KOMENTÁŘ | Co hrozí Slovensku? Fico ho může posunout o desítky let zpět, nechápe ani smysl evropské integrace

Za necelých čtyřiadvacet hodin půjdou Slováci k volebním urnám. Čeká je zásadní rozhodnutí o budoucím směřování země. 

K moci se může dostat bývalý premiér Robert Fico, jehož nejen slovenští občané obviňovali z vytvoření mafiánského státu. Roku 2018 sesednul z premiérského křesla ve stínu vraždy novináře Jána Kuciaka. 

Proti němu stojí zejména strana Progresívne Slovensko. Pro českého voliče může být zásadní sice kritické, ale poměrně odpovídající hodnocení Andreje Babiše, který stranu přirovnal k českým Pirátům. 

Pokud zvítězí Ficův Smer-SD, podle všeho se mnoho věcí změní. Slovensko se minimálně diplomaticky stane méně prozápadním, a více prorusky orientovaným. Fico stojí proti podpoře Ruskem napadené Ukrajiny, svůj postoj hájí snahou o diplomatické řešení konfliktu.

Směřování tohoto komentáře je poněkud nevděčné. Slovensko totiž není v pozici, kdy by mělo politickou či diplomatickou iniciativu cokoliv změnit. Jeho chování na mezinárodní scéně není právě přesvědčivé, zahraniční média a pozorovatelé pozorně a se znepokojením vnímají jednání Roberta Fica.

Tak, jako Maďarsko není hybatelem západní politiky, nebude jím ani případné Ficovo Slovensko. Půjde o dvě země s demokratickým deficitem, vnímané jako černé ovce Evropy. Nezmění se západní přístup k Ukrajině, Fico případným vítězstvím nezíská politický kapitál, a už vůbec ne ten diplomatický. 

Jeho kampaň mu sice pomáhá v očích konzervativnějších voličů, zahraničí to ale tak nevnímá. Pro menší země jsou členství v mezinárodních organizacích zcela klíčové, pro Slovensko tedy znamená integrace v rámci Evropské unie otázku života a smrti. Odklon od Bruselu mu přidá kredity u několika desítek procent Slováků, možná Maďarů či značné menšiny Čechů. 

Závěr je jediný a velice jednoduchý – Fico Slovensko izoluje. Pokud jeho protiukrajinská a proruská politika projde u většiny slovenských zákonodárců, náš východní soused si pod sebou podřeže větev. Ztratí respekt v Bruselu, zahodí možnost podílet se na budoucí obnově Ukrajiny, která je – pokud budeme realističtí – velice lukrativní podnik.

Navíc, ekonomiku jakékoliv země v dnešní době neutváří síla domácí produkce, zásadní pro ni není ani členství v upadající koalici zemí typu Visegrádské čtyřky. Konzervativci zaměření na soběstačnost a hrdost své země potřebují pochopit, co tvoří hrubý domácí produkt, a jak důležitou roli v něm hraje zahraniční obchod. 

Členství v bloku jako je Evropská unie tento obchod osvobozuje od celních přirážek a reguluje obchod tak, aby na tom nebyla ztratná ani jedna země. Jakmile zboží přichází z nečlenské země, celní přirážka je účtovaná jednou. Tovar se tak může pohybovat po 27 zemích bez dalších nákladů. 

Nedělá to jen Fico, který odporuje evropské integraci, nýbrž i čeští podobně zaměření politici. Ekonomický, politický a diplomatický svět se od konce druhé světové války stal natolik komplexním a propojeným, že středně velké země jako Česko nebo Slovensko nemůže obstát v konkurenci a rozvíjet se. 

Argumenty jako konec cukrovarů a jiných fabrik z komunistické éry jsou absolutně liché. I tehdy jak Česko, tak Slovensko fungovaly na bázi zahraniční spolupráce – sice zejména se Sovětským svazem, Východním Německem a dalších zemí východního bloku, ale stále to byla zahraniční spolupráce se zahraniční klientelou. 

Od dnešní situace se komunistická éra liší rozmanitostí této klientely. Na trh jsme vpustili západní výrobky, což oběma zemím pomohlo „vyhrabat“ se z ekonomické mizérie. Není to vůbec o tom, že by východní výrobky byly horší – jsou stejně důležité jako ty západní. 

Přítomnost, a především kvantita a kvalita západních výrobků, zaručují v prvé řadě silnou konkurenci, díky které může naše ekonomika svobodně růst. Podobně jako si řada lidí nedokáže představit život bez Coca-Coly nebo McDonald’s, bez ázerbájdžánského plynu a arabské ropy se naše ekonomiky neobejdou. 

Nátlak na tradiční hodnoty a konzervatismus založený na tupém honu na absolutní suverenitu dnes nedává příliš velký smysl. Příkladem může jít Severní Korea, ideologie jejího lídra o absolutní suverenitě a soběstačnosti země ničí celou společnost a likviduje šanci země na důstojnou budoucnost. 

Zřejmě je to v zájmu všech Čechů, abychom vedle sebe měli silné a přátelské Slovensko, s nímž se dá jednat. Stejně tak je v zájmu Slováků, aby s ním jednalo silné a přátelské Česko. Ať volby dopadnou jakkoli, žádný z politiků u moci by neměl opomenout to, k čemu jsme se zavázali a co jsme si přáli nejen při vstupu do Evropské unie, nýbrž i roku 1989, kdy skončily desítky let útlaku a totality.