ROZHOVOR | Božská Florence se blíží do kin: Jak ji vnímal Hugh Grant

Hugha Granta asi netřeba fanouškům stříbrného plátna představovat. Sám uvádí jako jeden z podstatných filmů komedii Čtyři svatby a jeden pohřeb, ale exceloval i v dalších snímcích, například i v Deníku Bridget Jonesové, jejíž další příhody se už chystají. Mnozí si vzpomenou třeba na film Angličan, který vylezl na kopec (a slezl z hory), Rozum a cit, Dva v tom, Smrtící léčba - to je několik titulů, které Grant ve svém rozhovoru nezmiňuje, ale mezi diváky jsou dostatečně známé. 

O Božské Florence hovoří jako o filmu plném vášně. Sám se svěřil, že on sám také jedné propadl, a sice automobilovým závodům. Když se ho však na ně zeptáte, spíš své působení zlehčuje, jak je ostatně jeho zvykem. Nakonec posuďte sami: „Jsem velmi špatný, ale velmi nadšený závodník. Teprve nedávno jsem začal a můj synek a žena mě pozorovali kdesi v čele závodu: „Podívej, to je taťka!" a pak se podívali na konec: „Tak ne, TAM je taťka..." Byl jsem o celé jedno kolo pozadu. Ale v závodnickém mi to moc sluší!"

(zdroj: youtube.com)

Nyní dejme Hughu Grantovi slovo, aby nám přiblížil Božskou Florence:

Zřejmě vás potěšilo, jak Božská Florence nakonec dopadla?

Ano, moc potěšilo.

Existuje tolik filmů oslavující úspěch, a Božská Florence je o někom velmi neúspěšném, v tom běžném slova smyslu. V tomto ohledu je to nezvykle podvratné...

Ano, používám slovo podvratné v rozhovorech s novináři. Zejména, když mluvím o Stephenovi, nevím co říct, tak říkám podvratné, protože to lze aplikovat na všechny jeho filmy, včetně tohoto. Líbí se mi, že v tomto filmu se smějete někomu ale i smějete s ním, film si pěkně hraje s vašimi očekáváními, takže nevíte zcela jistě, jak to nakonec dopadne, a nevíte ani moc do jakého žánru byste snímek zařadili, nebo co so něm myslet.

Když se vám ozval Stephen, neměl jste v plánu už moc hrát?

No, už dlouho jsem nic netočil a nijak zvlášť mi to ani nechybělo. Netočil jsem, dělal jsem jiné věci, nehledal jsem si nic na práci, ale tohle se nedalo odmítnout.

Souhlasíte se Stephenovými slovy, že „být hercem vyžaduje odvahu" ?

Já nevím. Když začnete takhle mluvit o odvaze, zní to v této souvislosti nějak moc roztomile. Odvahu musejí mít vojáci v předních liniích, nebo lidé, kteří nemají z čeho žít. Tohle byla strašidelná výzva, to ano.

Jaký vlastně Bayfield je? Jeho představitel má zvláštní vysvětlení (zdroj: Bioscop)

Popsal byste postavu Bayfielda jako prospěcháře?

Nevím, jestli prospěchář je to správné slovo, ale mě na něm zaujalo, že kdyby neměl její bohatství a blýskavý balónek iluzí, ve kterém žijí, nic by mu nezbylo. Je takový komparzista. I byt, ve kterém žije, mu platí Florence, takže z velké části je jeho snaha udržet za každou cenu to co mají, motivována vlastním přežitím, bez ní by nebyl nic. Což ovšem neznamená, že by ji skutečně a opravdově nemiloval, tak jako milujete sestru, nebo matku.

Myslíte, že se mu daří uchránit ji před špatnými kritikami?

To byste se spíš měli zeptat Meryl, ale myslím, že žila skutečně hluboko v klamu, to ano(směje se). Když zpívala v malém klubu, který spravoval Bayfield, dostávala spoustu lásky. Lidé si ji chodili poslechnout a byli z ní a její podpory umění a hudby v New Yorku nadšeni, takže neměla šanci pocítit, že všem přišla k smíchu.

Zdá se, že scénář se celkem pevně držel skutečných událostí. Souhlasíte?

Ano, celkem ve všem. Od syfilitidy přes bramborový salát až po zvedání činek, to všechno se stalo.

Meryl se skutečně podařilo ve filmu zpívat tak STRAŠNĚ moc jako Florence...

Ano, téměř dokonale. Myslím, že oproti skutečné Florence zpívala o maličko níž.

Slyšel jste o Florence před tím, než jste se seznámil se scénářem?

Před lety, někdy v 80. letech, mi poslal bratranec kazetu, ať si ji poslechnu, že je to strašně vtipné.

Nepletu se, že většina scén, které se mají odehrávat v New Yorku, se natáčela v Liverpoolu?

Ano (smích), nevím, proč jsme vlastně netočili v New Yorku, když se to v New Yorku odehrává.

Stephen říkal, že v současném New Yorku těžko najdete New York 40. let.

Tak to je asi pravda. Ale myslím, že v tom je i to, že Stephen se rošťácky vyžívá v překvapeních. Takže ano, točilo se v Londýně, ve twickenhamských studiích a dál pak zejména v Liverpoolu a v Glasgow. Koneckonců Liverpool byl z velké části navržen stejným architektem, jako New York.

Spolupráci s Meryl si Hugh vysloveně pochvaloval (zdroj: Bioscop)

Jak se vám pracovalo s Meryl? Zdá se tak krásně praktická.

Jistě není nijak zvlášť majestátní, ale je velmi soustředěná. Myslím, že by jen těžko dosáhla takového úspěchu a byla tak dobrá, kdyby nebyla nesmírně soustředěná a odhodlaná. Jednou nám vyprávěla, že je pro ní herectví jako náboženství, takže když bylo třeba, aby byla na scéně šťastná a veselá, byla šťastná a veselá, a když měla být smutná, byla opravdu smutná.

Dříve jste se vyjádřil, že britští a američtí herci hají jinak. Platí to stále?

Trochu ano, řekl bych, že posledních 20, 30 let, má Amerika ráda přímé herectví. Kamera miluje spontánnost, svěžest okamžiku, a nemá moc v lásce cokoli nazkoušeného - ať je to sebedokonalejší - něco takového vždycky před kamerou vypadá neživě. Takže v Americe se herci snaží za každou cenu dostat do té správné nálady, rozpoložení, myšlenkového pochodu, a to je jistě mnohem zajímavější herectví. Tady jsem se o to poprvé také pokusil. Na smutné scény jsem si předem do sluchátek pouštěl hudbu, která mě dostane do smutné nálady a snažil jsem se nemít žádné předem připravené představy, co přesně budu ve scéně dělat. A pak to prostě zkusíte nějak dát, protože to je vždycky zajímavější, než si něco dopředu chystat. Je to zajímavé, vždycky jsem si u amerických herců všímal jedné věci, ve které jsou mnohem lepší, než ti britští: že se jim daří všechno držet a vypouští to až na scéně, ve chvíli, kdy běží kamera a točí se. Myslím, že my máme sklony všechno příliš zkoušet a na scéně zopakovat to, co se na zkoušce povedlo.

A zafungovalo to?

Ano, myslím, že ano.

Jaký je Stephen režisér? Mluví hodně, má hodně poznámek? Nebo čeká, jak se s tím vypořádáte?

Je to velmi podivný člověk, a ne, určitě neposedává kolem a nevypráví vám o motivaci postavy a ději a zápletce. Jeho oblíbená věta je:„Nevím, neptej se mě, já jsem jen režisér!". Takže je to celkem zvláštní a nepropojené.

Líbí se vám, když to takhle zůstává plně na vás?

Mě osobně se to dost líbí, ale myslím, že většinu lidí to děsí.

Máte teď větší chuť si zase zahrát, nebo si spíš dáte pauzu?

Mám spoustu práce s jinými věcmi, pokud se objeví něco zajímavého, možná, ale určitě nehledám.

Máte moc práce s Hacked Off?

Ano, a hlavně mám strašně moc dětí (směje se) a prostě nemám čas.

Automobilové závodění byl váš sen?

Ne, to přišlo až později, legrační je, že samotné závodění není nic pěkného. Je vám strašné horko, máte strach, teče vám pot po obličeji, všechno vás bolí protože jste v pevně upoután, a kolem jezdí blázni, kteří se do vás snaží nabourat, ale i tak je to velmi návykové!

V jaké kategorii závodíte?

Sportovní vozy. Ferrari Challenge.

Jaké je dívat se na film, ve kterém hrajete?

Celkem strašné. Vidíte samé chyby. Skřípete zuby: „Proč to vystřihli?" nebo „Tohle by chtělo urychlit," ve výsledku ve filmu skoro nejste. Jediné, co má význam, je co si myslí publikum. A když se publikum směje nebo si povzdechne ve správnou chvíli, je to krása.

Takže je snazší se na sebe v kině dívat i s diváky?

Ano, jinak by se na to člověk dívat neměl. U některých filmů se celkem zaplete i do střihu, pro mě to byl i tento případ, a nedaří se mi být kritický, pokud v místnosti není ještě někdo cizí, kdo o filmu nic neví. Protože pak se vám daří na film koukat jejich očima a celé je to jasnější. Jinak to nejde, protože se v tom vrtáte dlouhé měsíce. Potřebujete se na to kouknout čerstvýma očima.

Některé vaše filmy, jako Čtyři svatby a jeden pohřeb, Notting Hill, Láska nebeská, byly vždycky populární a často běží v televizi. Je asi těžké na ně nenarazit?

Já vím, vysílají se hodně. Tak pak jen volám účetní a ptám se: „Platí mi?" (směje se)

Když si pustíte televizi a některý z filmů zrovna běží, přepnete na jiný kanál?

Možná po pár pivech se podívám na pár scén, ale velice rychle mě to omrzí.

Myslíte, že očekávání, která jste měl jako mladý herec, jsou teď už naplněna?

Neměl jsem žádná očekávání, a nezačal jsem hrát s očekáváním, že tím budu dělat kariéru. Měl jsem to na rok, jako dočasnou práci, protože jsem se chystal začít s něčím jiným, a pak najednou se z toho jednoho roku stalo třicet let.

Byl nějaký zlomový bod, kdy jste se rozhodl, že to je to, co byste chtěl dělat?

Myslím, že ne. Po Čtyřech svatbách a jednom pohřbu jsem měl chvíli hodně napilno a říkal jsem si, že herectví je moje kariéra, ale nikdy jsem necítil palčivou potřebu „být herec nebo zemřít", to jsem nikdy neměl.

Říkáte si někdy, jak by váš život vypadal, kdybyste nehrál?

Měl jsem v životě několik zlomových momentů, ale ten hlavní na začátku byl, že jsem si chtěl udělat ještě titul z dějin umění. Asi bych skončil jako historik v aukční síni Sotheby's, nebo tak něco.