ROZHOVOR | Palachův čin se stal trvalým závazkem nekolaborovat. Zůstal pevný do posledního vydechnutí, říká kněz Halík

Potkávali se na chodbách Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, kterou oba studovali, ale protože se každý z nich věnoval jinému oboru, nikdy spolu nehovořili. Katolický kněz Tomáš Halík tvrdí, že kdyby se s Janem Palachem setkal před tím, než v něm uzrálo rozhodnutí k oběti, asi by ho vnímal jako řadu svých spolužáků. „V něčem bychom se shodli, pravděpodobně v morálním idealismu, v jiných názorech, jak o nich svědčí některé texty a dopisy, které psal, možná nikoli. Ale mnohem důležitější dialog jsem s ním vedl ve svých úvahách po jeho smrti a pak v mnoha dalších letech,“ tvrdí filozof, sociolog a psycholog o dvacetiletém studentovi historie a politické ekonomie, který se před 53 lety 16. ledna 1969 polil na pražském Václavském náměstí benzínem a ve 14:25 hodin se zapálil, aby probudil národ z letargie, do níž společnost po sovětské okupaci upadala. 16. leden je tak v kalendáři označen jako významný den České republiky. Den památky Jana Palacha, který o tři později dny skonal. Laureát prestižní Templetonovy ceny z roku 2014, která je také označována jako Nobelova cena za náboženství, nepovažuje spolužákův čin za sebevraždu. „Palachova oběť byla opravdu něčím jiným, než sebevraždou z bolesti nebo zoufalství. Ukázal, že si nás toho, abychom se nekřivili, cení víc, než vlastního života,“ míní religionista.

Teolog tehdejší společnost po Palachově protestu označil za pochodeň číslo 2, což zopakoval v dokumentu s názvem Umění disentu. „Chtěl jsem říci, že všichni ti, kdo pochopili Janův čin jako výzvu k mravnímu jednání, což ovšem zdaleka nebyli všichni Čechoslováci, byli postaveni před otázku, jak na tuto výzvu odpovědí.“ Duchovní, jemuž v červnu roku 2008 papež Benedikt XVI. udělil čestný titul monsignore – prelát Jeho Svatosti, na upálení pražské rodáka odpověděl návratem z Velké Británie, kde jej zastihla invaze při studijním pobytu. „K rozhodnutí, že jsem se nevrátil do Británie, ačkoliv to v lednu 1969 bylo ještě možné, a že jsem se pak zapojil do podzemních aktivit, mne skutečně přesvědčila Palachova oběť. Ano, můj návrat byl mou odpovědí na jeho výzvu. Palachův čin byl jistě také jedením z motivů mého rozhodnutí pro kněžství,“ konstatuje církevní hodnostář, který káže v pražském kostele Nejsvětějšího Salvátora. Držitel osvědčení o Československém protikomunistickém odboji, který odolal nátlaku StB ke spolupráci, bojoval proti režimu i kvůli Janu Palachovi. „Nechtěl bych se vydávat za hrdinu, naštěstí jsem nikdy nebyl vystaven fyzickému násilí nebo věznění, mnozí trpěli nesrovnatelně víc. Po mém prvním konfliktu se systémem, kdy jsem při promoční řeči v Karolinu místo straně a vládě děkoval vyhozeným učitelům, jsem měl zákaz působení ve školství a nesměl jsem cestovat na Západ,“ říká v exkluzivním rozhovoru pro EuroZprávy.cz Tomáš Halík, držitel prestižních Cen Romana Guardiniho, kardinála Königa či Józefa Tischnera.

ŽIVOT POVÝŠIL NA SÍLU, KTERÁ SE JMENUJE SVĚDOMÍ

Pane profesore Halíku, jak moc vás mrzí, že jste nikdy neměl možnost si promluvit s Janem Palachem, ačkoli jste se jistě míjeli na chodbách Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, kterou jste oba studovali, ale každý jiný obor? Sílí ve vás vždy lítost, že jste takovou příležitost promarnil, když se blíží výročí jeho upálení, od něhož právě dnes uplynulo 53 let?

Ne, absence osobního setkání mne tolik nemrzí. U lidí, kteří vykonali něco zcela neobvyklého a vstoupili do obecného povědomí, je třeba rozlišovat jejich „první život“ a „druhý život“, který začal, když se stali, většinou až po smrti, výjimečně za života, legendou, symbolem. Ten „druhý život“ je mnohem důležitější, protože určitá osobnost právě jakožto symbol vstupuje do života společnosti i kultury a žije tam dál. Proměňuje se a roste, protože lidé a jednotlivé doby si do ní promítají své představy, hodnoty a ideály. Kdysi jsem tuto proměnu studoval na postavě Jana Husa, českých světců Václava, Vojtěcha, Jana Nepomuckého, ale pozoroval jsem to i v nedávné době na postavách lidí, které jsem dobře znal, například Václava Havla nebo profesora Jana Patočky, kteří se brzy stali legendami.

Kdybych se s Janem Palachem setkal před tím, než v něm uzrálo rozhodnutí k oběti, asi bych ho vnímal jako řadu mých spolužáků. V něčem bychom se shodli, pravděpodobně v morálním idealismu, v jiných názorech, jak o nich svědčí některé texty a dopisy, které psal, možná nikoli. Ale mnohem důležitější dialog jsem s ním vedl ve svých úvahách po jeho smrti a pak v mnoha dalších letech.

Váš velký filozofický učitel Jan Patočka po vzniku Charty 77 řekl, cituji: „Lidé dnes zase vědí, že existují věci, pro které stojí za to trpět. Že věci, pro které se eventuálně trpí, jsou ty, pro které stojí za to žít.“ Filozof a sociolog Václav Bělohradský zmíněnou Patočkovu moudrost parafrázoval do širší úvahy: „Existují věci, pro které stojí za to umřít, a jsou to přesně ty samé věci, pro které stojí za to žít.“ Vyplatí se podle vás za národ, který chtěl Jan Palach probudit z letargie po okupaci 1968, trpět či dokonce umřít?

Oběť, a zejména absolutní oběť, oběť života, se nikdy „nevyplatí“, tím se liší oběť od obchodu nebo pragmatické politické kalkulace. „Národ“ či „společnost“ je vždy pestrá množina a zahrnuje většinu lidí, kterým mravní hodnoty něco říkají jen zcela výjimečně, většinou pouze ve velmi vypjatých osobních, anebo společenských krizových situacích. A těm se mnoho lidí úspěšně vyhýbá, žije ze dne na den.

Jestli Palach očekával, že ono mravní odhodlání naprosté většiny české společnosti, kterou jsme zažili krátce v týdnech po sovětské invazi, je možné masově znovu probudit, tak se z jeho strany jednalo o idealismus. Nicméně jeho čin se stal trvalým závazkem nekolaborovat alespoň pro několik procent lidí, a to už mělo význam. Malá skupina tu jiskru pronesla sychravým časem „normalizace“ a ona zas vzplála po dvaceti letech při „Palachově týdnu“ v lednu 1989 a pak v listopadových událostech, které doprovázely kolaps komunismu.

Zeptám se vás jako psychologa, kde v sobě člověk dokáže vzít tolik síly, aby se odhodlal k tak tragickému a bolestivému činu? Historik z Ústavu pro studium totalitních režimů Petr Blažek loni v rozhovoru pro EuroZprávy.cz řekl: „Jedná se o příběh, který ukazuje, že za jistých okolností existují důležitější věci, než je samotný lidský život.“ Povýšit ale svůj život nad ostatní může ale jen výjimečná osobnost…

Já bych spíš řekl, že on nad svůj život, ve smyslu biologické existence, povýšil sílu, která teprve činí lidskou existenci něčím víc než jen „biologickým výskytem“ a která z individua dělá osobnost. Ta síla se jmenuje svědomí.

Čím vás čin Jana Palacha oslovuje i po více půlstoletí? Při padesátiletém výročí jeho oběti jste ve svém kázání v kostele Nejsvětějšího Salvátora sdělil: „Zařadil jsem si ho do svého soukromého kalendáře nekanonizovaných světců,“ jak tehdy připomněl web stanice Českého rozhlasu Radio Prague International.

V době normalizace po Palachově činu pro mne bylo závazkem nekolaborovat a pracovat v rámci možností proti režimu. Když jsem jednoznačně odmítl nabídky ke spolupráci na opakovaných výsleších StB, byl jsem veden jako „nepřítel státu“; nesměl jsem přednášet na vysoké škole, publikovat nebo cestovat na Západ, a to ani do Jugoslávie. Zapojil jsem se do kulturního a náboženského disentu, podzemních přednášek a seminářů i vydávání a šíření samizdatu. Pracoval jsem „v ilegalitě“ jako tajně vysvěcený kněz a mohl jsem léta účinně pomáhat kardinálu Františku Tomáškovi. Ztratil jsem dvě zaměstnání v oboru psychologie práce a řadu let jsem působil jako psychoterapeut narkomanů. Na ně jsem asi nemohl „ideologicky působit“.

Dnes mne oslovuje zejména jeden aspekt Palachova činu: vysvětloval jej v dopisu také jako protest proti šíření „fake-news“ ruské propagandy (časopisu Zprávy). Dnes je ruská propaganda ještě mnohem sofistikovanější, agresivnější a nebezpečnější než tehdy, což si mnoho lidí neuvědomuje. 

Nedemokratický kremelský režim, vedený důstojníkem KGB, se vzdal jen marx-leninských frází, ale v žádném případě ruských, carských, stalinských a brežněvovských imperiálních choutek ovládat co největší část světa. Tato hybridní válka Ruska proti Západu a proti svým bývalým satelitům, u nichž chce zejména podlomit důvěru v Evropskou unii, má dokonce své experty speciálně mířící na konzervativní křesťany. Nedávno se pod vlivem těchto lživých informací ozývalo z řady kazatelen, že „EU nám chce zakázat Vánoce“. Proti ruské dezinformační válce je třeba se vytrvale bránit. Je zapotřebí nestále vysvětlovat, že vystoupení z EU a upadnutí do sféry ruského vlivu by byla politická a ekonomická sebevražda naší země. A také zrada na všech obětech zápasu za svobodu, demokracii a přináležitost k západní kultuře, k níž svými kořeny náležíme a kterou máme spoluutvářet.

NESPÁCHAL SEBEVRAŽDU, TRÁPILO JEJ, JAK SE NÁROD KŘIVÍ

Na lůžku v někdejším Borůvkově sanatoriu v pražské Legerově ulici popálený student historie a politické ekonomie prohlásil: „Člověk se musí bránit proti tomu zlu, na které stačí.“ Jeho projev svědčí o tom, že ačkoli měl silné bolesti, stále o svém činu přemýšlel, souhlasíte? Jeho zranění byla tak fatální, že i o tři dnech, které přežil, lékaři hovoří jako o zázraku, neboť byl popálený na dvaaosmdesáti procentech těla.

Ano, podle magnetofonových záznamů lze usuzovat, že zůstal pevný do posledního vydechnutí.

Jeho pohřeb se konal 25. ledna 1969. V rozhovoru pro Svobodné fórum jste v lednu 2019 zmínil: „Myslím, že to byl Václav Bělohradský (filozof a sociolog), který kdysi napsal esej o pohřbech v Čechách. Ty mají velmi specifický charakter. Masarykův pohřeb a pohřeb Karla Čapka, to bylo takové rozloučení s první republikou. Potom pohřeb Jana Masaryka jako loučení s nadějí, že přece jen se po válce demokracie obnoví. Pohřeb Jana Patočky uzavřel prvotní nadechnutí po vzniku Charty 77. Při pohřbu Václava Havla jsem měl podobný pocit, že období euforie po listopadu skončilo.“ Pro Radio Prague Interantional jste ještě dodal: „Palachův pohřeb byl koncem naděje pražského jara.“ Nezní to jako beznaděj? Opravdu se podle Vás u nás nenajdou noví Masarykové, Čapkové, Patočkové, Palachové a Havlové, kteří by svými postoji opět zaujali lidi a byli pro ně autoritou? Z pohledu křesťanské víry naděje sice umírá, ale pak zas vstává z mrtvých.

Právě velikonoční příběh je pro mne dokladem, že není vzkříšení bez kříže, ale že kříž není posledním slovem. Písmo říká, že Bůh má sílu vzbudit Abrahamovy syny i z kamení. Ale také předpovídá, že žádný člověk není prorokem ve své vlasti a že proroci bývají kamenováni.

Zkusil bych nyní potlačit hrdinský patos a zaměřil bych se na lidskou rovinu. Bratr Jiří se o tragédii dozvěděl od ošetřující lékařky Marty Zádorožné, maminka Libuše si hrůznou zprávu přečetla ve vlaku v novinách od spolucestujícího, když jela na sraz s Janem ze Všetat do Prahy, aby mu koupila klobouk a další oblečení. Nemyslíte si, že jeho nejbližší se jistě nenechali ukonejšit tím, že jejich syn a bratr umírá za vyšší princip, ale jeho odchod chápali tak, že ztrácejí milovaného blízkého?

Jistě, mateřské srdce cítí smrt syna jinak než politici, média a historici.

Měl jste někdy možnost hovořit s bratrem Jiřím Palachem, pro něhož je bratrova ztráta stále živá, a proto jen výjimečně poskytuje rozhovory pro média?

Neměl, nikdy jsme spolu nebyli v kontaktu.

Jako katolický kněz v kontextu s Janem Palachem dostáváte často otázku, zda jeho čin nebyl jen sebevraždou, kterou věřící berou jako hřích. Při už zmíněném padesátiletém výročí jste také v kostele Nejsvětějšího Salvátora poukázal na citát vašeho oblíbeného anglického spisovatele Gilberta Keitha Chestertona: „Sebevrah pohrdá životem, mučedník pohrdá smrtí. Palachův čin byl okamžikem, kdy se věci nasvítily ve své pravdě. Jan pochodní svého těla ozářil pravdu o tehdejší době i o nás. Nevrátil nevděčně vstupenku do života. Nebál se žít a také se nebál zemřít. Daroval svůj život, aby si lidé uvědomili cenu pravdy, aby si uvědomili svou cenu. Řekl nám: máte velikou cenu. To, abyste se nezkřivili a žili v pravdě, má pro mě větší cenu než můj život.“ Myslíte si, že jsme jeho vzkaz naplnili, když lidé, kteří plakali na jeho pohřbu, pak záhy stejně zradili, když šli na ruku komunistickému režimu, proti němuž se nevymezovali? Nebyla tedy tak jeho smrt zbytečná, když národ kolaboroval?

Především bych k Chestertonovu bonmotu dodal, že nesmíme odsuzovat ani sebevrahy, protože málokterá sebevražda je projevem nevděčného pohrdání životem.

Avšak Palachova oběť byla opravdu něčím jiným, než sebevraždou z bolesti nebo zoufalství. Ukázal, že si nás toho, abychom se nekřivili, cení víc, než vlastního života. Neříkejme: „národ kolaboroval“. I na tu ta hrstku, která „nesklonila kolena před Bálem“, podobně, jako tomu bylo za nacistické okupace, kdy odboj rovněž zdaleka nebyl masovým jevem, nikdy nezapomínejme. Všechny velké a dobré věci začínají u vysmívané, pohrdané a často pronásledované menšiny.

Kterak se díváte na další oběti, kteří následovali pražského rodáka, a to Jana Zajíce, Evžena Plocka či Michala Levčíka, anebo Bohumila Peroutku? Prohlásil byste také o nich, že darovali život? Historik Petr Blažek, který se zabývá živými pochodněmi, v už vzpomínaném rozhovoru zmiňuje, že nejblíže k Palachovi měl Jan Zajíc. Kardinál Josef Beran v roce 1969 v promluvě v Radiu Vatikán na jedné straně ocenil hrdinství Jana Palacha i Jana Zajíce a Evžena Plocka, kteří jej následovali, a vyzdvihl jejich ideál, na druhé straně řekl, že nemůže „schválit jejich zoufalý čin, zabít se není nikdy lidské,“ jak před třemi lety připomněl server ČT 24.

Výjimečné činy, jako byl Palachův, nemohou být kopírovány, tím se jejich hodnota oslabuje. Ale pokud se ti ostatní cítili vedeni svým svědomím, a přinejmenším u Jana Zajíce o tom vůbec nepochybuji, nemáme právo je soudit.

Lze tedy říci, že církev se ohledně smrti Jana Palacha rozděluje?

Je opravdu velmi málo věcí, zejména v oblasti společensko-politických názorů, v nichž by všichni křesťané byli opravdu jednotní. Tak tomu bylo po celé dějiny od počátku dodnes. I ten idylický obrázek prvotních křesťanů ve Skutcích apoštolů musíme, když čteme například listy sv. Pavla z téže doby, korigovat.

NA SPOLUŽÁKOVU VÝZVU ODPOVĚDĚL NÁVRATEM Z BRITÁNIE

V dokumentu Umění disentu od Jamese Dean Le Sueura a Mariany Čapkové jste řekl, že po Palachově smrti jsme se všichni v tehdejším Československu stali pochodní číslo 2. Jak jste svůj výrok myslel?

Chtěl jsem říci, že všichni ti, kdo pochopili Janův čin jako výzvu k mravnímu jednání, což ovšem zdaleka nebyli všichni Čechoslováci, byli postaveni před otázku, jak na tuto výzvu odpovědí. Já jsem to silně prožil v době, kdy jsem organizoval mši za Jana Palacha a pak nesl z kostela svatého Tomáše na Malé Straně na Filozofickou fakultu Janovu posmrtnou masku.

Byla vaší odpovědí na Palachův čin skutečnost, že jste se po sovětské invazi rozhodl vrátit z britských studií? Přispěla k vašemu rozhodnutí právě Palachova oběť, díky níž jste se zapojil do disentu a stal jste blízkým spolupracovníkem kardinála Františka Tomáška? A je možné říci, že jste knězem i díky Janu Palachovi?

K rozhodnutí, že jsem se nevrátil do Británie, ačkoliv to v lednu 1969 bylo ještě možné, a že jsem se pak zapojil do podzemních aktivit, mne skutečně přesvědčila Palachova oběť. Ano, můj návrat byl mou odpovědí na spolužákovu výzvu. Palachův čin byl jistě také jedením z motivů mého rozhodnutí pro kněžství, i když těch motivů bylo více. Zejména příklad kněží, kteří svou víru osvědčili v nacistických i komunistických žalářích a táborech. Ti byli mými učiteli.

Ještě bych se vrátil k momentu, kdy lidé Jana Palacha oplakávali, ale potom jeho odkaz zradili, když se podřídili komunistickému normalizačnímu teroru. Vy jste však tehdejší atmosféře odolal. V rozhovoru pro Blesk.cz jste k Vašemu vzdoru podotkl: „Právě cesta přes Karlův most, kdy jsem nesl jeho posmrtnou masku (od sochaře Olbrama Zoubka), byla pro mne zlomovým zážitkem. Vedl jsem jakýsi vnitřní rozhovor s mrtvým spolužákem – a slíbil mu několik věcí, které budu a které nikdy nebudu dělat v celém svém dalším životě. Například, že budu vždycky říkat a psát jen to, co si skutečně myslím. Ten slib jsem splnil.“ Jak těžké bylo dostát zmíněnému záměru? Říkat věci, které si myslím, přece způsobí, že budu mít i řadu nepřátel?

Nechtěl bych se vydávat za hrdinu, naštěstí jsem nikdy nebyl vystaven fyzickému násilí nebo věznění, mnozí trpěli nesrovnatelně víc. Souviselo to také s tím, že kvůli svému působení v podzemní církvi jsem musel zachovávat určitá pravidla konspirace, abych neohrozil celou síť; proto mi například představení zakázali podepsat Chartu 77.  To, jak o mně estébáci smýšleli, ale nepodařilo se jim získat usvědčující materiály, protože v naší skupině se nenašel zrádce, vyšlo najevo až po otevření jejich archivů. Na základě těchto nezpochybnitelných dokumentů jsem dostal ocenění za účast v odboji proti komunistickému režimu.

Že jsem říkal jen to, co mi diktuje můj rozum a svědomí, s tím jsem měl potíže už na školách, včetně promočního projevu v Karolinu ze 14. července v roce 1972, který měl za následek zákaz působení ve školství. Moje rétorika vedla k prvnímu otevřenému konfliktu s režimem. Tehdy jsem odmítl přečíst oficiálně připravený projev s povinným díkem straně i vládě a pronesl spontánní řeč, v níž jsem poděkoval našim učitelům, vyhozeným právě v těch letech, kdy probíhaly tvrdé politické prověrky, vyzdvihl z naší doktorské přísahy slova o věrnosti pravdě a zakončil svou řeč citátem z Karla Čapka: „Pravda je víc než moc, protože je věčná.“ Poté mi bylo oznámeno, že „na věčné časy“ nesmím působit na univerzitě ani na žádné jiné vysoké škole a nikdy nebudu smět cestovat na Západ ani do Jugoslávie, což už jsem zmínil.

Pak následovaly výslechy na StB a dodnes mně to působí nepřátele v určitých politických i církevních kruzích, neřkuli na dezinformačních sítích. Ty dokonce šíří můj „alternativní životopis“, slepenec lží, polopravd a pomluv. Tam jsem se dočetl, že mám titul inženýra, nejsem prý profesorem, že jsem si své tajné svěcení tenkrát vymyslel. Nevím, proč bych to asi dělal, když za takový skutek hrozilo vězení a dokonce, že jsem byl celou normalizaci „kádrovákem na ministerstvu vnitra“. Vše je to stejně pravdivé jako tvrzení, že jsem byl katem na Pankráci. Ale najdou se lidé, kteří takové nesmysly stále opakují, i když snad nejsou tak hloupí, že by tomu skutečně věřili.

Ale s něčím podobným musí počítat každý, kdo se nebojí nepohodlně vstupovat do veřejného prostoru a provokovat mocné.

STUDENTŮV ODKAZ ODMÍTL ZRADIT, STB HO TAK NEZLOMILA

Rovněž zmiňujete, že když vás StB chtěla zlomit ke spolupráci, vzpomněl jste si, že kvůli studentu Palachovi nesmíte selhat. Říkal jste někdy vyšetřovatelům, co je důvodem, že jim nikdy nevyjdete vstříc?

Řídil jsem se zásadou, že s StB se má člověk bavit co nejméně. Jen jim stále zdvořile, avšak jasně říkat, že spolupráce nepřipadá v úvahu. Stále jsem měl na mysli i odkaz Jana Palacha, který jsem odmítal zradit.

Ještě bych naposledy zmínil historika Petra Blažka, který pro EuroZprávy.cz prohlásil, že Palach uvažoval po okupaci zaútočit na sovětského vojáka a rovněž se upínal k obsazení rozhlasu na Vinohradské třídě i vyhlášení generální stávky. Když ale od studentského vůdce Lubomíra Holečka neobdržel žádnou odpověď, patrně se Palach rozhodl, že jeho protest bude mít jinou podobu. Je podle vás možné, že pokud by Holeček nějak zareagoval, nemusel bolestivý čin spáchat?

Je těžké spekulovat, „co by bylo, kdyby…“ Holeček možná Janův dopis mohl považovat za provokaci. Také to svědčí o tom, že Jan Palach dospěl ke svému činu až po překonání svých prvních, značně problematických impulsů. To jsem měl na mysli, když jsem řekl, že možná bych v něčem s Janem Palachem před lednem 1969 nesouhlasil.

Další historik z ÚSTR Jakub Jareš přesně před rokem v rozhovoru pro EuroZprávy.cz konstatoval: „Přál bych si, aby nezemřel. Smrt je zlá. I jeho smrt byla zlá. Ale určitě ne zbytečná. Otázkou je, co kdyby nezemřel. Jak by pak jeho čin vyzněl a jaká by byla reakce na něj? A bylo by velice zajímavé sledovat jeho další osud. Odešel by do emigrace? Zůstal by? Jaká by byla jeho profese? Pokračoval by i nadále v protestech?“ Zaobíral jste se někdy, co by se stalo, kdyby Jan Palach přežil, anebo jaká by byla jeho úloha ve společnosti, kdyby se k činu neodhodlal? Podepsal by například Chartu 77?

I tady bychom se pouštěli na tenký led spekulací. Já jsem si určitou dobu představoval, že bych napsal román nebo filmový scénář o tom, jak se mohly vyvíjet dál životy těch členů Palachovy skupiny, kteří se údajně rozhodli k témuž a jen losovali, kdo bude první. Dnes by jim bylo málo před sedmdesát, jako je mně.

I když zmíněná skupina nejspíš neexistovala, byla by to taková románová sonda do půlstoletí dějin českých charakterů. Ale už píšu jiné knihy.