RECENZE: Řecké pašije v Janáčkově divadle jsou díky migraci a hladomoru aktuálnější, než by autor tušil

Jenom ve zkratce zde kopíruji stručnou informaci z bohatého programu k inscenaci, za co jistě vděčíme dramaturgyni opery Patricii Částkové, která již tradičně programy kvalitně připravuje. Tak tedy, zde je uvedený obsah opery:

Kněz Grigoris svolává shromáždění stařešinů vsi Lycovrissi a vybírá z řad vesničanů Krista a apoštoly pro pašijové hry. Hluboký mír, ve kterém ves dosud žila, je narušen náhlým otřesem. Tak jako prst Boží požaduje důkaz víry, přicházejí na náves běženci z vydrancované a opuštěné vesnice a žádají o azyl. Jsou hněvivě odmítnuti a donuceni hledat si útočiště ve skalnatých horách. Avšak nově jmenovaní svatí jdou za strachujícími se uprchlíky. Běžné denní starosti těchto lidí se postupně vytrácejí; síla jejich víry a jejich role v blížících se pašijích začínají měnit jejich duchovní vědomí do nové zralosti. Každý muž i žena se postupně vrací k jedinému smyslu svého konání: dobru, nebo zlu… Tak charakterizoval Bohuslav Martinů svou poslední operu.

Určitě ani autor předlohy, ani skladatel Martinů netušili, jak aktuální bude jejich dílo v 21. století. Problém migrace je ve světě stále naléhavější, do pohybu se dali vinou hladomoru, válek, náboženských rozepří, celé skupin lidského společenství a pohyb chudých, válkou zbídačených oblastí směrem do evropské civilizace stále narůstá. Jak se s tím Evropa vyrovná? Jak se s tím vyrovnávají předkové dnešní ch křesťanů, kteří mohou, musí, nesmí, odmítnout jiné křesťany.

Ti u nich hledají azyl, utíkají totiž před krutou invazí Turků v jejich rodném kraji. Podobenství s dneškem je až neuvěřitelní. A my si tady, v českých luzích a hájích ani dostatečně neuvědomujeme, jaké je to celosvětové migrující obyvatelstvo problémem. Nás se to netýká, tady je všechno „oukej“. A většinou nás neděsí to, na co se ptal Ernest Hemingway: Komu zvoní hrana? Zvoní i tobě. 

Od prvního zvednutí opony, až po její závěr má divák pocit, že je svědkem nádherné hudby Bohuslava Martinů, svědkem krásných sólových výstupů a dech beroucích sborů a jenom tak, někde v pozadí si divák uvědomuje náročnost díla a bravurní interpretaci. Od přesného vedení orchestru dirigentem Robertem Kružíkem, přes režii Jiřího Heřmana, až po kostýmování Alexandry Gruskové a monumentálně působící scénu Dragana Stojčevského. Celá opera je pojata v šerosvitu. A tady je jeden kámen úrazu.

Na velmi sugestivně nasvícené – tedy skoro nenasvícené scéně jenom velmi těžce rozeznáváme tváře protagonistů, které zkušený divák identifikuje podle charakteristického hlasu, ne podle vzezření. Mnohé herecky propracované citové pohnutky identifikujeme jenom pohybem mizanscény, ne díky jednání postav. To „šetření“ světlem bylo přehnané… Na jedné straně podpořilo temnou příběhovou linii, na straně druhé šlo svícení až do krajnosti, tedy občas působilo to „nesvícení“ až rušivě. Škoda.

Z pěveckých, arií i hereckých výkonů zaujal  Manoliuos v podání Petra Bergera svým plným hlasem a citovým zabarvením různých vjemů, které prožíval. Stejně tak Kateřina v podání Pavly Vykopalové. A robustné podání kněze Georgice Janem Šťávou bylo opravdu monumentální. Hned zaváhám, opakuji si výkon kněze Fotise z druhého dějství: „Včera v noci jsem měl sen…“

Ano je těžké určit, o kom se v recenzi zmínit a o kom ne. Všechny interpretace byly na vysoké úrovni a velmi kvalitní byl i výkon sboru Janáčkovy opery, včetně Českého akademického sboru. Obdivuhodně kvalitní byli také interpreti Dětského sboru Brno. Ono provolání Kyrie eleison - Pane, smiluj se - znělo sugestivně snad ze všech stran, až naskakovala divákům možná i husí kůže. 

Divák mohl posoudit kvalitu zvuku v hledišti Janáčkovy opery.  Kyrie eleison – to nebylo jenom modlitební zvolání.  To byl postoj skladatele, umělce, k době ve které žil. Vždyť Řecké pašije zkomponoval v temném roce 1954.

Ze 400 stran románu vytvořil 40 stran libreta, které naplnil zázračnou hudbou. Podle korespondence se skladatele necítil po dopsání díla úplně jistě. Dnes můžeme bez zaváhání konstatovat, že je to náročná a také zázračná opera, která byla precizně a citlivě realizována. Prostě, v dnešní době chytila za srdce. A to je dobře.