Komentář: Opravdu se Německo se snaží uklidnit situaci v Sýrii?

Mezi lídry, kteří se o víkendu k tomuto kroku zavázali, patřila kromě britského premiéra Borise Johnsona, nebo francouzského prezidenta Emmanuela Macrona i německá kancléřka Angela Merkelová. Ta dokonce o uplynulém víkendu telefonicky hovořila s tureckým prezidentem Erdoganem. Vyjádřila mu své znepokojení nad aktuální situací v Sýrii, která podle ní může vést až k destabilizaci regionu a současně k posílení tzv. islámského státu. Mluvčí spolkové vlády Ulrike Demmerová uvedla, že kancléřka na svého tureckého protějška naléhala za účelem okamžitého ukončení vojenské operace.

I německý spolkový ministr zahraničních věcí Heiko Maas pro německý nedělní tisk uvedl, že federální vláda už nevydá žádná další povolení týkající se exportu zbrojního potenciálu, který by mohl být využit v rámci dalších útoků v Sýrii.

Nicméně je zajímavé podotknout, že v loňském roce směřovala téměř třetina veškerého německého exportu válečných zbraní právě do Turecka – hodnota tohoto vojenského materiálu v uplynulém roce činila přes 240 milionů eur. Od roku 2016 však sledujeme konstantní snižování exportu zbraní a vojenské techniky do tohoto regionu obecně. Toto můžeme přisuzovat i skutečnosti, že se Německo nechce na vojenských akcích v oblasti nikterak zapojovat a pokud ano, tak v minimální možné míře, stejně jako nechce řešit konflikty užitím síly obecně – což je jedna z hlavních doktrín novodobé německé zahraniční a bezpečnostní politiky.

Logika současné německé zahraniční a bezpečnostní politiky tedy vychází především k doktríny minimálního užití síly a prostředků války za účelem řešení sporů. Německo by si přálo hrát na mezinárodním poli spíše roli arbitra – někoho, kdo bude spory především diplomatickými cestami usměrňovat. Tento přístup úzce souvisí s německou historií a nacistickým dědictvím z první poloviny 20. století. Německo se tak dnes snaží přesvědčit ostatní globální hráče, že již není agresorem, jakým bylo v předchozím století. A proto se zříkává užití síly v mezinárodních vztazích.

Na druhou stranu se od Německa, coby ekonomického i politického lídra nejen Evropské unie, očekává vyšší míra spolupráce a participace při řešení mezinárodních konfliktů, a to i těch vojenských, či chceme-li válečných. Na Německo je ze strany ostatních lídrů vyvíjen nátlak, aby se více zapojovalo a bylo více iniciativní. Když se totiž Německo snaží držet stranou, je kritizováno, že nedělá „dost.“ A tak se Německo tuto neochotu intervenovat snaží vyvážit alespoň finančními kompenzacemi, a to pěkně vysokými.

Jaké Německo si tedy svět přeje? Silné a výbojné, nebezpečné? Anebo racionální, umírněné a diplomatické? Jak tyto dva póly v německé zahraniční a bezpečností politice ideálně vyvážit, aby z toho měli všichni užitek? Na tom se hráči dnešního mezinárodního prostředí jen těžce shodují. Stejně jako se na tom těžce shodují i elity v samotné Spolkové republice Německo.