ROZHOVOR | Budoucnost nadvlády Hamásu je nejistá, nejspíš ale získal nové následovníky. Příměří může sloužit i jen jako oddechový čas, říká Taterová

Hamás utrpěl katastrofální vojenské i civilní ztráty, přesto jeho struktury úplně nezkolabovaly. Jak si tuto schopnost přežití vysvětlujete – je to důsledek ideologické soudržnosti, pevné organizace, nebo spíše absence jakékoli životaschopné alternativy, která by mohla převzít moc?

Od počátku války v Gaze mnoho odborníků upozorňovalo na to, že deklarovaný cíl Izraele, kterým mělo být úplné zničení Hamásu, je jen velmi těžko proveditelný. Hamás se navenek prezentuje jako jedna organizace, ale ve skutečnosti působí prostřednictvím menších buněk, jež rámcově spojuje stejná ideologie a cíle.

V zásadě tedy lze říct, že Izraeli se sice podařila řada vojenských úspěchů a likvidace některých důležitých vojenských a politických představitelů Hamásu, ale nepodařilo se mu vymýtit základní myšlenky, které Hamás udržují populární minimálně mezi částí palestinského obyvatelstva a možná i šířeji napříč světem.

Dá se říct, že Hamás přežívá nejen fyzicky, ale i ideově – že každé bombardování Gazy, každé zničené čtvrti či záběry civilních obětí vlastně posilují jeho legitimitu? Nakolik je Hamás paradoxně produktem samotné izraelské politiky vůči Palestincům?

V důsledku válečných událostí bezesporu došlo k nárůstu nenávisti mnoha Palestinců vůči Izraeli. Mezi lidmi, kteří přišli téměř o všechno, Hamás pravděpodobně získal nové následovníky. Ti často vnímají tuto organizaci jako jedinou sílu, která za palestinskou věc proti židovskému státu opravdu dlouhodobě bojuje – v jejich očích se tak bojovníci Hamásu mohou jevit spíše hrdinové než teroristé. Je samozřejmě otázkou, do jaké míry mohl Izrael vzhledem ke všem okolnostem jednat jinak.

Současně to ukazuje i na neefektivitu dalších palestinských organizací – zejména hnutí Fatáh vládnoucím na Západním břehu Jordánu – které nedokázalo využít mocenské a společenské vakuum a přesvědčit obyvatele Gazy, že by jim dokázalo vládnout lépe než militantní Hamás, který enklávu zatáhnul do války s Izraelem a celkově nikdy příliš nedbal na utrpení civilistů.

Vydání všech rukojmích a příměří přinesly Hamásu moment symbolického zadostiučinění – alespoň v očích části palestinské a arabské veřejnosti. Jaký dopad může mít tento krok na jeho vnitřní autoritu? Otevírá mu to možnost prezentovat se jako „zodpovědný aktér“, nebo jde jen o krátkodobé PR vítězství?

Tady myslím, nejvíc ze všeho – i když dost možná jen dočasně – převážil pragmatismus na radikálními ideologickými postoji. Zbývající přeživší představitelé Hamásu byli pod tlakem arabských a muslimských zemí, kdy jejich stěžejní spojenci jako Katar nebo Turecko vyhrožovali, že je přestanou podporovat, pokud nepřistoupí na Trumpův mírový plán.

Současně vedení Hamásu pochopilo, že válku proti Izraeli vojensky nevyhrává, a že v nejzazším případě by radikálové v izraelské vládě mohli zkusit prosadit odsun palestinského obyvatelstva pryč z Gazy. Proto pravděpodobně vyšla z této rovnice pro Hamás jako nejpragmatičtější varianta na podmínky příměří přistoupit, rukojmí propustit a pokusit se vše veřejně prezentovat jako své propagandistické vítězství.

A to tak v realitě z nějaké perspektivy určitě bude působit, protože v důsledku války v Gaze mezinárodní reputace Izraele značně utrpěla a vzrostla podpora Palestinců, o což Hamás dlouhodobě velmi stál.

I kdyby Hamás přežil vojensky i politicky, může ještě někdy efektivně vládnout? Jaký typ autority by dokázal udržet společnost, která prošla masivním zničením, rozvratem a ztrátou důvěry? A co by vlastně taková „vláda po troskách“ znamenala v praxi – vládu nad lidmi, nebo nad ruinami?

Tady se do určité míry nabízí možnost opakování tzv. afghánského scénáře. Tedy situace, kdy po odchodu externích – v tomto případě izraelských vojenských jednotek – původní islamistická vláda opět převezme moc a nad zpustošenou zemí nastolí svou krutovládu, i když to bude za cenu mezinárodní izolace.

Ty dva případy samozřejmě nejsou úplně srovnatelné – v případě Gazy se plánuje dočasná mezinárodní vláda technokratů, která má toto území stabilizovat, zahájit post-konfliktní rekonstrukci a do budoucna snad nabídnout lidem svobodné volby.

Jenže současně přicházejí i první zprávy o tom, že okamžitě po odchodu izraelských vojáků se Hamás snaží upevňovat svou moc a likvidovat odpůrce. Situace se tedy snadno může změnit v občanskou válku, kdy si nejsem jistá, do jaké míry se do takového konfliktu budou chtít mezinárodní jednotky, i když třeba z jiných arabských států, zapojit.

V aktuálním příměří sehrály klíčovou roli Egypt, Katar a USA. Jak tyto vztahy ovlivňují samotný Hamás – získává tím nové politické patrony, nebo se tím stává víc závislým a méně autonomním? Nakolik tyto státy přispívají k jeho přežití z pragmatických, nikoli ideologických důvodů?

Egypt, Katar a další muslimské státy regionu zjevně velmi stojí o ukončení války v Gaze. Vede je k tomu jednak snaha do určité míry vyhovět americkému prezidentovi Donaldu Trumpovi, protože USA jsou dlouhodobě považovány za důležitého spojence těchto zemí, současně mají i své vlastní důvody.

Katar si zcela určitě nepřeje další eskalaci dění na Blízkém východě, v jejímž rámci již došlo k otevřeným izraelským vojenským útokům na představitele Hamásu přímo v Dauhá.

Egypt, který sdílí s Gazou přímou hranici, taktéž nestojí o další zhoršení situace, která by mohla vést k masovému exodu palestinského obyvatelstva na jeho území.

Jednoznačně zde tedy převažují pragmatické důvody, představitelé těchto zemí však vědí, že Hamás je stále důležitou politickou a vojenskou silou, se kterou musí počítat. V zásadě tak ve vztazích s ním uplatňují metodu cukru a biče, kdy jej odměňují za učiněné ústupky, ale současně na něj v určitých momentech nepochybně používají politický nátlak.

Izrael i Západ hovoří o nutnosti „post-hamásovské Gazy“, ale kdo by ji měl fakticky spravovat? Existuje palestinská síla, která má autoritu, infrastrukturu a legitimitu nahradit Hamás v očích obyvatel? A je realistické, že by se tato moc mohla prosadit bez vojenské opory?

Trumpův plán pracuje s předpokladem, že v Gaze po skončení války bude vládnout přechodná mezinárodní mírová rada. Postupně času by se její součásti mohla stát též Palestinská samospráva, tj. vedení Palestinců ze Západního břehu, ale to jen v případě, kdy přistoupí k zásadním vnitřním strukturálním reformám.

Tento plán sice řada lidí kritizuje jako poměrně vratký, ale přesto může mít určitou naději na úspěch. Řada obyvatel Gazy bezesporu je po válce v hluboké deziluzi, chce se Izraeli pomstít a nevidí jinou cestu než extrémismus.

Ale současně je tam nepochybně i mnoho lidí, kteří jsou nekonečnou spirálou násilí unaveni a chtějí prožít své životy, pokud možno v míru. V jejich očích se možná Hamás již definitivně zdiskreditoval jako extrémistická skupina, která vlastním civilistům nikdy nic dobrého nepřinesla. Teprve čas ukáže, které skupiny v Gaze nakonec převáží.

Dá se Hamás vůbec „porazit“, pokud ztělesňuje víc než jen politické hnutí – tedy určitý pocit odporu, identity a zoufalství? Nepovede každá snaha o jeho zničení k dalšímu metamorfnímu návratu – v jiné formě, s jiným jménem, ale se stejným duchem?

Z historie víme, že i radikální a extrémistická hnutí se dají porazit. Základním předpokladem ovšem je masová ztráta podpory a důvěry jejích vlastních obyvatel. K tomu někdy vede velmi dlouhá cesta plná bolesti, zoufalství a deziluze. U lidí musí většinově převážit pocit, že jim vládnoucí skupina extrémistů již především škodí a nikoliv prospívá.

Jako určité historické příklady, i když samozřejmě nedokonalé – se nabízí vznik demokratického Německa a Japonska na troskách jejich zničených území po skončení 2. světové války. Nicméně i zde byla ke konci podpory extrémistických ideologií velmi dlouhá cesta; palestinský příběh a problémy jsou navíc v mnoha ohledech ještě mnohem komplikovanější.

Samozřejmě je tedy ve hře i ta varianta, že Hamás, respektive jeho myšlenky budou vládnout v Gaze i nadále a současné příměří buď úplně ztroskotá nebo bude sloužit jen jako určitý oddechový čas.