KOMENTÁŘ | Antonín Novotný se chopil moci před 70 lety. Neváhal potlačovat oponenty, diktaturu KSČ ale proměnil

Novotný se narodil 10. prosince 1904 v Letňanech u Prahy, v rodině zedníka. Vyučil se soustružníkem, avšak i díky svému otci, členovi sociální demokracie, se začal již jako dospívající mladík politicky angažovat. Do KSČ vstoupil krátce po jejím založení v roce 1921 a souběžně s prací v pražských továrnách působil v četných přidružených organizacích strany. Během vnitrostranických bojů ve druhé polovině dvacátých let podporoval frakci Klementa Gottwalda, která KSČ nakonec ovládla. I díky tomu Novotný postupně stoupal komunistickou hierarchií, v roce 1935 se dokonce zúčastnil kongresu Komunistické internacionály v Moskvě. Působení v antisystémovém hnutí, především v jeho tisku, mu vyneslo v meziválečném období několik menších soudních trestů, především za štvavé články proti vedení baťovského podniku ve Zlíně, které v předmnichovské době publikoval Novotným vedený list Moravské Slovácko.

V předvečer vypuknutí druhé světové války zastával Novotný funkci krajského tajemníka hodonínské komunistické organizace. Patřil sice ke zkušeným funkcionářům, ne však natolik významným, aby byl evakuován do zahraničí. Místo toho se po rozbití Československa zapojil do domácího odboje. V září 1941 jej zatklo gestapo, skončil v koncentračním táboře Mauthausen. Věznění na rozdíl od mnoha jiných přežil, i tak si ale následky nesl až do smrti. Statut politického vězně po skončení války nicméně posílil Novotného prestiž. Stanul v čele pražské krajské organizace KSČ, získal poslanecký mandát a pronikl do ústředního výboru strany. Zařadil se k radikálnější části komunistů, kteří žádali razantnější postup při přebírání moci, než realizovalo poválečné Gottwaldovo vedení. Při samotném únorovém převratu v roce 1948 měl na starosti Lidové milice. 

Novotného vzestup nebyl zcela přímočarý. Jak bylo v turbulentní době typické, dostával se do výrazných politických sporů, jejichž výsledky nešlo předjímat. Jeden z nich vedl s druhým mužem KSČ, generálním tajemníkem Rudolfem Slánským. Animozita mezi oběma politiky se vystupňovala natolik, že Slánský v jisté chvíli vážně uvažoval o Novotného odvolání. Příznačně to byl právě Slánského mocenský pád, který Novotného vynesl do nejužšího stranického vedení; v září 1951 jej Gottwald pověřil řízením ústředního sekretariátu. Pro mnohé šlo o překvapivý krok, Novotný stále nebyl vnímán jako klíčová postava. Pravděpodobně měl – i díky předchozím vzájemným sporům ohledně řízení strany – prezentovat protipól odhaleného „zrádce“ Slánského. 

Ambicióznost, kterou Novotný v nové funkci rychle ukázal, Gottwalda zaskočila. Nedlouho před svou smrtí dospěl k závěru, že Novotný se snaží neúměrně posilovat roli jemu podřízeného aparátu a navíc si vytváří důvěrné kontakty na vlivné sovětské diplomaty. V únoru 1953 tak Novotného přeřadil do pozice místopředsedy vlády, což v podmínkách diktatury KSČ, která zaujala roli státostrany, znamenalo zřetelnou degradaci. Novotný si to uvědomoval. Jeho další osud byl do značné míry dílem náhody, respektive náhlého úmrtí předsedy strany Gottwalda o měsíc později. Nejužší stranické vedení rozhodlo, že předsednické křeslo nebude obsazeno. Místo toho byl řízením KSČ z titulu funkce prvního tajemníka (zavedené po sovětském vzoru) pověřen právě Novotný. Důvod se nepodařilo dodnes zcela objasnit. Není vyloučeno, že nejvýše postavení členové stranického vedení soudili, že jej tím uspokojí a odsunou do pozadí.

Novotný měl jinou vizi. Funkci, ve které byl formálně potvrzen v září 1953, využil k prohloubení svých vazeb na Moskvu. V následujících letech se pasoval do role zastánce jednoznačného následování sovětské linie. Porozuměl si i se Stalinovým nástupcem v čele  sovětských komunistů Nikitou Chruščovem. Právě podpora ze strany Kremlu byla klíčová pro Novotného vítězství v jeho následném mocenském střetu s Antonínem Zápotockým, nástupcem Gottwalda v prezidentském úřadu. Nejpozději od roku 1955 bylo Novotného postavení v čele KSČ nezpochybnitelné, nic na něm nezměnil ani post-stalinským sovětským vedením prosazovaný tlak na vypořádání se s nejkřiklavějšími excesy nedávné minulosti. 

Destalinizace v Československu zůstala v rukou prvního tajemníka, který dokázal zakročit proti kritikům volajícím po výraznějších změnách poúnorové diktatury. V prvních letech své vlády Novotný přesto proměnil její podobu. Krátce po jeho nástupu do čela strany proběhla plzeňská revolta proti měnové reformě, do té doby největší projev nespokojenosti obyvatelstva s poúnorovými poměry. Odhalila slabiny komunistické hospodářské a sociální politiky i jejich destabilizační potenciál pro celé zřízení. Novotný pochopil, že úprava dosavadní linie je nutnost. Pod jeho vedením začala být v Československu uplatňována nová tichá společenská dohoda – výměnou za pasivitu obyvatel se KSČ snažila více saturovat jejich ekonomické potřeby. Represe rozhodně nepatřily minulosti, nikdy však již nedosáhly intenzity stalinské éry.

Postavení Novotného v tomto systému demonstroval jeho nástup do prezidentského křesla, kde v listopadu 1957 nahradil – příznačně z rozhodnutí Moskvy – zesnulého Zápotockého. Stejně jako Gottwald a později ještě Gustáv Husák vykonával funkci stranického vůdce i hlavy státu. V obou rolích si počínal se značnou osobní autoritou, rád zaujímal pozici nejvyššího arbitra. Přitom však postrádal schopnost prosazovat dlouhodobé koncepce a vize, řídil se především ideologickými šablonami. Přestože během jeho vlády postupně došlo k jisté liberalizaci systému, která v kontextu okolních zemí východního bloku zašla poměrně daleko, trval na tom, aby mantinely přípustného definovalo vždy nejužší stranické vedení. Rozhodně se také stavěl proti podstatnější decentralizaci moci. 

S tím úzce souvisel Novotného přístup ke slovenské otázce, která se nakonec ukázala jako jedna z hlavních příčin jeho pádu. Nejenže odmítal slovenské mocenské nároky a posilování pravomocí tamních institucí, ale výrazně se zasadil i o likvidaci posledních zbytků slovenské autonomie na počátku 60. let. Jeho tvrzení o postupném splývání českého a slovenského národa vyvolávalo na Slovensku nevoli. Vzestup slovenského nacionalismu však Novotný víceméně dlouho přehlížel, podobně jako další sociální procesy, které postupně vytvářely prostor pro novou krizi systému. V září 1967 si uvědomil, že proti němu stojí široké spektrum odpůrců, od zastánců slovenské autonomie po nespokojené představitele vlivné kulturní sféry. V tu chvíli však zjistil, že pro účinný zásah proti nim již nemá dostatečnou podporu ve straně, ozbrojených složkách, ani od Chruščovova nástupce v čele Kremlu Leonida Brežněva.

Výsledkem mocenského boje, který se v posledních měsících roku 1967 rozpoutal, bylo Novotného nucené odstoupení z čela KSČ začátkem ledna následujícího roku. Ve funkci jej nahradil Alexander Dubček, pod jehož vedením začal pokus o hlubokou reformu státně-socialistické diktatury známý jako pražské jaro. Novotný sice zůstal prezidentem, 22. března 1968 však musel definitivně odejít z politického života, a to na základě kriminálních aktivit a následné emigrace generála Jana Šejny, blízkého přítele jeho syna Antonína. V následujících měsících byl poněkud neobjektivně líčen jako hlavní viník tehdejších problémů Československa i stalinských represí (přestože se na nich jako člen vládnoucí skupiny nepochybně spolupodílel). 

Přesvědčeného komunistu Novotného zasáhla především ztráta členství v KSČ v květnu 1968. Členskou legitimaci získal zpět po velkém úsilí až v roce 1971 a její vrácení bylo podmíněno zákazem výkonu jakýchkoliv funkcí. Muž, který téměř patnáct let určoval vývoj v zemi se tak stáhl do ústraní, kde o čtyři roky později zemřel na infarkt.