ROZHOVOR | Palachova pochodeň nikdy nezhasla. I díky němu žijeme přes třicet let v demokracii, říká starostka Udženija

Zastaví se a zapálí svíčku u Palachových rtů, které jsou ve vitríně u vchodu do její kanceláře na radnici Městské části Prahy 2. Starostku Dvojky Alexandru Udženiji z ODS na artefaktu, jehož autorem je medailér Otakar Dušek a rty jsou odlity z posmrtné masky Jana Palacha, kterou sňal sochař Olbram Zoubek, velmi oslovuje napsaný text, který je napsán z druhé strany. Stojí na něm: „Ústa, která už více než padesát let nemohou mluvit, pořád k nám promlouvají.“ Komunální političku při rozjímání vždy v tomto kontextu napadne důležitá věc. „A je jen na nás, abychom těm ústům dávali možnost a prostor promlouvat dál,“ tvrdí o odkazu činu rodáka z Prahy 2, který přišel na svět v porodnici v Londýnské ulici a 19. ledna 1969 před 53 lety skonal v někdejším Borůvkově sanatorium na oddělení pro léčbu popálenin v Legerově ulici. Palach byl popálený na dvaaosmdesáti procentech těla. I když bývalá I. místopředsedkyně ODS obdivuje studentův vzdor, kterým chtěl probudit společnost z letargie, do níž po sovětské okupaci upadala, jako matka dvou dcer si nedokáže a ani nechce představit, že by se její potomek k takové oběti odhodlal. „V dokumentu Olgy Sommerové s názvem: Věřím, že více světla potřeba nebude, to nejlépe vystihuje právě rozhovor se sourozenci Jana Zajíce (nejznámější následovník Jana Palacha - pozn. red.), kteří se ani po tolika letech nedokázali s činem svého bratra smířit. V dokumentu říkali, že rozumějí jeho protestu, ke kterému chovají obrovskou úctu a jsou na bratra hrdí, ale vnitřně lidsky se s touto tragédií nemohou nikdy smířit.“

Zastupitelka hlavního města Prahy vyzdvihuje všechny, kteří se i v temné normalizaci hlásili k Janu Palachovi. „Mnoho lidí s tímto odkazem žilo poctivě své životy a neohnulo záda, nebyli lhostejní a bojovali za svobodu.“ Přesto by se expertka pro rozvoj ekonomiky a podnikatelského prostředí Jana Palacha, pokud by měla možnost, ráda zeptala, jestli pro něj není zklamáním skutečnost, že jeho živá pochodeň nezapálila ve většinové společnosti větší odhodlání bojovat také za svobodu, postavit se proti bezpráví a dalším věcem spojených s komunistickými hrůzami. Za naprostou zvrácenost považuje, že komunisté 22. října 1973 pod dohledem příslušníků StB nechali potají na Olšanském hřbitově exhumovat jeho ostatky a převezli je do Všetat. „Komunisté se báli statečných, svobodných a pravdomluvných lidí i po jejich smrti. Mstili se i na mrtvých a na jejich rodinách, což každý normální člověk musí považovat za vrcholně odporné a podlé. Samo o sobě to vypovídá o zvrácenosti této ideologie.“ Rodačka z Bělehradu je ráda, že jeho jméno ve světě stále rezonuje. „Když komukoliv řeknu, že jsem z České republiky, tak se většině lidí vybaví jména Havel, Kafka, a právě Palach. Obdivuji na něm jeho sílu, čistotu a morální kredit,“ říká v rozhovoru pro EuroZprávy.cz starostka Městské části Praha 2 Alexandra Udženija.

JEHO ÚSTA K NÁM I PO PADESÁTI LETECH POŘÁD PROMLOUVAJÍ

Paní starostko Udženija, jméno Jana Palacha, od jehož smrti uplyne právě dnes v 15:30 hodin 53 let, je úzce spjato s vaší Městskou částí Praha 2. Ministryně obrany a vaše předchůdkyně Jana Černochová, která se v roce 2013 v Poslanecké sněmovně zasloužila, že 16. leden, kdy se student upálil, je v kalendáři označený jako Významný den České republiky a datum je v něm zapsané jako Den památky Jana Palacha, loni pro EuroZprávy.cz prohlásila: „V porodnici v Londýnské ulici se 11. srpna 1948 poprvé nadechl a jen několik bloků odtud v Borůvkově sanatoriu v Legerově ulici 19. ledna 1969 naposledy vydechl.“ Navíc ve Studničkově ulici se doposud nachází Ústav soudního lékařství, kde sochař Olbram Zoubek poskytl zemřelému poslední službu a sňal mu posmrtnou masku. Odlitky poté vytvořil ve svém ateliéru v nedaleké Salmovské ulici. Jak je pro Prahu 2 těžké ctít odkaz tak statečného rodáka?

Nevím, jestli by neznělo moc sebevědomě říct, že si Praha 2 osobuje nějaké větší právo na odkaz Jana Palacha, přestože zásadní milníky jeho krátkého života jsou spjaty právě s naší městskou částí. Z mého pohledu je student Filozofické fakulty Univerzity Karlovy národním hrdinou, jehož odkaz přesahuje hranice nejen Dvojky, Prahy, ale i našeho státu. Příběh jeho statečnosti a odvahy znají bez nadsázky v celém světě a Palachův čin je mementem až do současnosti. Nejen jako starostka cítím zejména morální povinnost připomínat odkaz tohoto statečného mladého muže, který chtěl ostatní vyburcovat z letargie a rezignace na politickou situaci a nebál se pro ideály svobody a demokracie zaplatit daň nejvyšší.

Kterak si dnešní výročí skonu studenta Filozofické fakulty Univerzity Karlovy připomenete?

S ohledem na zhoršující se „covidovou“ situaci bohužel nemůžeme plánovat větší vzpomínkové setkání. Samozřejmě ale budu pokračovat v tradici, kterou zavedla moje předchůdkyně Jana Černochová a zapálím svíčku u „Palachových rtů“, které jsou ve vitríně u vchodu do starostovské kanceláře na radnici. Tento artefakt, jehož autorem je medailér Otakar Dušek, je velmi sugestivní a zastaví se u něj snad každý, kdo kolem projde. Palachovy rty jsou odlity ve stříbře podle posmrtné masky, kterou Janu Palachovi sňal sochař Olbram Zoubek. Velmi mě oslovuje text, který je zde napsán z druhé strany. Stojí tam: „Ústa, která už více než padesát let nemohou mluvit, pořád k nám promlouvají.“ A je jen na nás, abychom těm ústům dávali možnost a prostor promlouvat dál. Dveře mé kanceláře jsou otevřené každému, tedy i těm, kteří by se chtěli jen přijít podívat na Palachovy rty a věnovat mu tichou vzpomínku. Určitě se ale zajdu podívat i k Borůvkovu sanatoriu. Na Palachovo výročí nikdy nezapomínáme.

Co na Janu Palachovi nejvíce obdivujete a kdy poprvé jste o něm slyšela?

Slyšela jsem o něm poprvé už jako malá holka, i když si nepamatuji, kolik mně přesně bylo. V naší rodině se vždy hodně diskutovalo a já jsem dospělé hrozně ráda poslouchala. Dodnes jsem vděčná své rodině za to, že otevřeně mluvila o všech tématech, i o těch politických. Že byl u nás vždy prostor pro dialog a různé názory. Toto je z mého pohledu pro tříbení myšlenek a utváření osobnosti velmi podstatné. A co na Janu Palachovi obdivuji? Obdivuji jeho sílu, jeho čistotu a morální kredit. Jde vůbec neobdivovat člověka, který položil svůj život pro tuto zemi? Člověka, který chtěl probudit z letargie ostatní a apeloval na ně, aby nikdy nepřestali usilovat o demokracii a svobodu?

Svým činem chtěl vyburcovat společnost z letargie, do níž po sovětské invazi upadala. Pak je tady ale i lidská rovina, kdy maminka Libuše ztratila syna a bratr Jiří sourozence. Jak se jako matka dvou dcer v tomto kontextu díváte na Palachovu oběť? Rodina určitě v prvních okamžicích neřešila žádný vzkaz či hrdinský patos, ale žila obrovským žalem nad ztrátou milovaného Jana.

Osobně si takovou situaci jako matka vůbec nedokážu a ani nechci představit. V dokumentu Olgy Sommerové s názvem: Věřím, že více světla potřeba nebude, to nejlépe vystihuje právě rozhovor se sourozenci Jana Zajíce (nejznámější následovník Jana Palacha - pozn. red.), kteří se ani po tolika letech nedokázali s činem svého bratra smířit. V dokumentu říkali, že rozumějí jeho protestu, ke kterému chovají obrovskou úctu a jsou na bratra hrdí, ale vnitřně lidsky se s touto tragédií nemohou nikdy smířit.

Kdybyste měla možnost s ním hovořit, na co byste se jej zeptala?

Otázkou je, zda bych s ním měla možnost hovořit v kontextu dnešní nebo tehdejší doby. Vlastně je to asi paradoxně nejtěžší otázka, kterou jste mně dnes položil. Možná bych se ho zeptala na to, jestli pro něj není zklamáním skutečnost, že jeho živá pochodeň nezapálila ve většinové společnosti větší odhodlání bojovat také za svobodu, postavit se proti bezpráví a dalším věcem spojených s komunistickými hrůzami.

KOMUNISTÉ SE BÁLI STATEČNÝCH LIDÍ I PO JEJICH SMRTI

Katolický kněz Tomáš Halík v rozhovoru pro EuroZprávy.cz ohledně Jana Palacha konstatoval: „Jeho čin se stal trvalým závazkem nekolaborovat alespoň pro několik procent lidí, a to už mělo význam.“ Nezdá se vám ale, že Palachův vzkaz ukrytý v živé pochodni ostatní lidé nevyslyšeli? Na pohřbu 25. ledna 1969 za jeho oběť národ truchlil, aby pak většina záhy kolaborovala a proti režimu se dvacet let nevymezovala. Nemrzí vás, jak Čechoslováci k jeho odkazu přistoupili a umožnili tak zrod husákovské normalizace?

Nerada někoho soudím, natož odsuzuji. Vhledem k tomu, že jsem se narodila v době normalizace jako takzvané Husákovo dítě a na tehdejší dění jsem nemohla mít žádný vliv, bych brala jako falešné hrdinství moralizovat teď většinovou společnost, která v té době byla v produktivním věku. Rezonují však ve mně pořád silně slova Jana Palacha, která jsou zaznamenána na zvukovém záznamu z Borůvkova sanatoria, kde říká, že člověk musí bojovat proti takovému zlu, na které právě stačí. A mnoho lidí bojovalo. Mnoho lidí s tímto odkazem žilo poctivě své životy, neohnulo záda, nebyli lhostejní a bojovali za svobodu. Přisluhovači zrůdného komunistického režimu a kolaboranti jsou mně bytostně odporní a nemám pro ně jediné dobré slovo. Ani nevíte, jakou jsem měla radost po podzimních volbách, že konečně nesedí komunisté v Poslanecké sněmovně.

Nenávist komunistů k Janu Palachovi šla doslova až za hrob, když 22. října 1973 pod dohledem příslušníků StB byly na Olšanském hřbitově potají exhumovány jeho ostatky, které byly následně zpopelněny ve Strašnickém krematoriu. O rok později byla urna s Palachovým popelem uložena v rodinném hrobě ve Všetatech. O čem takové jednání svědčí, když komunistickému systému vadil i mrtvý?

Minulý týden jsme odhalovali pamětní desku doktorce Miladě Horákové na jejím rodném domě. Poslední věta na této desce zní: „Postavena v roce 1949 do čela vykonstruovaného procesu, v něm odsouzena k trestu smrti a dne 27. 6. 1950 popravena, nepohřbena.“ Jedná se o podobný případ, a bohužel jich v této zvrácené komunistické éře bylo mnoho. Komunisté se báli statečných, svobodných a pravdomluvných lidí i po jejich smrti. Mstili se i na mrtvých a na jejich rodinách, což každý normální člověk musí považovat za vrcholně odporné a podlé. Samo o sobě to vypovídá o zvrácenosti této ideologie.

Navštěvujete občas Palachův hrob na Olšanském hřbitově, kam byla jeho urna 25. října 1990 slavnostně převezena ze Všetat?

Ano, s rodinou navštěvujeme nejen Olšanské hřbitovy, ale i Vyšehradský hřbitov a Slavín u nás na Dvojce. Mám dvě dospívající dcery, se kterými se snažím řešit nejen jejich budoucnost, ale připomínat jim i minulost a důležité osobnosti a milníky našich dějin, bez kterých bychom dnes nebyli tam, kde jsme.

Narodila jste se v Bělehradě. Jak moc po 53 letech v Srbsku rezonuje jméno a čin Jana Palacha?

Máte pravdu, narodila jsem se v Bělehradě, a hned po mém narození jsme se s maminkou, Češkou „křtěnou Vltavou“ vrátily zpátky do Prahy. Představte si, že komunisté nedovolili mému otci, tehdy občanovi Jugoslávie, vycestovat na porod s mou maminkou, protože se báli, že už se nevrátí. Jak zrůdné! Potom jsem zase část dětství prožila v tehdejší Jugoslávii a po pádu minulého režimu se už trvale usadila v Praze. Tady jsem poznala i svého manžela, pro změnu Chorvata. Takže jsme s nadsázkou řečeno taková trochu kosmopolitní rodina. Když komukoliv řeknu, že jsem z České republiky, tak se většině lidí vybaví jména Havel, Kafka a právě Palach, pokud opomenu jména našich sportovců.

Jaké je podle vás podvědomí mladé české generace o statečném mladém muži? Co například o něm ví vaše dvě dcery a učí se ve školách o živé pochodni číslo 1 dostatečně?

Obecně si myslím, že výuka moderních dějin je u nás pořád trochu Popelkou. Snad se záměr naší nové vládě, která zahrnula do svého programového prohlášení mimo jiné i to, že se promění výuka dějin 20. století s důrazem na nedemokratické režimy a společenský extremismus, podaří naplnit a současný stav i změnit. Jedna věc jsou ale osnovy, druhá věc přístup a priority každé školy i konkrétního pedagoga. A já si moc považuji toho, že moje dcery mají učitele, kteří zmíněné téma považují za důležité. Každopádně si myslím, že bychom neměli zapomínat na roli nás, rodičů. Na začátku našeho rozhovoru jsem zmiňovala, že se u nás doma vždycky hodně diskutovalo a tento model praktikuji i se svými dětmi. Nemůžu přehazovat výchovu a formování svých dcer přece jen na školy. My jako rodiče jsme nejvíc zodpovědní za to, co naše děti budou v životě umět, jaké budou mít morální zásady, jakými budou lidmi. Rodina je zkrátka nejdůležitější.

VYBUDOVAT OBĚTI NA DVOJCE PAMĚTNÍ DESKY NENÍ SNADNÉ

Student historie a politické ekonomie má od 9. října roku 2019 památník v rodném domě ve Všetatech. Na Praze 2 však žádnou výraznou připomínku nemá, pokud tedy nemluvíme o jeho namalované podobizně spolu s knězem Josefem Toufarem, kterou vyobrazil designér Otakar Dušek na budovu v Legerově ulici, kde se nacházelo bývalé Borůvkovo sanatorium, tedy oddělení pro léčbu popálenin, které bylo součástí Kliniky plastické chirurgie Státní fakultní nemocnice v Praze – dnešní Fakultní nemocnice Královské Vinohrady. Právě tady 19. ledna 1969 v 15:30 hodin zemřel. Plánujete proto v brzké době Jana Palacha na tomto místě více zviditelnit, anebo mu na Dvojce odhalit pamětní desku? Jen připomenu, že před třemi lety vaše radnice u příležitosti 50. výročí vydala knihu od historika Petra Blažka nazvanou Jan Palach. Jaký měla ohlas?

Brožura Jan Palach měla velký ohlas. Představuje místa v Praze 2 spojená s jeho životem i událostmi boje za svobodu a demokracii. Najdete v ní i kalendárium života Jana Palacha, poznáte místa Prahy 2, která jsou s ním spojena, můžete si přečíst vzpomínky pamětníků i dobové fotografie. Publikace je k dispozici i v elektronické podobě na našich webových stránkách, třeba si v ní někdo z vašich čtenářů nejen dnes, v den tohoto smutného výročí, rád „zalistuje“. Co se týká vybudování pamětních desek jeho oběti, není vše tak jednoduché, jak se může na první pohled zdát. Nejde tady jen o záměr, dobrou vůli a alokaci prostředků, je zde mnoho dalších okolností, které nezávisí jen na vůli městské části něco podobného zrealizovat.

Palach se bohužel stává zdrojem dezinformací, mnozí jeho čin stejně jako Zajícův, Plockův, Levčíkův či Peroutkův bagatelizují a zejména o pochodni číslo jedna tvrdí, že její život vyhasl úplně zbytečně. Co byste takovým lidem vzkázala? Předpokládám, že byste poukázala na takzvaný Palachův týden v lednu 1989, kdy národ jeho oběť po dvaceti letech probudila a vše vyvrcholilo Sametovou revolucí v listopadu 1989...

Přesně jak říkáte. Palachova pochodeň nikdy nezhasla, její plamínek byl v srdci a mysli téměř každého z nás. A i když neprobudila náš národ z letargie v roce 1969, podařilo se to o dvacet let později. I díky Janu Palachovi žijeme už více než třicet let v demokracii. Můžeme vychovávat svoje děti ve svobodném státě a otevřeně si tu my dva spolu můžeme povídat na toto téma, aniž bychom se báli, že k vám zítra do redakce vtrhnou agenti StB. Máme obrovské štěstí a neměli bychom zapomínat na ty, kteří se o naši svobodu velkou měrou zasloužili.

Co si myslíte, že by Jan Palach řekl životu naší dnešní společnosti? Byl by s ní spokojený?

Myslíte životu v demokratickém zřízení? Životu ve svobodné zemi, kde může každý studovat, cestovat, vyjadřovat otevřeně svoje názory? V zemi, kde můžeme svobodně volit? V zemi, kde jsme si rovni před zákonem a máme stejná práva? Myslím, že právě za to bojoval. I v naší společnosti se dá pořád co zlepšovat, ale teď je to jen na nás.