký. V mém světě zanechal Lynch nesmazatelnou stopu. A i když svět bez něj a jeho fascinujícím způsobem načesaných vlasů nebude stejný, je teď na nás, abychom jej dělali alespoň z minimální části stejně tak pozoruhodný, jako nás jeho tvorba naučila.