Historie slovenských prezidentů: Jen jeden obhájil mandát, další pracoval na benzince

Zuzana Čaputová (2019-2024)

Zuzana Čaputová Foto: Michael Zelinka / INCORP images

Současná slovenská prezidentka Čaputová se nyní nachází v konfliktu s vládou Roberta Fica a kvůli únavě z celkové politické situace na Slovensku se rozhodla neobhajovat svou pozici i pro druhé funkční období. Během svého mandátu rozhodně podporovala členství země v Evropské unii a Severoatlantické alianci, zároveň dlouhodobě podporuje ukrajinské úsilí bránit se proti ruské agresi. Loni za ní do Bratislavy přicestoval i ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj. 

První žena coby slovenská hlava státu má například výborné vztahy s českým prezidentem Petrem Pavlem, dokonce se bezprostředně po jeho vítězství v druhém kole prezidentské volby z roku 2023 vydala do vítězného volebního štábu. 

Její působení na Bratislavském hradě je spojené s velice nestabilními vládami. Za jejího prezidentování se na pozici premiéra vystřídalo pět mužů: Peter Pellegrini, Igor Matovič, Eduard Heger, Ľudovít Ódor a Robert Fico. Stojí za nimi řada krizí v čele s pandemií onemocnění covid-19 a válkou na Ukrajině. 

Andrej Kiska (2014-2019)

Andrej Kiska Foto: Mikuláš Křepelka / INCORP images

Kiska po kariéře projektanta za komunistického režimu roku 1990 odešel do Spojených států, aby pracoval jako prodavač na benzínové pumpě či pomocný pracovník na stavbě. Vrátil se za rok a půl coby spolumajitel obchodní společnosti, která za pár týdnů zkrachovala. Jeho následná kariéra ale byla značně úspěšnější a založil několik společnosti, které poskytovaly finanční služby až jednomu milionu lidí. Roku 2006 založil neziskovou organizaci Dobrý Anjel, kam z vlastních peněz daroval milion eur. O pět let později pomáhal založit Dobrého anděla i v České republice. 

Na prezidenta roku 2014 kandidoval coby nezávislý a nestranický kandidát. Důvodem mělo být „rozhořčení, v jakém stavu je naše společnost“ a jak „tradiční politici často zapomínají na problémy skutečných lidí“. 

Kiska se během svého působení na pozici hlavu státu například zasazoval o nezávislost Kosova, které Slovensko dodnes vůbec neuznalo. Zároveň podporoval členy LGBT komunity. Jeho vládnutí je spojené s konflikty s tehdejší vládou Roberta Fica. Například s jeho ministrem Robertem Kaliňákem a jeho praktikami nesouhlasil do té míry, že sám Slovensko označil za „mafiánský stát“. 

Ivan Gašparovič (2004-2014)

Gašparovič je dosud jediným prezidentem, který Slovensku vládl deset let. Jestli ho někdo dožene, to se dozvíme až roku 2029. Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Komenského a právnickému povolání se věnoval i v následujícím životě. Například od roku 1968 na své alma mater přednášel trestní právo. V témže roce vstoupil do Komunistické strany Československa, odtud ho ale jen po půl roce vyloučili. 

Mezi lety 1990-1992 byl generálním prokurátorem České a Slovenské federativní republiky. Podílel se také na vzniku samotné slovenské ústavy. Mezi lety 1994-1998 byl předsedou Národní rady SR a mezi březnem a říjnem 1998 byl dokonce pověřen výkonem pravomocí prezidenta. Roku 2002 založil politickou stranu Hnutí za demokracii a po skončení volebního období se vrátil coby pedagog na Právnickou fakultu UK. 

Hned ve svých prvních prezidentských volbách roku 2004 v prvním kole podlehl Vladimíru Mečiarovi, v kole druhém ale získal 59,91 % hlasů a stal se slovenským prezidentem. Schytával mimo jiné kritiku za to, že „není prezidentem všech občanů“ – a to z toho důvodu, že ho jeho strana HZD roku 2006 zvolila za čestného předsedu. 

Při druhých prezidentských volbách Gašparovič získal v prvním kole 46,7 % hlasů a ve druhém kole porazil Ivetu Radičovou s 55,53 %. Důvěra v něj ale byla už roku 2012 na tragické úrovni – důvěřovalo mu 8 % dotázaných. Za druhé funkční období vůbec nepředložil zprávu o stavu Slovenska, ačkoliv mu tuto povinnost ukládá samotná ústava. 

Rudolf Schuster (1999-2004)

Schuster byl mezi lety 1964 a 1990 členem Komunistické strany Slovenska. Mezi lety 1983-1986 působil na postu primátora města Košice a v politice byl velmi aktivní; poté byl předsedou Východoslovenského krajského národního výboru. Po revoluci se stal velvyslancem ČSFR v Kanadě, odkud byl roku 1992 odvolán a začal pracovat na Ministerstvu zahraničních věcí. Dále mezi lety 1994-1999 opět působil jako primátor Košic. 

Panuje podezření, že jeho období na postu primátora Košic město zadlužilo natolik, že muselo vstoupit do ozdravného režimu, protože neuhrazovalo závazky po lhůtě splatnosti. Finanční experti varovali, že ještě čtyři roky po Schusterově odchodu byla situace velice vážná. 

Od roku 1998 měl mandát v Národní radě SR a v témže roce se stal spoluzakladatelem Strany občanského porozumění. Ta ho nominovala na kandidáta do prezidentských voleb, které byly v roce 1999 poprvé přímé. Coby slovenská hlava státu působil pět let a v roce 2004 při obhajobě postu neuspěl. 

Michal Kováč (1993-1998) 

Michal Kováč roku 1993 kandidoval za politické hnutí Vladimíra Mečiara, po volbách ale přislíbil, že bude prezidentem všech občanů. Do politiky vstoupil hned po revoluci roku 1989 coby poslanec federálního parlamentu, kdy se stal ministrem financí. Před revolucí dlouho působil v bankovnictví, kde to dotáhl z řadového zaměstnance Státní banky československé až na ředitele londýnské pobočky Živnostenské banky. 

Roku 1992 se aktivně podílel na přípravě budoucího dvoustátního uspořádání. Byl autorem myšlenky česko-slovenské unie, která měla vycházet z myšlenky dualismu, ale česká strana tuto myšlenku nepřijala. Následně do zániku ČSFR zastával funkci předsedy dvoukomorového parlamentu. 

Do prezidentské volby byl nasazen Mečiarovou stranou HZDS až na druhý pokus poté, co jeho jmenovec Roman Kováč neuspěl. Dne 15. února 1993 už neměl protikandidáta a slovenský parlament ho skutečně zvolil. 

Byl to právě Kováč, kdo do slovenské politiky vnesl otázku prezidentských pravomocí. Nesouhlasil s tehdejším šéfem diplomacie Milanem Kňažkem – a nevěděl, zda z ústavy vyplývá, zda musí souhlasit s návrhem premiéra na ministra nebo pouze „může“. Zbytek jeho mandátu se nesl ve jménu sporů s premiérem Mečiarem, který ho obviňoval z toho, že „z prezidentského úřadu vzniká centrum opozice“. 

Michal Kováč zemřel v roce 2016 na selhání srdce v pokročilém věku 86 let.