RECENZE: Radio and Juliet. První premiéra ND v Brně po koronakrizi byl nevšední balet

Dřív, než se pustíme do přehledu tvůrců, mám potřebu popsat docela praktickou stránku premiérového večera. Mahenovo divadlo v Brně nemá zrovna nejmodernější vzduchotechniku. Už při vstupu do foyeru byl cítit přehřátý vzduch a není divu, už druhý den slunce pražilo na Brno od rána do podvečera ve 34 stupních plus. Pomyslel jsem si: Chudáci diváci, chudáci jevištní umělci...  Ale když se zaplnilo hlediště (a všichni měli disciplinovaně roušky na tvářích) tak jsem zjistil, že je uvnitř docela příjemný, skutečně dýchatelný vzduch, Jak to technici divadla zvládli, to mi je záhadou.

Ale zpět k inscenaci a k jejím tvůrcům:  Pod choreografii a režii se podepsal Edward Clug, původně sólista baletu v Mariboru , později v Záhřebu, v bývalé Jugoslávii. První balet v jeho choreografii upozornil na jeho mimořádné schopnosti již v roce 1998, ve večerním programu  pod názvem Tango. Nápadité choreografie dovedli Cluga v roce 2003 do pozice ředitele baletu v Mariboru, a když se stal známým i na Singapurském festivalu,  přicházely nabídky na práci choreografa a režiséra baletních děl od Austrálie po Nizozemsko.  Edward Clug také spolupracoval s významnými divadelními režiséry. Kromě Tomaže Pandura, se kterým začal choreografickou kariéru, spolupracoval také s Harisem Pašovićem, zakladatelem East West Theatre Company a mnoha dalšími v Evropě i v zámoří.

V představení, které nastudoval v Brně hraje důležitou roli hudba. Ke spolupráci byla přizvána  britská alternativní rocková skupina Radiohead  z Oxfordshire. Radiohead vydali svůj první singl Creep v roce 1992. Od té doby se píseň Creep stala  celosvětovým hitem Popularita kapely se ve Velké Británii zvýšila s vydáním druhého studiového alba The Bends (1995). Album, jehož vyvážená atmosféra, naplněná zvukovou barevností kytar a falzetem zpěváka Yorka , byla přijata jak kritiky, tak především fanoušky. Třetí deska OK Computer (1997) skupině zajistila už celosvětovou slávu. V roce 2016 vydala kapela desku A Moon Shaped Pool. Český web iReport  jí udělil vysoké hodnocení: čtyři a půl hvězdičky z pěti.

Kapela Radiohead přijala Clugovu nabídkou ke spolupráci a byla to šťastná volba. Její  hudba, ve které kdesi v pozadí zní snad irský možná keltský kolorit, nabízí nejenom vše, co ve své tvorbě zpracovali Phil Lynott a Thin Lizzy, nebo Gary Moore, Van Morrison, ale Radiohead  má ještě něco navíc. Nejenom angažované texty, vypovídající  o stavu naší civilizace. ale především, jako by byla hudba komponovaná srdcem a srdcem pak inscenována. Je to hodně emocionální baletní kreace, dávající příležitost pro Clugovy nevšední a originální jevištní nápady.

Jako choreograf je Edward Clug autorem choreografií, které divákovi berou dech. A pro pět tanečníků a jednu sólistku je to neuvěřitelně náročné a perfektně zvládnuté profesionální vystoupení. Vše snad navazuje na „dávné“ Svěcení jara Igora Stravinského (Paříž 1913) kde byli diváci poprvé svědky uceleného výrazového vyjádření obsahu, již ne klasickými, ale moderními baletními prostředky, kterým se ujal termín Contemporary.  Ovšem v choreografiích Ewarda Cluga se výrazně uplatňuje popping, původně streetový taneční styl, založený na technice rychlé kontrakce a uvolnění svalů, označovaný jako pop nebo hit. Ovšem v choreografii, kterou lze u Cluga vnímat, je výrazný ballet d'action, tedy balet s příběhem, ne tak běžný u poppingu.  A v tom je právě zakličována na jedné straně rafinovanost, na druhé vizuální živelnost vystoupení. Divák je stržen akcí, nečekanými změnami nálad, překvapivými dramatickými zvraty.

Pakliže je choreografie Cluga jeho nejvýraznější předností, v oblasti režie již tak přesvědčivý není.  Je pochopitelné, že chtěl dát tanečníkům také prostor,  na byť krátký odpočinek. Neboť to strhující tempo tance je až neuvěřitelné. Ale výběr videoprojekcí celkový vizuální efekt v porovnání se šokujícími tanečními kreacemi trochu zaostával. A když už jsme začali výtkou, budu pokračovat: Že je příběh pokusem o jakési  převyprávění klasického Romea a Julie „pozpátku“,  se dočteme v bulletinu k inscenaci. A není to až tak důležité. Není ani důležité, že se o Julii „rve“ pět nápadníků, což v žádném z těch putujících sujetů obsaženo není. Vadilo však, že hlavní postavy nešlo vždy identifikovat. Julie je jasná. (Byť v dost nešikovném kostýmu. Tělové kalhotky a stříbrná vestička, či lajblík. Ten kostým málo vypověděl o postavě). Pánové byli oblečeni do černého, saka na nahém těle. K jejich výrazovému tanci se to hodilo, elegance i nespoutaná energie – to by šlo. Ale všichni byli stejní – který z nich je Romeo? To zjistíme až v překrásném společném tanci s Julií.

O kostýmech Leo Kulaše  je již vše řečeno, ještě zbývá scéna Marka Japejla, jednoduchá, velmi čistá a funkční.

Pokud bych měl hodnotit inscenaci, tak by muselo být to hodnocení dělené:

Choreografie: 100 %

Umění členů baletu NDB: 100 %

Scéna: 100 %

Kostýmy: 50 %

Režie:  80 %

Vychází mi průměr, známka: 84 %  To je ovšem jenom bezduchá matematika. Mám li souhrnně a pocitově hodnotit novou premiéru, od ovzduší v hledišti Mahenova divadla, po výkony umělců, dávám inscenaci Radio and Juliet známku: 90 %.

Nene, ta choreografie a  výkony sólistů na jevišti byly tak úžasné, že převyšují jakýkoliv nedostatek. Dávám tedy (a rád) známku hodnocení : 99 %