KOMENTÁŘ | Erdogan se zbavil možné role mírotvůrce. Zelenského cesta ukázala, co každý viděl

Že si Zelenskyj vybere jako další ze svých cílových destinací Bulharsko bylo poměrně překvapivé, ale zároveň logické. Ve srovnání s ostatními zeměmi Sofie nedává na pomoc ukrajinskému válečnému úsilí rozhodně tolik prostředků jako jiné země, které navštívil. Bulharská společnost je rovněž rozdělená, zemí prorůstá silné proruské podhoubí a vidět ukrajinského lídra naživo by mohlo tamním představitelům upravit jejich vnímání současné geopolitické situace.

Bulharská zdrženlivost ale stála za tím, že se Zelenskyj se svým protějškem Rumenem Radevem dostal do přímého sporu. Označil totiž ruskou válku za konflikt, když zdůraznil, že více a více zbraní ji nevyřeší. V tu chvíli ukrajinský prezident vznesl vůči Radevovi dotaz: Pokud by lidé se stejnými hodnotami nepomohli, co byste dělal? Řekl byste: Putine, prosím, vezmi si bulharské území? Ne, vy, jsem si jistý, byste jako opravdový prezident nedopustil kompromis. Je to vaše právo nepodporovat pomoc Ukrajině. Ale chtěl bych, abyste mi správně rozuměl.“

Ukazuje se velký rozdíl mezi diplomaciemi obou zemí. Zatímco Ukrajina je s Ruskem ve válce – a je tedy jasné, že k politice Ruské federace rozhodně Kyjev zdrženlivý nebude; Bulhaři už mají jakési proruské smýšlení historicky zakořeněné. Při jednání mezi vrcholnými představiteli obou zemí se to ukázalo v realitě a Zelenskyj s Radevem rozhodně neměli příjemný rozhovor – tedy minimálně poté, co nechali vykázat novináře z jednací místnosti.

Že je Bulharsko více proruské než jiné země, nezabránilo Kyjevu a Sofii uzavřít užší obrannou spolupráci. Bulhaři se rovněž přiblížili k dohodě s Ukrajinci o prodeji dvou jaderných reaktorů ruské výroby a dalšího klíčového vybavení ukrajinské státní firmě zabývající se jadernou energetikou Enerhoatom.

Neutuchající podpora

Cesta do České republiky a na Slovensko ukrajinskému lídrovi jasně ukázala, že tyto země při něm bezvýhradně stojí. Sice nikdo z nás neviděl za oponu jednání mezi vrcholnými představiteli, nicméně výstupy jsou zřejmé.

Slovenská prezidentka Zuzana Čaputová uvedla, že ji těší podpůrné schéma pro slovenské firmy, které mají zájem se podílet na obnově Ukrajiny, a zároveň podpořila ambice Kyjeva ohledně členství v Evropské unii a Severoatlantické alianci. Přiznala ale, že další vojenská pomoc není v současné době možná a k dispozici je pouze munice. „Otázkou není jestli, ale kdy bude členem,“ řekla Čaputová.

Zelenskyj se setkal i s šéfem úřednického vládního kabinetu Ľudovítem Ódorem. Potvrdil další podporu integračních ambicí Ukrajiny a jejího spravedlivého boje o národní identitu. Podobných slov by se Zelenskyj pravděpodobně dočkal od každého z představitelů Bratislavy, ať už by vládnul Robert Fico nebo Edvard Heger. Otázkou ovšem zůstává, jestli by na Slovensko s Ficem v čele někdy zavítal.

Tatáž otázka se nabízí v případě České republiky v područí Miloše Zemana nebo Andreje Babiše. Pro Zelenského by jistě bylo minimálně problematické hovořit s lidmi, kteří někdy během své politické kariéry kladli důraz na spolupráci s Ruskem nebo Čínou. Zeman v předvečer svého konce na Pražském hradě důrazně odsoudil ruskou invazi, zachránil se tak před takřka jistou politickou smrtí. Byl to sice pozitivní (a pro mnohé nečekaný) krok, ale reputaci České republiky v očích Kyjeva asi nezachránil.

Je tedy jasné, že se Zelenskému daleko lépe jedná se současným prezidentem Petrem Pavlem, který se už od začátku suverénně staví na stranu Ukrajiny. Stejně tak činí předseda vlády Petr Fiala. Místo ideologických a populistických dohadů tak ukrajinský prezident odletěl z Česka s konkrétními výsledky svého úsilí – ukrajinská armáda dostane nové helikoptéry a statisíce kusů munice. Navíc si ze setkání s předsedkyní Poslanecké sněmovny Markétou Pekarovou Adamovou odvezl suvenýr v podobě trička s nápisem „Rusko je teroristický stát“.

Erdogan nebude mediátor

Další etapa jeho cesty ale byla daleko náročnější a kupříkladu Washington se na ni díval s daleko větším očekáváním. Minulý týden EuroZprávy.cz oslovily vojenského experta Tomáše Řepu, který tvrdil, že turecký přístup vůči Ukrajině v NATO bude záviset na přístupu americkém. „Turecko lavíruje, prodává zbraně Ukrajině. Erdogan si hraje na zprostředkovatele, ale velká část turecké společnosti by jednoznačný příklon k Rusku nesla hodně špatně už i z historických důvodů. Proto je Erdogan opatrný a myslím si, že v otázce Ukrajiny čeká hlavně na Američany,“ popsal.

Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan ale při setkání v Istanbulu zdůraznil to, co řekl již loni při návštěvě ukrajinského Lvova. Tehdy řekl, že Turecko „stojí na straně svých ukrajinských přátel“. Nyní podotkl, že si Ukrajina zaslouží stát se členem NATO. Je to poměrně nečekaný vývoj. Ještě minulý týden vyplouvaly na povrch informace o turecké pomoci ruským lodím, nyní se však Erdogan postavil za pokračování obilné dohody (kterou sám zprostředkoval).

Řepa uvedl, že se Erdogan staví do role zprostředkovatele. Jenže teď pozorujeme, že se jasně a nezpochybnitelně postavil na stranu Kyjeva – což z něj nedělá pro Rusko relevantního mediátora případných mírových jednání. Zůstane to tedy na Afričanech?