Jak probíhala srpnová invaze? Neuvěřitelně hladce, o sovětské armádě neměl nikdo tušení

Přestože tzv. Pražské jaro byl reformní proces, který nebyl tak docela schválen moskevským vedením východního bloku, jen těžko můžeme říci, že by komunistické Československo na konci šedesátých let bylo nezávislé na Moskvě. Opravdu jen stěží mohli vojáci střežící hranice něco dělat s postupující armádou. Bylo by to jako kdyby dobře vycvičený pes sežral vlastního pána. Ovšem o preciznosti provedení celé akce sověty nemůže být pochyb.

Jedno velké překvapení

Intenzita reformního dění v Československu byla v Moskvě velmi dobře známa. Jelikož komunistické vedení již zažilo vlnu odporu v poddanských státech, jako třeba v Maďarsku, na preventivní úder se v SSSR velmi dobře připravovali. Operace Dunaj, jak zněl krycí název celé akce, se začala připravovat již začátkem dubna, čili čtyři měsíce před náhlým vstupem vojsk Varšavské smlouvy. Překvapen byl tak pouze cíl útoku a také nepřátelský západní blok. Zatímco SSSR vše pečlivě připravovalo, nikdo nepovolaný neměl tušení. Jak se to ruským komunistům podařilo?

Již 30. května vstoupily první sovětské jednotky do Československa kvůli vojenskému cvičení pod názvem Šumava. Cvičilo se nejen na našem území ale i za hranicemi. Invazní armáda tak měla skvěle zmapovaný terén a nemohlo ji nic zásadně překvapit. Ovšem série cvičení umožnila ještě jeden vychytralý manévr. Dokonale zmátla pozorovatele Severoatlantické aliance. Západ následná invaze z 20. na 21. srpna zcela zaskočila a nemohl nijak strategicky využít slabosti v konkurenčním bloku. Cvičení považovali generálové NATO za přirozený proces v sousedních armádách o to více, že probíhala blízko Železné opony.

Ruští agenti byli o krok napřed

Ještě účinnější byla samotná realizace sovětského plánu. Postupu pozemního vojska totiž předcházela infiltrace v nitru Československa sovětskými tajnými službami. Zasáhli tak nejdříve v srdci nepřítele, tudíž dopředu nemohl vyvinout žádný odpor. 20. srpna večer se zkušený voják prezident Ludvík Svoboda dotazoval ministra obrany Martina Dzúra, jestli něco neví o pohybech vojáků na hranici s Polskem a NDR. Dostalo se mu vyhýbavé odpovědi, jelikož ministerstvo obrany se soustředilo jen na západní hranici. O dění na inkriminovaných místech měl vědět ministr vnitra Viliam Šalgovič. Jenže ten již byl dávno „zpracován“ sovětskými agenty a jakoukoliv obranou aktivitu československým vojákům zakázal. Stát byl ochromen ve svém vlastním centru a postupu armády nic nebránilo.

Kde udělali soudruzi z NDR chybu?

Jediným drobným zádrhelem v hladce probíhající akci bylo nedorozumění u severočeských hranic. První jednotkou, která ve skutečnosti překročila hranice, byli němečtí průzkumníci. Kde udělali soudruzi z NDR chybu? Popletli si čas. Termín invaze byl naplánován na jednu hodinu po půlnoci moskevského času, což je jedenáct hodin času středoevropského. Výpočet východoněmečtí vojáci neprovedli správně. Střelhbitě se vrátili za hranici, jinak se armáda NDR na rozkaz sovětského ministra obrany Andreje Grečka neúčastnila, aby Němci nevyvolávali vzpomínky na nacistickou okupaci necelých třicet let před srpnem 1968. Tento detail však jako jeden z mála ruským komunistům nevyšel. Vzpomínky na německou okupaci byly stále živé a invaze byla okamžitě srovnávána s německou, stejně tak vztah k „ruskému spojenci“ byl nenávratně poškozen.