ROZHOVOR | Rozhovor s Meryl Streep: "Královnu kraválu" Florence samozřejmě všichni známe

U dam není slušné zmiňovat se o věku, ale Mary Louise "Meryl" Streep těžko utají, že působí na umělecké scéně už 40 let. Na Broadwayi debutovala hrou Trelawney of the Wells (1975) v režii Josepha Pappa. Na televizní obrazovky se poprvé dostala s televizním filmem The Deadliest Season (1977) a do kin se snímkem Julia (1977).

Pokusit se vybrat z její košaté filmografie alespoň ty nejvýznamnější filmy je značně problematické, protože se někteří budou snad i poprávu cítit o svůj oblíbený film ochuzeni. Vypočítat je všechny by znamenalo něco podobného, jako dát do článku všech 91 vítězství Michaela Schumachera. Spokojme se tedy s tím, že tato brilantní herečka má na svém kontě mnoho prestižních ocenění, stačí připomenout osm Zlatých glóbů, tři Oscary a dvě ceny Emmy. A jak představitelka velkého množství rozdílných charakterů, bezejmenných i slavných postav a v "civilu" čtyřnásobná matka nahlíží na roli Florence?

Vzpomínáte si, jaké to bylo, když jste slyšela Florence Foster Jenkinsovou poprvé zpívat?

Každý divadelní student ví, kdo Florence je. Je to taková legenda. Vzpomínám si, že poprvé jsem ji slyšela na postgraduálu, když jsme nacvičovali Sen noci Svatojánské. Všichni studenti z z hudební katedry v Yale byli na hromadě kolem kazeťáku v orchestřišti a brečeli smíchy, nikdo jsme nechápali, co to jako má znamenat. To bylo moje první setkání s Florence, před dávnými lety.

Jste skvělá zpěvačka, jak moc těžké bylo hrát špatnou?

Děkuji! (směje se). Já bych si ze zpěvu dala tak 2, možná jedna mínus, tak nějak. Jsem si velmi dobře vědoma svých hranic. I když úplně na počátku jsem chtěla být dobrou zpěvačkou, jako dítě jsem operní zpěv studovala, ale záhy jsem s ním přestala, jak přišlo kouření, alkohol a další zhýralosti. Chovám velkou úctu k dobrým pěvcům, a od počátku jsem věděla, že já se mezi ně řadit nebudu. Než se mi podařilo dostat se pro tuto roli do hlasového rozpětí Florence Jenkinsové, byl to docela boj. Měla F nad vysokým C, s čímž zpěvačka Maria Callas bojovala celý život a nebylo to snadné.

Dokud se nezpívá, ještě to jde (zdroj: Bioscop)

Florence milovala zpěv, i když nebyla moc dobrá. Myslíte, že by za svou vášeň zasloužila obdiv? je něco, co děláte moc ráda, ale možná v tom úplně dobrá nejste?

No, miluji zpěv a nejsem v něm nijak dobrá, neustále s ním obtěžují svou rodinu a velmi si vážím těch, co opravdu zpívat umí. Myslím, že Florence měla v životě mnoho výzev ohledně věku, hmotnosti a smyslu na světě. Vlastně to byla taková bláznivá, nepotřebná, bohatá, nemocná stará dáma, která když ráno vstala, viděla sklenici poloplnou a byla odhodlaná být maximálně šťastná. A milovala hudbu. To jsem na ní milovala i já.

Měla jste na zpěv učitele?

Ano, nedávno jsem točila rock'n'rollový film (Nikdy není pozdě) a musela jsem zpívat velice nízko. Moje kolegyně z tohoto filmu, Audra McDonald, jedna z nejlepších zpěvaček v Americe, mi doporučila svého učitele. Ptala jsem se jí: „Myslíš, že ti to kdy promine?" Ale byl skvělý. Jmenuje se Arthur Levy a je to výborný učitel zpěvu z New Yorku. Asi měsíc a půl jsme se dvakrát týdně scházeli a já ho trápila. Ale byla to opravdu zábava. Že něco není v pořádku jsem poznala, když se náš doprovod, pianista, který se při hraní vždycky tvářil strašně vážně, chichotal. Říkala jsem si, že to asi bude legrace. Ale všechno se opravdu dělo až na místě. Stephen udělal báječnou věc. Svolal si nás všechny do jedné místnosti ještě před natáčením, než jsme se stačili poznat, a hráli. Tam jsem se seznámila s Hughem, bylo to velmi živé a rozpumpovalo nás to - jako když se díváte na první zápas sezóny. Bavili jsme se.

Jak to děláte, že se s rolí vždycky tak spojíte, jako když jste hrála, například, Železnou lady nebo teď Florence?

Naprosto všechno zapomenu, dokonce i zápletku (smích). To se vám podaří pouze, když jste v té chvíli naplno, můžete si to dopředu přečíst a nacvičit, ale živé to je jen v dané výměně, dialogu a chvíli, a to je vždycky nejděsivější. Hledáte potvrzení, že hrajete dobře, v očích toho druhého. A pokud vám uvěří, že jste ten, kdo říkáte, že jste, podařilo se vám to. To nenacvičíte dokud se v té chvíli neoctnete.

Měla jste někdy nepříjemný pocit, že to bude vypadat škodolibě, že se Florence vysmíváte?

To se musím zamyslet. Smích je něco, co přichází, aniž bychom to ovládali, takže pokud se smějeme, má to tak být. Ptáte se, jestli je škodolibé se jí smát, ale já myslím, že se jí lidé nesmáli nijak ve zlém. Myslím, že se bavili tím, co za trosky zbylo z árií, které se pokoušela zazpívat. Byly to velmi složité kusy, nemyslím, že by to bylo k smíchu. K smíchu bylo to, že neustále zpívala falešně, báječné je to, co každý moc dobře známe. Zkoušíme a zkoušíme a nejde to, nejde nám to, ale když se dál pokoušíme, je to báječné. Báječné je jak blízko byla. Opravdu byla celkem blízko dokonalosti (smích). Mluvila jsem s operní zpěvačkou, která se mnou dělala rozhovor pro jednu klasickou rozhlasovou stanici, a říkala: „Víte přistupovala ke zpěvu vážně, a byla velmi blízko, a my jen seděli napjatí, jestli se jí to povede." Bohužel se jí to nepovedlo.

Smáli jste se při natáčení hodně?

Ano, já sama se nedokázala moc ovládat. Moc mi nejde zadržovat smích. Podstatná část herectví tkví právě v tom, že jste živě v okamžiku, který právě probíhá, a pokud je to, co se právě děje legrační, pak si musíte dávat pozor. Pokud jste živě v tom, co hrajete, ale zároveň jste živě v tom, že je to komické (směje se). A také mě rozesmíval Simon Helberg. Podívala jsem se na něj a jeho reakce byly dokonalé.

Mezi učitelem McMoonem a Florence se vyvine zvláštní vztah (zdroj: Bioscop)

Pokazili jste smíchem některé záběry?

No jistě! Když to bylo potřetí, Stephen už se moc nesmál. Nebyl tím ani trochu okouzlen. Ani já jsem se nechtěla smát, protože jsem každý den měla jen velmi omezenou hlasovou kapacitu. V opeře vám árii Královna noci nikdo nezazpívá víckrát než dvakrát za týden. To byste svému hlasu nikdy neudělali. A já to zpívala osmkrát denně, a pak přišla druhý den a znovu, a ještě k tomu další písně, protože jsme měli Carnegie Hall pronajatou jen na tři dny.

Asi chvíli trvalo, než se vám hlasivky vzpamatovaly po natáčení těchto scén?

Bylo to těžké. O hlas jsem přišla po prvním dni a dala jsem si jalovcovou lázeň a celou noc pila čaj a ráno to nebylo nic moc. Ale nic jsem si z toho nedělala a odpoledne to bylo v pořádku. To je na hudbě těžké. Opravdu dokázala trefit F místo vysokého C, tomu se snaží vyhnout spousta zpěváků, ale ona se nebála. Je to těžké.

Jste vždy upřímná ke kolegům, když si myslíte, že jejich výkony jsou nedostatečné?

Ne. V životě herce je velmi křehká chvíle, a to, když jste mimo scénu. Tam jste křehký, jako ústřice bez ulity. Cokoli kdokoli říká nebo neříká zní mnohem hlasitěji, a může vás ovlivnit, protože jste otevření, o tom ta práce je. Jako herec musíte být otevřený. Kdo hraje divadlo, odkrývá se večer co večer, takže je důležitý k hercům být velmi diplomatický.

Takže si dvakrát rozmýšlíte, co herci říct, pokud podá špatný výkon?

Ne, to nedělám, ale obecně myslím, že všechno, co jsem viděla, v sobě mělo něco báječného. Moc zlého divadla jsem neviděla. Vždycky si všimnete toho, co bylo skvělé, vždycky něco takového je, problémy se objeví vždycky, ve hře, v režii, v kulisách, produkci... Musíte to dělat jako Florence. Vybírat to dobré, vidět sklenici poloplnou.

Bála jste se, že k dcerám nebudete spravedlivá, když se vydaly stejnou profesní cestou?

To ne, protože s nimi nedokážu být objektivní, i když vím, že jsou obě velmi talentované. Má obava spojená s dcerami a herectvím tkví v tom, co přinesl internet, a daň na sebevědomí, kterou si vybírají sociální média, kde krouží spousta lidí, kteří vás chtějí zničit. To je těžké. Nedovedu si představit, že bych se stala herečkou v dnešní době a jsem moc ráda, že jsem začínala v době, kdy jste se tlaku mohli ubránit , nebo se zkrátka zříci nevhodných projevů pozornosti.

Bylo pro vás snadné pochopit vztah mezi Florence a Bayfieldem?

No jistě. Myslím, že Florence spoléhala na Bayfiledovu lásku a jeho něžnou péči, a díky tomu jen kvetla. Bojovala s tím, co představoval jeho další život a možná ho chápala a nechtěla ho vidět, ale jejich vztah se mi moc líbil. Líbí se mi jak to stojí ve scénáři: „Víte, nebyl to moc dobrá herec. Museli jsme schovávat kritiky." (směje se)

Jak moc přesné je historické ztvárnění Florence?

Všechny ty výstřednosti ve scénáři se skutečně staly. Opravdu vlastnila velkou sbírku židlí, na kterých zemřeli slavní lidé, na které si nikdo nesměl sednout. Měla jich plný dům. A pak ten příběh, myslím od Noela Cowarda, který u ní byl kdysi doma na večírku a viděl tam plnou vanu bramborového salátu. Jedla bramborový salát a sendviče. Opravdu to jedla.

Florence a tudíž i Meryl si libovaly v kostýmech (zdroj: Bioscop)

Jaké bylo nosit ty kostýmy?

Consolata Boyle je skvělá. Opravdu. Dělala kostýmy i na Železnou lady, kostýmky, které nosila Margaret Thatcher. Její smysl pro to, jak postavu utváří tvar, váha a materiál oblečení, je bezchybný. Je to v detailech. A možná to docení jen ženy nebo kostyméři, ale ve výsledku jsou kostýmy ve filmu stejně podstatné, jako její zpěv. To, co si oblékala je dalším projevem její oslavy života. Na konci filmu jsem i já ztratila veškerou objektivitu. Myslela jsem si, že můj zpěv zní dobře a podívala se do zrcadla a říkala si, jak vypadám dobře. Úplně jsem se ztratila. Povídám manželovi:„Je škoda, že už teď nenosíme takové šaty," a on na to: „Zbláznila ses?" Ale já si to stejně myslím. Consolata je moc šikovná. Film se odehrává v roce 1944 a ona Florence oblékla do šatů z počátku 30. let: rovně střižené šaty, hedvábné materiály, splývavé střihy, takže jakoby vplouvala do místnosti. Myslím, že to byla moc chytrá volba, protože starší dámy se oblékají ve stylu, jaký se nosil, když byly mladé, nebo nosí takové účesy. Vzpomínám si, že kamarádky mojí mámy nosily vlasy jako ve 40. letech i v roce 67.

Říkala jste, že se Florence nebála riskovat díky neochvějné lásce svého muže. Je to i váš případ?

Jsem přesvědčená, že si všichni bereme do vínku to, z čeho jsme vyšli. Jsme důsledkem bohatství a nedostatků, ze kterých přicházíme. Ať už jde o hádky nebo lásku. Takoví jsme. Jsme důsledkem vlastních okolností. Takže ano (směje se).

Byla vaše rodina muzikální? jedno z vašich dětí se hudbou živí. Je to něco, co se u vás předává z generace na generaci?

Ano, můj otec byl hudebník. Byl výborný pianista a napsal několik muzikálů, které jsou skryty kdesi v rodinných archivech, ale měl hudební duši. A moje matka také, takže jsme vyrůstali obklopeni hudbou. Především u nás zněla Lena Horne, Nat King Cole, Frank Sinatra, Barbra Streisand a muzikály z Broadwaye. Tatínek je všechny miloval a měli jsme jejich desky a pouštěli si je, takže mě to určitě ovlivnilo. A moje děti zase vyrůstaly na Joni Mitchell, Bobu Dylanovi a Neilu Youngovi, to je jejich hudební základ.

Měla jste nějaké vzory?

Měla jsem mnoho vzorů. Inspirovali mě mnozí a i nadále mě lidé inspirují. Nejsou to vždy ženy, i když můj největší vzor byla žena. Na střední škole jsem měla velmi inspirativní učitelku hudební výchovy. Byla to báječná žena, jmenovala se Claire Callahanová a studovala hru na kytaru u Andrése Segovii, a když nás učila, bylo jí 22. Pro nás byla tehdy strašně stará. Nechala mě hrát ve třech muzikálech. Na malou školu v New Jersey to bylo velmi ambiciózní. Zpívali jsme Vivaldiho „Gloria",doteď si ji celou pamatuji (zpívá úryvek). Co se v mládí naučíš... takže ano, byla pro mne velmi důležitá. V divadle pro mě byl významný Joseph Papp a ve filmu Mike Nichols. Měla jsem spoustu skvělých vzorů a učitelů.

Nedávno jste byla na panelové diskusi s německou ministryní obrany, Ursulou von Leyen. Jaký jste z ní měla dojem?

Podívala jsem se na ni a říkám si: „Sedm dětí?" Vzpomínám, si, že jsem nebyla schopna to pochopit (směje se). Ano, byla báječná. To je budoucnost, to je hlas, který potřebujeme, někdo, kdo si, jako matka, zakládá na pochopení, světa a potřeby přenastavení priorit. Angela Merkel je žena na svém místě a vzala si na starosti dobrou věc.

Kdybyste měla dát nějakou radu mladé Meryl Streep, co by to bylo?

Řekla bych jí: „Neřeš, kolik vážíš, Je to ztráta času." Ženy tím tráví strašnou spoustu času.

Ve filmu si Florence přeci jen musí přečíst jednu kritiku na koncert v Carnegie Hall. Čtete někdy recenze na svou práci?

Když vám někdo řekne, že jste byla dobrá, úlevně si oddechnete. Nesnažím se hned na Googlu hledat všechny komentáře k tomu, co jsem udělala, řekla nebo kde jsem se objevila, protože to vám může poškodit sebevědomí, které jste si horko těžko vypiplali. Svět je plný jedovatých řečí.

Florence a St Clair Bayfield měli velmi komplikovaný vztah, on žil ještě s jinou ženou. Nebyl to konvenční vztah.

No, láska je něco jako dokumentární výměna těžkých skutečností. Láska může podpořit to, co je na vašem partnerovi nejlepší, nebo podporuje věci, které jsou dobré a vady na charakteru přehlíží. Jak říká Stephen: „Kde je pravda?" Existuje objektivní pravda? Mýlili se ti, co seděli v Carnegie Hall a užívali si její představení?