RECENZE: Hoffmannovy povídky v Janáčkově divadle. Čím více milujeme, tím více trpíme

Nejdřív několik základních informací z webu Národního divadla v Brně: Operní sezona 2019/20 má jako motto Hledání… a první premiéra bude patřit hledání toho, po čem všichni toužíme – hledání lásky. I básník Hoffmann hledá dokonalou lásku a s každou ženou, do níž se zamiluje, mu stále více uniká, až nakonec mine tu, která byla tou pravou. Takový je příběh opery Hoffmannovy povídky francouzského skladatele Jacquesa Offenbacha, která se na jeviště Janáčkova divadla vrací téměř po dvaceti letech v hudebním nastudování Ondreje Olose. K inscenaci byli přizvání dva režiséři Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský, kteří tvoří v českých divadlech již etablovanou dvojici pod zkratkou SKUTR.

E. T. A. Hoffmann (1776 – 1822) byl německý spisovatel, hudební skladatel,  karikaturista, kritik, právník, dirigent, malíř, tulák a básník, představitel německého romantismu. A nebyl jediný z umělců té doby, který zemřel v nejplodnějším období své tvorby, ještě před padesátkou, na syfilis. Inspiroval mnoho umělců, připomeňme třeba povídku Louskáček a myší král, dílo známé díky baletu P. I. Čajkovského. Hoffmanovy nejznámější příběhy té doby byly povídky o touze najít tu pravou lásku, díky setkání s třemi ženami, které se mu staly osudnými. Jak příznačné pro autora, kterého osudem byla v té době neléčitelná pohlavní nemoc…

Jacques Offenbach ( 1819 - 1880), violoncellista, divadelní ředitel, autor orchestrálních skladeb, písní, a více než stovky hudebně-dramatických děl, které jsou i dnes v repertoáru světových hudebních divadel, je považován za krále operety. Sám sebe však vnímal jako autora v té době oblíbené komické opery (opéra comique) a celý život toužil vytvořit dílo, které bude diváky i kritikou považováno za „Velkou operu“. To se mu podařilo až Hoffmannovými povídkami, které měly v Paříži premiéru v roce 1881, tedy rok po smrti autora. Byl synem židovského kantora, knihkupce a učitele hudby Isaaca Judy Ebersta. Narodil se v Kolíně nad Rýnem, přesto sám sebe pokládal za ryze francouzského skladatele, vždyť od svých čtrnácti let žil v Paříži. A veřejnost jeho domicil přijala. Ano, to je ten Francouz co vymyslel kankán – taková je zjednodušená představa o autorovi operet, které se hrály a hrají po celém světě.

Tím, že autor po sobě zanechal několik verzí opery, hodně různých náčrtů, dokonce v samotné stavbě libreta bylo navrženo více důležitých změn, tím že v jeho zachovalé korespondenci se dalo objevit více úmyslů, váhání, úprav, také podle toho, která ze sólistek měla hrát ústřední postavu – Stellu, později podle toho, která ze sólitek bude zpívat jednotlivé postavy v jednotlivých povídkách, nebo podle toho, jak do díla chtěla zasáhnout pařížský cenzura, nebo podle vztahu Offenbacha k majiteli divadla, tím byla opera poznamenána v celém období od premiéry do dnešních dnů. Je Stella zároveň Olympií, Antonií, Guilettou, těmi třemi láskami ve třech Hoffmannových povídkách? Je pořadí těch tří příběhu takové, jaké chtěl autor hudby nakonec dovést k premiéře? Tvar opery se ustálil a hraje se v podobě, kterou nakonec přijala většina operních domů, až po objevení důležitých materiálů z Offenbachovy korespondence v roce 1993. Její vlastník, badatel a muzikolog Jean – Christophe Kecka ve vlastním vydání díla shrnul všechny materiály o opeře, včetně základní hudební verze s libretem Julesa Barbiera. Vytvořil tak podobu, která se hraje ve většině (ne ve všech) operních domech.

Režijní koncepce dvojice SKUTR byla představena už na tikové konferenci: Hoffmannovy povídky jsou operou, které nás zavádí nejen do fantaskního světa básníka a jeho bizarních představ, kde realita splývá v jedno s jeho představami, které jsou spojeny se světem umění a lidmi v něm se pohybujícími. Vždyť Hoffmannův skutečný idol je operní pěvkyně Stella. Proto se inscenátoři rozhodli zasadit děj příběhu přímo do divadla a rozehrát děj v místech, které diváci nemohou běžně vidět, v zákulisí operního představení. Jak se jím tento úmysl povedl? Dá se říct, že částečně. Minimalistické scéna (Jakub Kopecký), kde celkem vtipně přijíždí dekorace na scénu z boku na pojízdných panelech občas připomínala prostor z obráceného pohledu: jeviště – hlediště, ovšem tato iluze nebyla a asi ani nemohla být stálá. Stejně tak množství různých nápaditých kostýmů (Simona Rybáková) nesplnilo po všech stránkách svůj účel – vždyť podle představy režisérů se má vše odehrávat v pauzách při představení opery Don Giovanni. Tak tato představa nenaplnila představy realizátorů. A snad to ani nešlo. Ovšem SKUTR důkladně využil možnosti nápadité režie představení. Zvlášť výrazné to bylo v první povídce u Hoffmanovy lásky k Olympii. V choreografii Jana Kodeta byly zapojeny všechny složky opery. Sólisté, balet i sbor. Vím jak je těžké „rozhýbat“ sboristy. Byl jsem přítomen u jedné režijní práce Jozefa Bednárika (který se žel nedožil 66 let). Hodně energie stálo, dát takový operní sbor do pohybu. Ale tady by to možná taky šlo. Vždyť v Janáčkově opeře občas vidíme rozpohybovaný sbor. Zde byl však dost statický . Režiséři se soustředili – a úspěšně – na herecké konání hlavních protagonistů.

První povídka slibovala, že to bude inscenace nejenom kvalitní po hudební a pěvecké stránce, ale také v pohybu mizanscény. V druhém příběhu, o lásce k Antonii asi není dost prostoru k atraktivní scénické interpretaci. Příběh je především komorní a nedává k tomu prostor. Ale část třetí a epilog přímo vyzýval k rozhýbání protagonistů, k účasti baletu. Atmosféra, kdy Hoffmann propadá alkoholu a nezřízenému životnímu stylu, který musí vést k fatálnímu konci, tato atmosféra žel nebyla režiséry naplněna, i když tady byl snad největší prostor k rozehrání atraktivní férie.

Nutné je zmínit se samozřejmě k hudebnímu nastudování a k výkonům pěvců

Renovace Janáčkova divadla, jako Národní kulturní památky, nemohla zásadně zasáhnout do prostoru hlediště a tak na bocích zůstaly ony dřevěné lakované desky – nepřítel akustiky. Přesto orchestr opery pod taktovkou Ondreje Olose předvedl obdivuhodně citlivý výkon, který akusticky ladil s hlasy protagonistů a sboru, citlivě nasazoval křehké melodie adagissimo i burácející zvuky agiato. Pokud nebyl sbor docela využit v pohybových možnostech inscenace, tak po vokální stránce se mi zdál být bezchybný pod vedením sbormistryně Kláry Složilové - Roztočilové.

Opera Hoffmannovy povídky, to je především prubířský kámen koloraturních sopránů. Nádherný výkon Martiny Masarykové – role Olympie, budiž toho důkazem. Ve druhé povídce zase energickým a hned zase křehkým projevem ukázala možnosti sopránu Pavla Vykopalová, jako Antonia. Třeba duet s Hoffmannem: „Zůstaneme věrni lásce“, patří k těm nejlepším v celé opeře. Ve třetí části bych očekával svůdnou kurtizánu, v jiném kostýmu i vzhledu. Ale Daniela Starková – Šedrlová už nejednou přesvědčila že je excelentní sopranistkou, jak v Carmen, tak třeba v Turandot a také v roli prostitutky, která chce získat Hoffmannův Odraz. Co to vlastně je? Podle slovníku je to rozhraní, vlnění, kde může dojít k odrazu zpět do prostředí, ze kterého vlnění přichází. Tento jev nazýváme prý odrazem. No… tak já si to představuji, jako nějaké magické selfíčko. Budiž. Docela by mne zajímalo, jak to chápali diváci v 19. století. Ale je to všechno přece pohádka a v ní je možné všechno.

Ještě je nutné zmínit se o samotném Hoffmannovi, který nebýt dvou přestávek, nezmizí ani na chvíli ze scény. Tuto těžkou roli bravurně zvládl Luciano Mastro, dnes již v České republice domestikovaný italský tenor. Jeho obdivuhodné balcanto včetně legatového vedení hlasu, je něco, co se často neslyší.

Offenbach byl k sólistům náročný. Chtěl zřejmě kritikům i bulváru dokázat, že není jenom skladatelem lehkonohé múzy, ale taky a především, virtuózem Velké opery. Jeho pěvecké party jsou opravdu náročné a brněnští interpreti se jich zhostili bezchybně. Platí to pro všechny sólové party a pro sbor. Vyjmenovat všechny výkony, je na recenzi webu nemožné. Takový článek má přece jen, svá rozměrová omezení.

Tak tedy, končím svůj pohled na Hoffmanovy povídky s resumé: Vynikající představení, s hezkými inscenačními nápady dvojice SKUTR (škoda, že jich zvlášť ke konci inscenace nebylo víc). Zvuk orchestru a výkon interpretů byl báječný a to není na této operní scéně žádným překvapením. Spíš bych se smutně divil, kdyby tak v Janáčkově opeře nezněl. Takže lze k premiéře Offenbacha jenom blahopřát.

Hoffmannovy povídky

Láska je plamen, který v očích žhne, láska je moře vyplakaných slz...

Premiéra 20. září 2019 v Janáčkově divadle

autor: Jacques Offenbach hudební nastudování: Ondrej Olos dirigent: Ondrej Olos režie: SKUTR scéna: Jakub Kopecký kostýmy: Simona Rybáková choreografie: Jan Kodet choreografická spolupráce: Kateřina Nováčková sbormistr: Klára Složilová Roztočilová asistent režie: Vojtěch Orenič dramaturgie: Patricie Částková