ROZHOVOR | Agenti StB mě označili za nebezpečného novináře. Při první návštěvě mě polekaly samopaly pohraničníků, říká Naegele

Nenechal se jejími praktikami zastrašit, byť komunistická Státní bezpečnost proti němu v roce 1981 spustila akci Lyon a založila na něj signální svazek pro podezření z vyzvědačství. Bývalý zpravodaj Hlasu Ameriky (VOA) Jolyon Naegele, který monitoroval dění ve střední a východní Evropě a působil především v socialistickém Československu, i s odstupem času tvrdí, jak jej zarazila neprofesionální práce kontrarozvědky. „Někteří řídící důstojníci byli hloupí a neuvěřitelně naivní. A rovněž nekompetentní. Akademický titul ‚JUDr.‘ měl u vyšetřovatelů zřejmě takovou hodnotu jako oslovení ‚soudruh‘. Jednalo se většinou o členy dělnické třídy,“ konstatuje bývalý šéf vídeňské redakce Hlasu Ameriky, jejímž členem se stal v roce 1984. Absolvent vysoké školy City College of New York, kde studoval mezinárodní politiku a získal bakalářský titul, a School of Advanced International Studies/Johns Hopkins University ve Washingtonu zakončený magisterským titulem v mezinárodní politice, si pamatuje na okamžik, kdy začal tušit, že se sovětský komunistický blok začíná hroutit. „Jakmile Gorbačov v roce 1985 na schůzi Varšavské smlouvy řekl, že Moskva už nebude řešit vnitrostátní problémy svých východoevropských protějšků, tušil jsem počátek pádu systému,“ míní muž žijící za Prahou.

Do Československa se prvorozený syn uprchlíka z nacistického Německa a migrantky z Anglie, kteří byli výtvarníky, zamiloval už v základní škole, když objevil fotoalba Karla Plicky a zaposlouchal se do skladeb Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka. V osmnácti letech, přesně pět let po invazi spřátelených armád, zemi poprvé navštívil. „Připadal jsem si, že se tady zastavil čas. Všude byly oprýskané fasády domů, rozbité silnice a stará auta, což se mně ale líbilo. Jako odstrašující se ale jevil vjezd do Československa, ostnatý drát i pohraničníci s nabitými samopaly ve vlaku v Břeclavi mě při první návštěvě polekaly,“ vybavuje si bývalý politický šéf analytik v mírotvorné misi v Kosovu při OSN. Když se jazykový polyglot dozvěděl o okupaci Československa, plakal. Držitel Ceny Jiřího Pelikána se netajil obdivem k lídrovi pražského jara Alexandru Dubčekovi, později však z nadšení vystřízlivěl. „Dubček byl pro Západ pojmem. Ovšem svým podpisem moskevského protokolu sám sebe vážně poškodil,“ tvrdí v první části exkluzivního rozhovoru pro EuroZprávy.cz Jolyon Naegele.

JAKEŠOVA INTELEKTUÁLNÍ KAPACITA BYLA K SMÍCHU

Pane Naegele, kdy jste jako tehdejší zpravodaj Hlasu Ameriky (Voice of America, VOA) pro střední a východní Evropu zaregistroval, že se v někdejším Československu mění politické klima a komunistický režim už není tak pevný jako dříve?

Klíčovým momentem, že takzvaně pukají ledy, či započíná pád systému, bylo varování Michaila Gorbačova, (bývalý generální tajemník ÚV KSSS – pozn. red.) který při vrcholné schůzi Varšavské smlouvy v Sofii v říjnu 1985 při třicátém výročí založení paktu prohlásil, že Moskva už nebude řešit vnitrostátní problémy svých východoevropských protějšků. Někteří soudruzi, a to i v tehdejší ČSSR ale nebrali Gorbačova vážně a domnívali se, že bude jen krátce vládnout, a proto pokračovali podle staré stranické linie. Mimochodem, západní novináři neměli tenkrát žádný přístup k místu konání akce. Přesto ale některé detaily ze zasedání unikly překvapivě rychle. Černobylská katastrofa o půl roku poté ukázala na zásadní systémové slabiny Sovětského svazu a jeho spojenců, což přispělo k větší otevřenosti, a to především díky glasnosti. Je tedy logické, že pak zákonitě rostla nedůvěra vůči prolhaným komunistickým režimům v celém systému východního bloku.

Vy jste předloni v prosinci pro Paměť národa a Příběhy 20. století zmínil, jak moc vás v lednu roku 1989 při Palachově týdnu překvapila reakce nadstrážmistra Veřejné bezpečnosti, když jste na pražském oddělení ve Školské ulici přišel řešit vypuštěné pneumatika od auta, a on měl celý váš případ na starosti. Tehdy jste u překontrolování protokolu sdělil, že nechápete, proč vám jako zpravodaji Hlasu Ameriky dělají tak hloupé věci, když máte každý rok prodlouženou akreditaci. A policista vám tehdy odpověděl: „Vy to nechápete? Ti nahoře se cítí ohroženi, už tuší, že se blíží jejich konec.“ Když vám do očí něco takového v totalitní zemi řekne uniformovaný muž, ačkoli věděl, pro koho pracujete, asi už jste tušil, že se blíží pád komunismu v Československu, který skutečně 17. listopadu 1989 přišel.

Beze sporu jsem tušil, že konec totality je na dosah. V té chvíli jsem totiž pochopil, že mocenská struktura KSČ a její bezpečnostní složky slábnou, což potvrdilo následné události. Navíc lidé získávali při protirežimních demonstracích stále větší odvahu.

Co jste si pomyslel, když jste 17. července 1989 slyšel projev tehdejšího generálního tajemníka ÚV KSČ Miloše Jakeše, který na Červeném Hrádku na Plzeňsku v památném projevu řekl o zpěvačce Haně Zagorové, že je milá holka či zaměnil bojlery za brojlery? Cítil jste, že je systém v křeči, z níž se už nevzpamatuje?

Zcela jasně se mně potvrdilo, že Miloš Jakeš byl českým Konstantinem Černěnkem (Gorbačovův předchůdce). Jakeš, podobně jako Černěnko, byl slabou, přechodnou postavou, člověkem minulosti, nikoliv budoucnosti. A jeho intelektuální kapacita byla k smíchu.

Rozuměli vůbec obyčejní Američané událostem, které se odehrávají ve východní Evropě? Jste rodákem z New Yorku, a tak dokonale tedy znáte jejich mentalitu, jak vůbec vnímali komunismus?

Odpověď na vaši otázku se nedá generalizovat. Někdo si možná myslel, že Praha se nachází v Jugoslávii či v nějaké „Čechoslávii“, případně leží někde na východě od Vídně. Jiní byli ale orientovaní, třeba měli předky ze střední Evropy, a proto pečlivě sledovali zdejší vývoj. Dokonalý přehled o dění měli i díky fundovaným reportážím v denících New York Times či Washington Post. Moje sestra byla v listopadu 1989 někde na americkém západě, a chtěla vědět, co se právě děje v Československu. Ovšem místní noviny popsaly události v Praze titulkem „Další zmatek ve východní Evropě,“ a tak ne všude byla v USA dokonalá informovanost.  V roce 1991 jsem byl se svou tehdejší ženou v restauraci někde v severní Kalifornii. Servírka se nás zeptala, jakým jazykem spolu hovoříme. „Hádejte,“ odvětil jsem. „Rusky?“ tipovala nesměle. „Ne, ale jste blízko, mluvíme česky,“ vysvětlil jsem jí. Její reakce mě překvapila, když prohlásila: „Chystáte se přeběhnout?“ jako kdyby ještě pokračovala studená válka. Někteří zkrátka změnu ve východní Evropě tak záhy nezaregistrovali.

Když se zhroutila totalita, neměl jste strach, že se stanete nezaměstnaným, když i ve východní Evropě byla svoboda a demokracie?

Vůbec mně taková myšlenka nenapadla, práce bylo pořád dost. Vždyť se brzy začal rozpadat Sovětský svaz, Jugoslávie i Československo. Trvalo ještě třináct let, než jsem se rozhodl přeběhnout z rozhlasového zpravodajství do OSN, kde jsem pak pracoval čtrnáct let jako politický analytik a šéf politického útvaru v mírotvorné misi v Kosovu.

Co jste vlastně dělal před vaší kariérou zpravodaje Hlasu Ameriky?

Asi dva roky jsem dělal na Wall Street pro mezinárodní pojišťovnu AIG. Koncem roku 1980 jsem se přestěhoval z New Yorku do Vídně, abych pracoval pro firmu Business International, která vydala týdeník a měsíčník o obchodu a návod, jak obchodovat s východní Evropou. Ovšem hlavním důvodem, proč jsem si vybral Vídeň, byl, abych mohl často jezdit do Československa.

Čím vás vůbec Československo zaujalo, že jste si jej natolik oblíbil a už v roce 1973, kdy vám bylo osmnáct let, jste jej poprvé navštívil? Mnoho cizinců fascinují skladatelé Bedřich Smetana či Antonín Dvořáka, bylo tomu tak i u vás, anebo vás lákalo poznat východní Evropu, když rodiče pocházeli ze Západu, tatínek se narodil v německém Stuttgartu a maminka z Velké Británie? Navíc váš dědeček žil v SRN, a tak se nabízí otázka, zda jste oba rozdílné světy nechtěl porovnávat?

Za mým zájmem o Československo, v němž se prolínala česká a slovenská témata, skutečně stojí Bedřich Smetana s Mou vlastí či Antonín Dvořák se Slovanskými tanci. Když mně bylo asi devět let, objevil jsem fotoalba Karla Plicky: Praha a Slovensko. Tehdy jsem díky hudbě a starým fotkám propadl kouzlu relativně neznámého koutu ve střední Evropě, který jsem si idealizoval.  Začal jsem číst všechno, co jsem v městské knihovně mohl sehnat o Československu. I když jsem rodákem z New Yorku, díky rodičům jsem k Evropě inklinoval, navíc děda se po smrti babičky natrvalo vrátil do Německa, kam jsme za ním dvakrát jeli na jeho chatu na letní prázdniny. Země i Stuttgart tehdy prožívaly obrovský ekonomický rozmach. Trosky z náletů zmizely a vyrostly nové čtvrti. Město se díky hospodářskému rozmachu a prosperitě doslova měnilo před očima, stejně jako celé Západní Německo. A mě zajímalo, jak vypadá Československo. Při mé první návštěvě, kdy mně bylo osmnáct let, jsem oproti Německu viděl středoevropskou zemi, kde se čas zastavil. Připadal jsem si, že jsem se ocitl v období na konci čtyřicátých let. Fasády domů byly oprýskané, zejména na venkově a v menších městech byly rozbité silnice a všude jsem viděl velmi stará auta. A asi proto jsem byl tímto prostředím jako turista z USA doslova uchvácen.

Jako odstrašující se ale jevil vjezd do Československa. Hned na první pohled bylo jasné, že vjíždíte do totalitní země, což jsem zvláště při první návštěvě citlivě vnímal. Celý stát byl obklopen ostnatými dráty a na strážních věžích a do vlaku v Břeclavi nastoupili pohraničníci s nabitými samopaly, které mě polekaly. Přišlo mně zvrácené, že vojáci vlastním občanům bránili k útěku přes železnou oponu za svobodou do Rakouska či Západního Německa. Režim přitom prohlašoval, jak skvěle se žije v táboře míru. Československo bylo policejním státem, což bylo ještě více zřetelné při pátém výročí invaze pěti armádami Varšavského paktu, kdy jsem právě zemi navštívil. Bezpečnostní složky v Praze byly v pohotovosti. Jejich zvýšená aktivita byla znát například i na studentské koleji na Strahově, kde jsem se ubytoval.

KDYŽ DOŠLO K INVAZI, PLAKAL, DUBČEK JEJ ZKLAMAL

Náklonnost k Československu jste projevoval už od devíti let, a tak vás jistě v srpnu roku 1968 zasáhla okupace země vojsky Varšavské smlouvy vedené Sovětským svazem. Je pravdou, že jste v okolí vaší chaty, kde jste trávil léto, už nemohl sehnat noviny o dramatickém dění a otec je vám musel přivézt z New Yorku?

Ano, je to tak. Invazi jsem velmi prožíval. Plakal jsem, když jsem slyšel první zprávy v televizi o okupaci Československa. V nejbližším městečku od chalupy byl už ve středu 21. srpna 1968 deník New York Times hned ráno vyprodaný. Bulvární deníky Daily News a New York Post byly sice ještě k dostání, ovšem jejich obsah mě nezajímal. A tak první důkladné reportáže z Prahy jsem si mohl číst až v pátek, kdy táta dorazil z New Yorku a přivezl s sebou New York Times.

Velmi vás fascinoval lídr pražského jara Alexander Dubček, bývalý první tajemník ÚV KSČ. V roce 1971, kdy vám bylo šestnáct let, jste o něm napsal dlouhý referát, sám jste si toto téma vybral a vyhledal k němu materiály z různých knih a z novin. Co vás na něm tak poutalo, když například během totality vůbec nepomáhal disentu, od něhož se separoval?

Dubček byl spíš symbolem než motorem změn. Choval se jinak, lidštější než jeho předchůdce či protějšky v jiných zemí sovětského bloku. Ve srovnání se členy sovětského vedení, působil jako zjevení. Například se na veřejnosti smál přirozeně, což bylo zde málo vídané. Dubček chtěl reformovat komunismus, usiloval o socialismus s lidskou tváří. Jenže sovětské tanky ukázaly, že systém se reformovat nedá a pražské jaro svými pásy rozdrtily. Pro Západ byl pojmem. Ovšem svým podpisem, který připojil k moskevskému protokolu, spolu s podpisy dalších dobrovolných či nedobrovolných členů československé delegace sám sebe vážně poškodil.

Historik Radek Schovánek Dubčeka v rozhovoru pro EuroZprávy.cz označil za slabocha. Doslova řekl: „Když se Dubček zprávu o okupaci dozvěděl, tak brečel, místo toho, aby něco dělal. Jednalo se o tragickou postavu naší historie. Svoji roli nezvládl ani v srpnu 1969, kdy demonstranti vyvolávali jeho jméno, ale on o den později podepsal pendrekový zákon, který umožnil větší perzekuci protestu-jících. Byl to slaboch.“ Co na Schovánkovu rétoriku říkáte?

Radek Schovánek má pravdu. Pro mě je výmluvný záznam z telefonátu mezi Brežněvem a Dubčekem, který proběhl několik dní před invazí, kdy oba soudruzi měli strach z toho, co přijde. Brežněv se v nahrávce snaží popsat tlak, kterému tehdy čelil od některých soudruhů v sovětském politbyru. I vysocí generálové po něm žádají, aby v ČSSR zasáhl proti kontrarevoluci. Dubček v telefonátu před Brežněvem marně argumentuje, že „už máme demokracii“, což znamená, že jeden vedoucí stranický činitel už nemůže změnit chod nějaké konference či sjezdu mávnutím ruky. Ke konci hovoru Dubček rezignuje. Vzdá se, zlomí se a v duchu si říká: „Dělejte si, co chcete, já už nemohu.“ O zmíněném záznamu jsem před asi dvaceti lety napsal článek pro Novou přítomnost.

Jak dlouho vám trvalo, než jste se naučil obstojně česky a hlavně rozumět našemu typickému humoru, který je občas na hraně?

Pěkně dlouho. Musím se přiznat, že stále dělám základní chyby. Formálně jsem studoval češtinu pouze jeden akademický rok, tedy devět měsíců v Londýně, a to konkrétně v letech 1974-1975 na intenzivním kurzu na londýnské univerzitě School of Slavonic & East European Studies. Krátce poté jsem se pak vypravil do Československa na několik týdnů a rychle jsem pochopil, že moje čeština byla pěkně archaická, tedy zastaralá, a to díky povinné četbě v Londýně. Váš jazyk jsem se totiž učil z Čapkových Anglických listů, Máchova Máje, z Nerudových Povídek malostranských, anebo jsem četl Stroupežnického dílo Naši furianti.

Co se týče údajného českého humoru, nepřikládám mu zvláštní význam. Dokonce si nejsem jist, zda vůbec existuje. Tady se často označují věci jako klasicky české, které jsou spíš typicky středoevropské, a to říkám jako polyglot, který žil osm let ve Vídni a studoval, byť krátce, v Krakově a Debrecíně. A zároveň jsem jako novinář strávil hodně času v regionu bývalého habsburského mocnářství. Tři staletí nadvlády Rakouska-Uherska prolínají život v dnešní České republice. Dokonce se to dá srovnávat se stopy z více než pět set let trvající nadvlády Osmanského říše na Balkáně, které jsou dodnes citelné všude a ve všem.

Kterak se k vám chovaly komunistické úřady, když jste do země ještě nejezdil jako novinář? Nepovažovali vás za agenta CIA?

Dokud jsem byl studentem, komunistické úřady o mě neměly, pokud vím, vážný zájem. Skutečná pozornost bezpečnostních složek začala udáním na jaře roku 1981, když jsem poprvé cestoval do Československa jako novinář a StB vůči mně spustila akci LYON. Osudným se mně stal pražský kontakt mezinárodní firmy, pro kterou jsem pracoval. Člověk, s nímž jsem jednal, byl dlouhodobým agentem StB. Tehdy mě udal jako „možného eléva CIA“. Podle logiky bolševika se nedalo vyloučit, že se CIA spolupracuji, když jako americký žurnalista mluvím česky, rusky, polsky, německy a ovládám další cizí jazyky. Podle nich zákonitě takový člověk musí pracovat pro západní speciální zpravodajské služby. Proto mě sledovali, a o rok později na mě otevřeli signální svazek.

Vyšetřovali mě podle §105 tehdejšího trestního zákona, vinili mě z vyzvědačství. Přesvědčili se, že mám zájem o vojenské objekty, včetně sovětských v tehdejší ČSSR. Naplánovali si různé akce, aby mě chytili. Nakonec ovšem po Palachově týdnu i po vnitřním vyšetřovaní mého případu a pod tlakem ÚV KSČ, StB přiznala, že nenašla žádné důkazy o tom, že jsem špionem. A tak můj signální spis odložili v březnu roku 1989 do archivu a díky tomu přežil skartaci koncem tohoto roku.

S PROSTŘEDÍM SE SŽIL, STÝKAL SE S HAVLEM I KARDINÁLEM

Po revoluci jste měl možnost do spisu, který na vás StB vedla, nahlédnout. Co vás při jeho prostudování nejvíce překvapilo?

Doslova mě zarazila neprofesionální práce kontrarozvědky. Někteří řídící důstojníci byli hloupí a neuvěřitelně naivní. Zřejmě věřili nesmyslům, kterými je jejich agenti krmili. Pokoušeli se mě diskreditovat některými informacemi či tipy, které mě lidé v civilu sami dali. Rovněž mě také překvapilo, že některým řídicím důstojníkům kontrarozvědky chyběli profesionální tlumočníci a museli používat agenta, který sotva ovládal angličtinu, aby překládal záznamy z odposlouchaných telefonátů například mezi mnou ve Vídni a americkou ambasádou v Praze. Ještě horší situace ohledně jazykové vybavenosti panovala v expozituře StB v Ostravě, kde sice natáčeli telefonní hovory, ovšem vzhledem k tomu, že byly provedeny v anglickém jazyce, vůbec netušili, co obsahují. Nebyli schopní je tlumočit. No a pak dva týdny po mé cestě do Ostravy se kontrarozvědka v Praze zeptala, kde jsou ty slíbené audiozáznamy, kopie autoklíče a tak dále, které kolegům v metropoli měli zajistit.

Šokem ale pro mě bylo, do jaké hloubky někteří agenti spolupracovali se StB. Neskutečné množství soudruhů u kontrarozvědky bylo až neskutečně neznalých. Akademický titul „JUDr.“ měl u vyšetřovatelů zřejmě takovou hodnotu jako oslovení „soudruh.“ Rozhodně tedy nešlo o žádný důkaz právnické vzdělanosti. Jednalo se většinou o členy dělnické třídy, kteří vystudovali nějaké provinční střední odborné učiliště. A po vojně sloužili krátce u Veřejné bezpečnosti a vstoupili do KSČ. Po normalizačních čistkách byli naverbovaní do StB a dostali tak vytoužené pracovní místo v Praze a k tomu byt s dobrou adresou. Běžně jim chyběla znalost cizích jazyků i zahraniční zkušenost, pokud nepočítám nějaký šestitýdenní kurz ve škole KGB v Moskvě, kvůli němuž museli rychle oživit svou základní znalost ruštiny ze základní školy.

Režim vás natolik hlídal, až na vaše příspěvky vysílané v Hlasu Ameriky paradoxně reagoval. Například generálního tajemníka ÚV KSČ a prezidenta Gustáva Husáka jste donutil mluvit o reformách. Při studiu normalizačních projevů Gustáva Husáka jste zjistil, že ani jednou za sedmnáct let nepoužil slovo „reforma“ – toho se totiž normalizátoři báli. V rozhovoru pro iRozhlas.cz jste uvedl: „V knihkupectví v Praze jsem si koupil slovník KSČ a tam jsem našel definici, že reforma je ‚taktický krok zpět‘. Takže jsem to pustil do éteru a následně jsem zjistil, že Husák přímo v projevu před plenárním zasedáním ÚV KSČ reagoval na mou zprávu, že má strach z reforem. Někteří známí v Československu mi už předtím říkali, že si ani neuvědomuji, jak velkou mám moc, jak všichni poslouchají, co říkám. Tehdy jsem si myslel, že je to blbost, ale když jsem pak viděl, že i generální tajemník ÚV KSČ a prezident republiky reaguje na to, co jsem pustil ven, tak jsem pochopil, že tu moc opravdu mám.“ Lze říci, že od té doby bral komunistický režim váš status mnohem vážněji?

Těžko říct. A také jak kdo. Agenti a příslušníci StB v tiskovém odboru ministerstva zahraničích věcí či v tiskovém a informačním centru pro zahraniční žurnalisty moje reportáže a zájmy dost důkladně analyzovali a popsali mě vzhledem ke své jazykové dovednosti a znalosti zdejších poměrů jako „velmi nebezpečného novináře“.  Faktem je, že už před mým nástupem byl Hlas Ameriky nejposlouchanější cizí rozhlasová stanice v ČSSR.

Nechci, aby to znělo nafoukaně, koneckonců moje aktivita a sžití se zdejším prostředím je zmíněna i v mém spisu od různých pramenů, ale skutečně jsem se přímo stýkal s disidenty, o čemž vypovídají i policejní odposlechy z bytů chartistů. Měl jsem přístup jak k státním úředníkům, tak i k církevním hodnostářům, kteří nebyli ve sdružení Pacem in terris (šlo o kněze, kteří kolaborovali s režimem – pozn. red.). Byl jsem v kontaktu i s kardinálem Františkem Tomáškem a dalšími duchovními, kteří byli pronásledovaní jako Josef Zvěřina, Václav Malý či tajný biskup na Slovensku Ján Korec. Nejvíce StB a komunisty sžíralo, že jsem se orientoval v prostředí chartistů, které orgány považovaly za vnitřního nepřítele.

Hovořil jsem tedy s Václavem Havlem, Jiřím Dienstbierem, Alexandrem Vondrou, Vlastou Chramostovou, Danou Němcovou, Milanem Šimečkou, Petrem Uhlem, Annou Šabatovou, Libuší Šilhanovou, či se zástupci aktivistů nezávislých iniciativ, kteří stáli v čele VONS (Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných), SPUSA (Společnost přátel USA) a HOS (Hnutí za občanskou svobodu). Mezi moje nejspolehlivější zdroje v Bratislavě patřil právník Ján Čarnogurský a jeden režimní spisovatel, který byl rovněž čilým agentem StB. Navštěvoval jsem takzvané osmašedesátníky, včetně Alexandra Dubčeka, Oldřicha Černíka, Jiřího Hajka, Věňka Šilhana, Klementa Lukeše, Vladimíra Kadlece, Václava Slavíka. Scházel jsem se s nezávislými spisovateli a divadelníky jako byl Bohumil Hrabal či Jiří Menzel. Byl jsem přítomen při demonstracích či soudních procesech, ať proti aktivistům Jazzové sekce či proti mladým aktivistům, kteří spolu s Václavem Havlem se snažili položit květiny na místě sebeupálení Jana Palacha v lednu 1989. A udělal jsem významný rozhovor s Václavem Havlem v den jeho propuštění z ruzyňského vězení v květnu roku 1989. Posluchač tak mohl slyšet různé názory i čerstvé zprávy z originálního původního zpravodajství a udělat si vlastní dojem. Československo jsem procestoval křížem krážem.

Vy jste ale jako zpravodaj pro střední a východní Evropu nereferoval jen o dění v někdejším Československu. Na jaká témata jste se zaměřoval v satelitech bývalého Sovětského svazu?

Navštívil jsem téměř celý sovětský blok. Mohl jsem tak srovnávat implementaci politiky perestrojky a glasnosti v sovětské střední Asii. Referoval jsem i o etnickém konfliktu v sovětském Zakavkazsku, zaměřoval jsem se na potlačení turecké menšiny v Bulharsku, či albánské většiny v Kosovu či jugoslávské Makedonii. Vysílal jsem o děsivé sociálně-ekonomické situaci na rumunském venkově v posledních letech vlády tyrana Nicolae Ceaușesca, reportoval jsem přímo při návštěvách Gorbačova v Rumunsku, Jugoslávii, Maďarsku či Polsku, referoval jsem i o návštěvách viceprezidenta George Bushe, papeže Jana Pavla II. A tehdejšího kancléře Helmuta Kohla v Polsku. Také jsem natáčel pouliční potyčky mezi Solidaritou a milicí v Gdaňsku. Byl jsem přítomen jednání maďarského parlamentu o zavedení politického pluralismu.  Ve svém výčtu bych mohl ještě poměrně dlouho pokračovat. A tak nejen já, ale i naši posluchači měli jistý nadhled nad urychlujícím politickým a společenským vývojem po celém regionu.

Zmínil jste vaše kontakty na československý disent. Jak vás chartisté vůbec vnímali?

Lepší by asi bylo zeptat se stále žijících pamětníků. Ale už zesnulá socioložka Jiřina Šiklová, vězněná disidentka a chartistka, o mně během chvalořeči při udílení Ceny Jiřího Pelikána (za práci pro politickou kulturu a občanský dialog – pozn. red.) v roce 2019 uvedla: „Skvělý novinář, dopisovatel, nepřímo tvůrce i zdejší kultury. Svými texty jsi nás, co jsme zde žili za zadrátovanými hranicemi, propojoval, chránil, zvyšoval naše sebevědomí a hlavně pocit, že svět ví, co se zde děje. Tím, že jsi o nás psal a referoval, jsi spoluvytvářel zdejší i zahraniční veřejné mínění o zdejších poměrech.“

Ve druhé části rozhovoru s Jolyonem Naegelem, bývalým zpravodajem Hlasu Ameriky, který vyjde ve středu 17. listopadu na Den boje za svobodu a demokracii, se dočtete, kde byl v den, kdy pohotovostní pluk zbil studenty na pražské Národní třídě, co jej na Sametové revoluci nejvíce fascinovalo, jaké emoce v revolučních dnech pociťoval, co udělal po nepříjemném pohovoru, na něž jej pozvalo federální ministerstvo zahraničních věcí, zda byl někdy při svém působení bezpečnostními složkami fyzicky napaden, kdy měl největší strach, kolik vozů za ním vysílala StB, když jej sledovala, proč jej otec prosil, aby do Československa nejezdil, kdy se poprvé setkal s Václavem Havlem, co slyšel od pohraničníků, když udělal po propuštění z vězení rozhovor s budoucím prezidentem, jak odesílal z Prahy do Vídně své příspěvky, když nebyl internet, a kterak hodnotí odkaz 17. listopadu 1989.