KOMENTÁŘ: Iluze mostu se zhroutila. Před 75 lety se Československo ukázalo jako součást sovětského bloku

Plán evropské obnovy představil 5. června 1947 americký ministr zahraničí George Marshall. Zrodil se na pozadí výrazného zhoršování vztahů mezi mocnostmi někdejší antihitlerovské koalice. Ve Spojených státech sílil názor, že navzdory původním předpokladům není poválečná, mírová spolupráce se Sovětským svazem možná, jelikož ten pod vedením diktátora Josifa Stalina podniká na mezinárodní scéně kroky neslučitelné s principy, na nichž někdejší válečná kooperace stála.

Ve východní Evropě docházelo ke stále zřetelnějšímu utváření sovětské sféry vlivu, která se měla opírat o komunistické vlády vylučující opozici, v důsledku čehož se pozornost Washingtonu více a více stáčela k západní části starého kontinentu. V administrativě prezidenta Harryho Trumana sílil pocit, že válkou oslabené tradiční evropské mocnosti, především Velká Británie a Francie, nedokážou účinně čelit expanzi posíleného Sovětského svazu.

Marshallův plán, jehož autorem ve skutečnosti nebyl zmíněný ministr, ale především vlivný americký diplomat George Kennan, vycházel z myšlenky, že největší hrozbu pro Evropu nepředstavuje přímý sovětský vojenský útok, ale špatná hospodářská situace, která vytváří příhodné podmínky pro vzestup komunistických stran. Nabídka ekonomické pomoci kontinentu tak byla prvním výraznějším projevem nové americké politiky zadržování, pro níž se zažilo označení Trumanova doktrína.

Spojené státy sledovaly i pragmatičtější cíle než pouhé posílení odolnosti evropských společností vůči svodům autoritářských a totalitních ideologií. Země vyšla z druhé světové války jako bezkonkurenční ekonomická velmoc, která pochopitelně hájila své hospodářské zájmy. Do popředí se dostávala snaha expandovat na trhy v různých částech světa, Evropu nevyjímaje. Šíření amerického ekonomického vlivu se propojovalo se šířením vlivu politického i strategickými a bezpečnostními aspekty. Marshallův plán byl projevem této kombinace.

Americká nabídka ekonomické poválečné rekonstrukce byla formálně učiněna všem evropským zemím, včetně Sovětského svazu. Vztahy mezi Washingtonem a Moskvou sice na jaře 1947 nebyly idylické, na druhou stranu napětí ještě nedosahovalo úrovně známé z pozdějších let. Pojmy studená válka a železná opona sice v této době již existovaly a zaznívaly stále častěji, dichotomie Východ-Západ však stále neplatila naprosto kategoricky.

Moskva jistou dobu zapojení do americké iniciativy zvažovala. Za jejím odmítnutím nestály jen ekonomické důvody – například nutnost zúčastněných zemí dát k dispozici podrobné údaje svém o hospodářství –, ale především geopolitické kalkuly. Sovětským analytikům neuniklo, že plán má mimo jiné zabránit potenciální krizi americké ekonomiky v důsledku nevyhnutelného útlumu průmyslové produkce pro válečné účely. Zároveň se předpokládalo, že se do něj zapojí i západními mocnostmi spravované sektory okupovaného Německa, což vylučovalo jeho transformaci dle sovětských představ. Lapidárně řečeno, plán k deziluzi Moskvy potvrzoval, že Spojené státy hodlají hrát v Evropě aktivní roli a nevrátí se k meziválečnému izolacionismu.

Sovětský svaz proti Marshallovu plánu rozpoutal propagandistickou kampaň, která jej líčila jako pokus o americké hospodářské a politické vměšování do vnitřního vývoje jiných zemí. Státy formujícího se sovětského bloku obdržely instrukce, aby účast odmítly. S výraznějším rozčarování se tento postoj setkal v případě Polska a především Československa, tedy zemí, kde komunisté zatím nedrželi jasný mocenský monopol.

Situace ohledně československé účasti se ukázala jako nejproblematičtější. Americká nabídka přišla ve chvíli, kdy země čelila výrazným ekonomickým potížím. Ukazovalo se, že Sovětský svaz nedokáže poskytnout surovinové i finanční stimuly potřebné k nastartování hospodářství. Navíc, navzdory výrazně prosovětské zahraničněpolitické orientaci Praha stále udržovala přátelské vztahy také se západními partnery, což v regionálním kontextu již představovalo unikum. Na první (třebaže zkreslený) pohled se mohlo zdát, že Československo se skutečně nachází v roli pověstného mostu mezi Východem a Západem.

Nemá cenu podrobněji rozebírat dobře popsaný sled událostí, který vyústil v československé odmítnutí participace v Marshallově plánu. Ve stručnosti stačí uvést, že vládní kabinet Klementa Gottwalda 7. července přijal jednomyslné veřejné usnesení o účasti na chystané pařížské konferenci. O zapojení do americké iniciativy tedy projevovali zájem i českoslovenští komunisté, byť měli v této době zprávy, že Moskva se k otázce staví negativně. O dva dny později odcestovala do sovětské metropole vládní delegace v čele s premiérem. Během nočního jednání v Kremlu byla varována, že případná účast v Paříži bude mít závažné dopady na sovětsko-československé vztahy. Na základě telegramu z Moskvy bylo následující den svoláno mimořádné zasedání nekompletní vlády, která opět jednomyslně změnila postoj. S odkazem na „novou situaci“ účast na konferenci odvolala.

Sovětský nátlak nepřipravil Československo pouze o možnost čerpat lukrativní hospodářskou pomoc, která se poměrně brzy ukázala jako velmi efektivní. Svou neúčastí v Marshallově plánu se Praha vyčlenila z formujících se západních politicko-ekonomických struktur. Změnou postoje vyslala zřetelný signál, že i Československo tvoří součást sovětské sféry vlivu, přestože si formálně nadále zachovávalo vnitřně pluralitní politické uspořádání. Zjednodušeně řečeno, Únor 1948 byl po 10. červenci jen otázkou času.

Poznámka na závěr: Přestože Marshallův plán zaznamenal v mnoha ohledech úspěch, nepotvrdil se předpoklad jeho architektů, že iniciativa může vytvořit podstatnou třecí plochu mezi Moskvou a jejími východoevropskými spojenci. Ve skutečnosti byla pro Sovětský svaz impulzem k utužení kontroly nad vnitřním vývojem zemí, které pojímal za součást své sféry vlivu. V Kremlu se projevily obavy z možného rozvolnění geopolitických vazeb v regionu, což o pár měsíců později, v září 1947, vyústilo v založení Informačního byra komunistických a dělnických stran, pomyslného nástupce meziválečné Kominterny. Začala hlavní fáze sovětizace východní Evropy, došlo k definitivnímu rozdělení kontinentu na dva bloky a odstartovalo více než čtyřicetileté soupeření, které vešlo do dějin jako studená válka.

Autor je historik.