ANALÝZA | Čína buduje novou „velkou zeď“. Blíží se okamžik rozhodnutí mezi Washingtonem a Pekingem

Za poslední dekádu se čínské námořnictvo proměnilo z hlučné, technologicky opožděné síly na stále sofistikovanější nástroj projekce moci, jak informoval server Business Insider. Zatímco ještě před deseti lety americké ponorky bez obtíží sledovaly čínské jednotky, dnes analytici varují, že Peking buduje tichý a nebezpečně účinný podmořský arzenál, který může v případě konfliktu zásadně omezit svobodu manévrování USA v tzv. prvním ostrovním řetězci – pásu ostrovů od Japonska po Filipíny, jenž tvoří přirozenou bariéru mezi Čínou a otevřeným Pacifikem.

Čínské loděnice v posledních letech pracují v rytmu, který by americké lodní programy jen stěží napodobily. Každá nová generace čínských ponorek přináší viditelné zlepšení – od snížení hluku motorů přes pokročilejší senzory až po integraci moderních zbraňových systémů. V kombinaci s masivní výrobní kapacitou to znamená, že Čína může nejen kvalitativně, ale i kvantitativně dohánět americké námořnictvo.

Podle odhadů bude mít do konce desetiletí kolem 55 konvenčních útočných ponorek a více než dvacet jaderných – tedy o desítku víc než před pěti lety. Zásadní je především rostoucí schopnost operovat tiše. Hlukové stopy novějších čínských tříd se již přibližují úrovni ruských či dokonce amerických konstrukcí. To mění rovnováhu v Pacifiku, kde byly dosud americké ponorky téměř neviditelným, ale rozhodujícím faktorem odstrašení.

Ještě významnější, než samotné lodě je rozvoj podvodní senzorové sítě, kterou Peking rozprostírá v Jihočínském moři. Projekt, kterému západní analytici přezdívají „Podmořská Velká čínská zeď“, kombinuje hydrofony, drony a bezpilotní plavidla do systému, jenž má za cíl monitorovat a, v případě krize, zadržet americké ponorky mimo klíčové námořní trasy. Tato síť, posílená umělou inteligencí schopnou analyzovat akustické stopy v reálném čase, by mohla výrazně snížit šance amerických ponorek proniknout do oblastí blízko čínského pobřeží.

Washington má obdobné systémy, které jsou ale především dědictví ze studené války a jejich rozšíření v západním Pacifiku je omezené. Pokud by došlo k ozbrojenému střetu kvůli Tchaj-wanu, čínská senzorová síť by mohla fakticky uzavřít přístup do klíčových úžin a tím paralyzovat první vlnu amerických operací.

Rostoucí vojenské sebevědomí Číny přichází v době, kdy Spojené státy procházejí hlubokou proměnou své zahraniční politiky. Druhá vláda Donalda Trumpa, opřená o republikánský Kongres a konzervativní Nejvyšší soud, přepsala dosavadní doktrínu americké přítomnosti v Indo-Pacifiku, upozornil na to server The Diplomat.

Trumpův přístup se vyznačuje kombinací ekonomického nátlaku a politického unilateralismu. Clo se stalo nástrojem vyjednávání, nikoli výjimkou, a dopad je patrný po celém regionu. Téměř všechny země, včetně tradičních spojenců jako Japonsko, Jižní Korea či Austrálie, byly vystaveny tlaku, aby zvýšily své příspěvky na obranu a akceptovaly nové obchodní podmínky. Indie, dříve považovaná za klíčového partnera ve strategii zadržování Číny, se ocitla na seznamu zemí postižených nejtvrdšími cly.

Trumpova administrativa tak smazala rozdíl mezi spojenci a konkurenty, a tím oslabila základní princip americké politiky v Asii, tedy budování široké koalice zemí, které čelí čínskému expanzionismu společně. Éra Joea Bidena se naopak nesla ve znamení multilaterální spolupráce a sdílení odpovědnosti, Trumpova politika se však vrací k transakční logice, v níž má každá dohoda svůj ceník. Výsledkem je paradox. Ačkoli Trump svým protekcionismem donutil mnohé asijské vlády znovu vyjednávat s Washingtonem, zároveň podkopal důvěru, že Spojené státy jsou předvídatelným a stabilním partnerem.

Čína těží z americké nejednoty

Pro Peking to znamená příležitost. Země, které se dříve pevně orientovaly na USA, dnes zvažují opatrnější, často vyčkávací postoj. Filipíny, Tchaj-wan, Vietnam i Jižní Korea sledují, zda Washington dokáže sladit své vnitřní priority s ochotou bránit regionální status quo.

Čína mezitím rozšiřuje svůj ekonomický vliv, zejména tam, kde americká přítomnost ochabla, konkrétně v jihovýchodní Asii a na tichomořských ostrovech. Peking neustále kombinuje vojenský tlak s ekonomickou diplomacií; staví přístavy, půjčuje peníze, nabízí infrastrukturu. A zatímco Washington se přetahuje s vlastními spojenci o cla a obranné rozpočty, Čína trpělivě buduje síť závislostí, která se může proměnit ve sféru vlivu.

Vojenský rozměr této strategie je přitom stále zřetelnější. Kombinace tišších ponorek, protiponorkových zbraní, satelitního sledování a umělé inteligence tvoří ekosystém, který má americkým silám zabránit proniknout do regionu. Analytici varují, že USA už nemohou spoléhat na automatickou technologickou převahu, která jim zajišťovala kontrolu moří od konce studené války.

Eroze pravidel a návrat síly

Znepokojivější než samotná čínská modernizace je posun logiky mezinárodního systému. Zatímco Bidenova administrativa ještě kladla důraz na obranu „řádu založeného na pravidlech“, Trump se k této rétorice vrací jen zřídka. Jeho vláda otevřeně zpochybňuje závazky USA vůči institucím a partnerům, od klimatických dohod po bezpečnostní aliance, a orientuje se na krátkodobé dohody výhodné pro Washington.

Tento přístup podkopává schopnost USA čelit Pekingu koordinovaně. Japonsko, Austrálie či Singapur sice nadále považují Spojené státy za nezbytnou oporu proti čínské dominanci, ale stále častěji vnímají jejich politiku jako nevyzpytatelnou. V regionech, kde je stabilita ceněná více než ideologie, se tak objevuje nová rovnováha: pragmatické lavírování mezi dvěma mocnostmi.

Čína tuto šedou zónu využívá. V zemích jako Indonésie, Malajsie nebo Thajsko působí jako poskytovatel ekonomických výhod bez ideologických podmínek. Peking sice nevyvolává nadšení, ale jeho nabídky jsou předvídatelné, a v kontrastu s americkým chaosem působí spolehlivě.

Dnešní rivalita USA a Číny je víc než pouhý klasický mocenský střet. Odehrává se současně v ekonomice, diplomacii, technologiích i pod hladinou moře. Zatímco americké ponorky zůstávají klíčovým faktorem strategického odstrašení, jejich schopnost operovat u čínských břehů je stále víc omezována, a s ní i schopnost Washingtonu reagovat na krizi kolem Tchaj-wanu.

Z vojenského hlediska se tím potvrzuje, že čínská strategie „anti-access/area denial“ – tedy odepření přístupu protivníkovi – začíná fungovat. Z politického hlediska však oslabuje samotná podstata americké přítomnosti v Asii čili víra, že Spojené státy jsou stabilní silou schopnou garantovat rovnováhu.

Budoucnost Indo-Pacifiku se tak bude rozhodovat nejen v tom, kolik ponorek dokáže Čína postavit, ale i v tom, zda Spojené státy dokážou znovu přesvědčit své spojence, že jejich závazky něco znamenají. Protože pokud se Washington ponoří do vlastní nejistoty, Peking bude pokračovat ve své tiché expanzi – pod hladinou i nad ní.

Co čekat v dalších letech?

Do konce desetiletí se Pacifik pravděpodobně promění z prostoru americké dominance v region řízený rovnováhou obou mocností. Čína nebude hegemonem v klasickém slova smyslu, její vliv bude spíše vrstvený, kombinující vojenskou přítomnost, ekonomické závislosti a technologickou kontrolu informací pod hladinou. Spojené státy si udrží schopnost operovat, ale nikoli všude, a ne bez ztrát.

Z vojenského hlediska se Čína zaměří na konsolidaci systému odepření přístupu v rámci prvního ostrovního řetězce. Do roku 2030 by měla být dokončena podmořská síť senzorů – Podvodní Velká čínská zeď – která propojí hydrofony, bezpilotní plavidla a datové uzly v Jihočínském moři a v úžinách směrem k Filipínám a Tchaj-wanu. Tento systém sice nebude neomylný, ale zásadně zkomplikuje průnik amerických ponorek a omezí jejich akční prostor v době krize. Zatímco Washington bude investovat do nových tříd jaderných ponorek, Čína bude stavět rychleji, levněji a s větší schopností regenerace.

Z politického pohledu se rýsuje ztráta americké koaliční výhody, která po desetiletí umožňovala Spojeným státům přenášet své zájmy na partnery v regionu. Trumpova druhá administrativa přepsala principy spolupráce, kdy místo společných strategií prosazuje transakční vztahy. Z krátkodobého hlediska to přináší vyšší finanční příjmy a tlak na větší angažovanost spojenců, dlouhodobě však oslabuje důvěru, že Spojené státy jsou stabilní silou. Asijští partneři tak reagují pragmaticky – neodvracejí se, ale stále častěji kalkulují s variantou, že musí být schopni přežít i bez Washingtonu.

Pro Peking to znamená příležitost. Zatímco americká politika se soustředí na cla a sdílení nákladů, Čína posiluje svou přítomnost prostřednictvím infrastruktury, půjček a technologických projektů. Mnohé státy jihovýchodní Asie – od Malajsie po Indonésii – sice zůstávají obezřetné, ale čínskou nabídku vnímají jako předvídatelnou, zatímco Amerika působí nevyzpytatelně. Pokud tento trend přetrvá, do roku 2030 může vzniknout „mělká čínská sféra vlivu“, nikoli formálně deklarovaná, ale fakticky přítomná v podobě přístavů, senzorových uzlů a ekonomických vazeb.

Existuje i rizikový scénář. Krátká námořní krize, například incident mezi americkou a čínskou ponorkou v kanálu Bashi či Jihočínském moři, by mohla změnit vnímání síly rychleji než roky diplomatických a ekonomických roztržek. Pokud by USA nedokázaly průkazně prolomit čínský obranný perimetr, vznikl by dojem, že „pod hladinou vládne Peking“. Takový symbolický moment by mohl mít dopady hlubší než samotný vojenský výsledek.

Do roku 2030 tedy Pacifik zůstane nejnebezpečnějším prostorem pro omyl. Žádná strana neusiluje o přímou válku, ale obě se pohybují stále blíž k hraně, kde by konflikt mohl vzniknout z rutinního manévru nebo špatně vyhodnoceného signálu. V tomto prostředí bude rozhodovat nikoli počet lodí, ale koherence a důvěryhodnost, schopnost koordinovat spojence, držet strategickou linii a odolat vnitropolitickému chaosu.

Pokud Washington nezastaví erozi důvěry a neobnoví schopnost mluvit jedním hlasem, zůstane sice vojensky silnější, ale politicky izolovanější. A právě v této mezeře, mezi americkou silou a čínskou vytrvalostí, se rozhodne, kdo bude nejen v příštím desetiletí psát pravidla na moři.