ROZHOVOR | Banderu nemá na nočním stolku každý Ukrajinec. Historik pro EZ popisuje historii banderovců i vztahy Ukrajiny s Polskem

Jak samotní Ukrajinci pohlíží na postavu Stepana Bandery?

Nejvíce příznivců této postavy se nachází na západě Ukrajiny, jde o místní specifikum, které je dáno historicky a tím, že UPA – Ukrajinská povstalecká armáda spjatá s Banderovou frakcí Organizace ukrajinských nacionalistů – OUN zde bojovala ještě několik let po skončení války. 

Místní zde vnímali sovětskou moc i nadále jako okupační a podle toho se bránili. I přesto jsou poslední známky odporu potlačeny až v průběhu 50. let. Jinak se ovšem Ukrajina na postavě Bandery rozhodně neshoduje a zejména východní Ukrajinci na něj mají mnohem více negativní pohled, ve škole se o něm neučili a jako symbol odporu proti všem ho neberou, což je vidět i na výsledcích průzkumu z roku 2014. 

Spojování současných Ukrajinců se Stepanem Banderou tedy evidentně není na místě, opravdu to není tak, že má pomalu každý Ukrajinec na nočním stolku fotku Bandery. Někteří si jej idealizují a vnímají ho jako symbol odporu proti všem, naopak jiní jej podobným způsobem démonizují jako se to děje i jinde. Tato postava polarizuje i ukrajinskou společnost. 

Jaké jsou důvody těchto rozdílů?

Důvody jsou dány historicky, velmi stručně uvedu už meziválečnou situaci. Velkým problémem bylo mimo jiné národnostní složení Polska, které v meziválečném období na mapě vypadalo úplně jinak než dnes. 

Především na východě země se vyskytovala velká ukrajinská, ale také běloruská menšina. Obecná koncepce v přístupu k ukrajinské menšině v Polsku se ukázala být chybná. Při pacifikaci oblastí národnostních menšin si ve 30. letech počínaly polské kárné oddíly velmi tvrdě a docházelo ke střetům. 

Podstatně hůře se však vedlo Ukrajincům v Sovětském svazu, kde byli vystaveni ještě drastičtější perzekuci a dlouhodobé rusifikaci, což odstartovalo Stalinovým převzetím absolutní moci od roku 1926. 

Zde se navíc vyskytl hladomor, o kterém se dodnes vedou spory, zda se nejednalo o přímý pokus o genocidu Ukrajinců s cílem zlomit jejich odpor pro kolektivizaci či šlo pouze o nezvládnutí situace a jejich následků. Tak jako tak odpovědnost nesla sovětská správa. Hladomor dosáhl nejkatastrofálnějších rozměrů v roce 1933 a vyžádal si nejméně čtyři miliony obětí.

Tehdejší situace Ukrajinců i Bělorusů se mi zdá poměrně neudržitelná. Co mohli lidé z těchto národnostních menšin dělat?

Potíže eskalovaly, mnozí nacionalisté se radikalizovali a uchylovali se i k teroristickým akcím. Mimo jiné na popud ukrajinské emigrace nespokojené s tím, že Ukrajina nemá svůj stát, vznikla v roce 1929 pod vedením Jevhena Konovalce již zmíněná OUN. Ta se zapojila do nejrůznějších aktů násilného odporu. Jako odvetu za ukrajinský hladomor provedli smrtící útok na tajemníka sovětského konzulátu ve Lvově (tehdy spadajícího pod Polsko) Alekseje Majlova, který provedl Mykola Lemyk. Smutnou ironií ukrajinských dějin je zde i to, že ho zatklo a popravilo až gestapo v roce 1941.

Atentátů ale určitě bylo více.

Ano a tím nejvýznamnějším byl atentát na polského ministra vnitra Bronislawa Pierackého, který proběhl 15. června 1934 ve Varšavě. Přímým vykonavatelem byl Hryhorij Macejko, který následně uprchl do Argentiny. Do příprav atentátu byl však zapojen také mladý tehdy pětadvacetiletý Stepan Bandera. Toho v následném procesu odsoudili k trestu smrti. 

Na nátlak veřejnosti mu byl trest zmírněn po milosti polského prezidenta na doživotní vězení. Tento atentát a jeho důsledky vynesly Banderu až do čela Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN), protože se stal již v tak mladém věku symbolem odporu.

Významnou událostí pro další vývoj OUN byla likvidace prvního předsedy Jevhena Konovalce. Toho výbušninou zabil v květnu 1938 agent NKVD Pavel Sudoplatov. 

Organizace se pak postupně štěpila na radikálnější mladší členy, kteří se přidali k Banderovi. Z toho vznikl nepřesný název banderovci. Druhou frakci tvořili starší umírnění členové, kteří více tíhli k servilní spolupráci s Německem reprezentované postavou Andrije Melnyka, podle toho zase vznikl jejich název melnykovci. 

Už Konovalec to vyjádřil před svou smrtí jednoznačně v duchu hesla nepřítel mého nepřítele je mým přítelem: „Ukrajinský státněpolitický cíl bude možné uskutečnit jen organizovaným bojem, především proti SSSR a Polsku; Ukrajinci se budou moci tohoto boje odvážit až tehdy, když se jeden z těchto států anebo oba dostanou s jinými státy do válečného konfliktu nebo až v nich vypuknou občanské války.“ 

Co se následně dělo za druhé světové války? Bandera byl ve vězení, jaký je jeho další osud?

Bandera byl až do německého útoku v polském vězení, poté byl Němci propuštěn. Paradoxem doby zůstává fakt, že nejvíce s nacistickým Německem spolupracoval v době, kdy i SSSR a nacistické Německo byli v rámci paktu Ribbentrop-Molotov otevřenými spojenci. 

Pro řadu oblastí odstoupených Sovětům to mělo navíc velmi negativní následky a oddíly NKVD se vůči místním chovali velmi krutě. Proto také v některých oblastech byli v létě 1941 Němci nejdříve vítáni jako osvoboditelé, záhy však přišlo další rozčarování. 

Pochodové oddíly OUN, které byly připraveny zapojit se do války se SSSR s vidinou získání ukrajinské nezávislosti, pomohly koncem června 1941 dobýt i Lvov. Symbolickým datem pro všechny ukrajinské nacionalisty se stal 30. červen, kdy byla ve Lvově vyhlášena samostatnost. 

Stepan Bandera se v tomto okamžiku mohl cítit jako vítěz, který si splnil životní sen svůj i mnoha dalších vlastenecky smýšlejících Ukrajinců. Splněná vize ale neměla dlouhého trvání, protože Gestapo jen po třech dnech existence ukrajinskou vládu ve Lvově rozehnalo.

Téměř 1500 Banderových spolupracovníků bylo popraveno nebo uvězněno, zatímco samotný Bandera zůstal až do podzimu 1944 v koncentračním táboře Sachsenhausen. Nutno podotknout, že měl lepší podmínky, než „běžní“ vězni, šlo však o německý kalkul, protože ho jako symbol a nejvýraznější postavu ukrajinských nacionalistů té doby ještě mohli potřebovat. 

Pro ilustraci je třeba uvést i to, že v červenci 1941 NKVD popravilo Banderova otce a postupně ztratil dva své bratry v koncentračním táboře v Osvětimi. Je jasné, že vytvoření samostatného ukrajinského státu nebylo v diplomatických ani strategických záměrech Hitlerova Německa. Bandera neměl zájem s Němci nadále spolupracovat i s ohledem na výše uvedené a ztratil v ně důvěru.

V represích vůči místním neblaze proslula především administrativa (Reichskomissariat Ukraine) říšského komisaře Ericha Kocha. Ten dokonce ve své době prohlašoval, že může bezdůvodně zastřelit každého Ukrajince, kterého se mu zachce. 

Roku 1942 vzniká i kvůli nespokojenosti s nacistickou okupací Ukrajinská povstalecká armáda – UPA. Zalesněné oblasti Haliče a Volyně nahrávali partyzánskému způsobu vedení války. Nejvýznamnějším velitelem této vojensky organizované síly se stal Roman Šuchevyč, který používal krycí jméno Taras Čuprynka. UPA bojovala proti všem, kteří mohli ohrozit vznik nezávislé Ukrajiny. 

Jednalo se tedy nejen o nacistickou okupační správu, ale také místní polské obyvatelstvo a polské odbojové organizace nejrůznějších zaměření. K tomu se dále přidali prosovětští partyzáni vysazovaní za bojové linie a s přesunem válečné fronty i Rudá armáda a její jednotky. 

Co byste nám dokázal říct o takzvané volyňské řeži, která je spjatá se vztahy mezi Ukrajinci a Poláky dodnes?

Roku 1943 proběhla neblaze proslulá volyňská řež, kde část OUN v čele s velitelem Dmytro Kljačkivskim alias Klymem Savurem zabila nejméně 50 až 60 tisíc civilistů na polské straně. Minimálně 15 tisíc obětí pak bylo na ukrajinské straně vlivem odvetného boje a velmi těžké bylo také postavení smíšených rodin, které se ocitly mezi mlýnskými kameny. 

Vyvrcholení s cílem vyhnat veškeré polské civilní obyvatelstvo z oblasti přišlo v létě 1943. Soužití Poláků a Ukrajinců na těchto územích bylo dlouhodobě problematické a postižené vzájemnými křivdami, toto byla další z nešťastných kapitol východní Evropy, kde zvláště v této nelidské době měl život jednotlivce bohužel minimální hodnotu. 

Na tuto událost Bandera obdobně jako na samotné založení UPA neměl přímý vliv, protože byl v nacistickém koncentráku. Nevíme, jak by se k živelnému výbuchu surového násilí, které vedlo k neobhajitelnému zločinu, stavěl.

Šlo zároveň o akci, která do jisté míry zdiskreditovala jinak těžko zpochybnitelný boj s cílem uhájit stát, část OUN a UPA jej i proto odmítla. I takový boj se dá omezit na souboj s ozbrojenými formacemi vašeho odpůrce či jeho politickými představiteli (podobně jako v meziválečném období), neměl by nikdy dopadat na civilisty včetně žen a dětí. 

Takováto válka bez pravidel pak ve svých důsledcích postihla i samotné Ukrajince, a to i v rámci poválečných odsunů. Před tímto násilným scénářem varovali i některé místní autority jako např. řeckokatolický metropolita lvovský Andrij Šeptyckyj a zabíjení odsoudil. Násilí totiž vždy plodí jen násilí.

Problematická je však i pozice Moskvy u této události, která dopadla primárně na místní Poláky. Moskva neměla zájem konsolidovat situaci i proto, že posléze opětovně zaváděné Stalinovy sovětské pořádky se nezanedbatelné části společnosti jevily jako posun k o něco snesitelnější realitě. 

Dodnes přitom nebyly zveřejněny ruské archivní prameny týkající se pokynů sovětského velení ke svým tzv. rudým partyzánům. Pokrytectví kritického sovětského pohledu na události ve Volyni a jejich propagandistické vytěžení spočívá i v tom, že etnické čistky a fyzická likvidace v masovém měřítku patřily k běžnému repertoáru sovětského zřízení v mnoha jiných regionech a byly pevnou součástí Stalinovy hrůzovlády. 

I proto fanatický poválečný odpor ukrajinských nacionalistů vytrval ještě několik let v jihovýchodním Polsku už ve změněných hranicích, tak zejména na západní Ukrajině a je součástí étosu osvobozeneckého boje místních. 

Jak to dopadlo s Banderou po válce?

Banderův vliv upadal, na podzim 1944 byl propuštěn ze Sachsenhausenu, dále se snažil organizovat a sdružovat ukrajinské nacionalisty, pokusil se vrátit na Ukrajinu, ale blížící se fronta ho donutila tuto zemi navždy opustit a usadit se v západním Německu. 

Nadále byl již jen jakousi politickou mrtvolou, Ukrajina si opět nezávislost nevybojovala a přes všechny oběti nebylo nic, co by tento stav dokázalo změnit. Bandera navíc zůstal i ve svém poválečném exilu v Mnichově pro Sověty nepřijatelný symbol odporu, proto ho nakonec zlikvidoval agent KGB v roce 1959. 

Bandera se dopustil zločinů (zejména z pohledu meziválečného Polska) a radikalizaci podporoval i proto, že ho násilím ovlivněné prostředí formovalo. I nadále je to postava, která budí kontroverze, a to i na Ukrajině. 

Tak jako tak se zejména ruská propaganda často chytá událostí spjatých s Banderou a starých cca 80 let i bez ohledu na to, co ve skutečnosti mohl ovlivnit či ne nebo kontext doby, ten příběh tak i nadále žije vlastním životem a dokud zde bude historie zcela v zajetí politiky, tak se žádná změna ani očekávat nedá. 

Jak využívá události volyňské řeže ruská propaganda v dnešní době?

Přestože má v současnosti s Polskem Kreml velmi špatné vztahy, volyňská řež je i díky své brutalitě lákavá i pro propagandu současnosti. Příkladem hovořícím za všechno je známá fotografie čtyř zavražděných malých dětí pověšených na strom, která se opakovaně na internetu zobrazuje jako oběti volyňské řeže. 

Ten zločin byl dostatečně velký na to, aby se o něm ještě navíc nemuselo takto lhát. Jedná se o zločin duševně vyšinuté Marianny Dolińské, který se odehrál o plných 20 let dříve v roce 1923, která zabila své čtyři děti. 

Tento hrůzný výjev najdete i v řadě článků v češtině popisujících volyňskou řež. Vše je snadno dohledatelné a ověřitelné, přesto se nadále používá. I z této dílčí manipulace je jasné, že se na tom snaží někdo vytřískat politické body a dále vyhrocovat emoce. 

Zde také jen připomenu, že nacistická i komunistická ideologie včetně jejich symboliky je na Ukrajině zakázána a kdyby někdo oslavoval genocidní či etnické zločiny, tak je to trestné. 

Zajímavé…

Tak jako tak zkratka mezi ukrajinským a fašistickým se v narativu Kremlu i nadále daří udržovat při životě bez ohledu na realitu. Zločiny staré 80 let jsou vyzdvihovány a Ukrajina označována jako fašistická. To ovšem také není nic nového. 

Ti, kteří se protivili vůli Moskvy byli hromadně označováni za fašisty Stalinem v celém poválečném období, ať už šlo o ukrajinské nacionalisty, polské podzemní organizace jako odpůrce poválečného komunistického polského státu v područí Moskvy, pobaltské Lesní bratry usilující o nezávislost či rumunské povstalce bojující za návrat krále. 

Ti všichni byli efektně vhozeni do jednoho pytle a značeni za fašisty. Mnozí z nich by se přitom neshodli nejspíše ani na tom, jaká je barva pomeranče či proti sobě podobně jako Ukrajinci a Poláci i přímo po jistou dobu bojovali. Ve skutečnosti je spojovalo jediné, a to byl odpor proti Moskvě a jejím mocenským cílům. 

Když se vrátím k současnosti, vzestup nacionalismu v Rusku Kremlu nevadí, protože na rozdíl od demokratické opozice pro ně nepředstavuje konkurenci a riziko. 

V systému vlády silné ruky nezbývá prostor na kontrolu radikálů, kteří navíc politickým záměrům Kremlu nijak nepřekážejí, protože vazby mezi sebou zjevně mají – např. na známé wagnerovce, kteří ve velkých počtech bojují u Bachmutu. Válka navíc dále situaci vyhrocuje.

Je čím dál těžší si obhájit válečné tažení na Ukrajinu a velké množství padlých, proto Moskva pracuje s narativy jako speciální denacifikační operace a podobně, což u státu s nejpočetnější neonacistickou komunitou na světě, tedy Ruska, působí hodně zvláštně a pokrytecky. 

Ohledně Bandery jen ještě pár slov, na Ukrajině jsou i lidé, kteří k Banderovi vzhlíží a pomíjí přitom i to negativní, co násilný odpor provázelo, což není správné. Je jich ovšem podstatně méně, než kolik lidí vzhlíží v Rusku například ke Stalinovi, který zabil miliony vlastních občanů. 

Dodnes se tak můžete dočíst v ruských médiích např. to, že Stalin byl dobrý manažer a vyhrál válku, takže tím je vše ospravedlněno. 

Jak se dívám na reálie volyňské řeže, nedokážu si představit, jak si Poláci a Ukrajinci mohli navzájem odpustit. Dnes jsou z nich jedni z nejsilnějších spojenců. Jaké má tedy Polsko zájmy v pomoci Ukrajině ve válce proti Rusku?

I zde hraje obrovskou roli současný vývoj. Pro Poláky bude vše okolo Bandery i s ohledem na volyňskou řež pochopitelně emotivní. Před nedávnem si někteří ukrajinští politici také naběhli, když připomněli Banderovo 114. výročí narození. Po kritice zejména z Polska tak byl odstraněn i twitterový příspěvek ukrajinského parlamentu s fotkou Bandery. 

Pokud by šlo jen o protiruské gesto, tedy vůči zemi, která na Ukrajinu už 11 měsíců útočí a zabíjí desetitisíce ukrajinských vojáků a civilistů, navíc s nesmyslným a falešným zdůvodněním, pak by to asi bylo lidsky pochopitelné, protože tato postava se jednoznačně pojí s protiruskou konotací a symbolem odporu vůči sovětské či ruské sféře vlivu nezpochybnitelně je.

Zároveň to ovšem nadzvedlo Poláky, kteří Ukrajince jinak podporují a vědí, že tato válka je i jejich. Zde tak vždy zvítězí pragmatismus a současnost, ne politické hry okolo tragických událostí starých zhruba 80 let. 

Ukrajinci navíc mají i řadu jiných postav své historie, které se také pojí s protiruským akcentem a nejsou přitom tak kontroverzní, jen namátkou Taras Ševčenko či Michajlo Hruševskyj. 

Větší smysl totiž rozhodně dává zabránit krveprolitím současnosti, válku ukončit a tam se Ukrajina bez pomoci dalších zemí, včetně Polska, neobejde. Poláci si i vzhledem ke svým tragickým dějinám dobře uvědomují, jaké to je být v područí cizích mocností a zůstat osamoceni. 

Myslím si, že Poláci se v konfliktu nakonec budou angažovat ještě mnohem více a avizované předání tanků Leopard 2 Ukrajině je teprve začátkem. Možná i tímto tedy nastane definitivní usmíření, protože ruská agrese je spojuje a mají ji i historicky společnou.