ROZHOVOR | Patřím mezi zodpovědné povahy, říká o sobě Václav Jílek

Mnozí chlapci, alespoň v dřívějších letech, usilovali o posty popelářů, kosmonautů nebo strojvůdců. Měl jste vy už ve svém dětství vizi, že se stanete hercem?

Když o tom zpětně přemýšlím, tak jsem opravdu už v dětských letech chtěl být herec. Někde jsem o tom vyprávěl, že jsem chtěl být číšník, protože to byl můj starší bratr, případně jsem si přál být boxerem. Tehdy jsem koukal na Rockyho, jak trénuje a vyhrává zápasy, což mě imponovalo. Nenastalo ani jedno, protože maminka rozhodla: „Dobře se učíš, půjdeš na gymnázium a pak na vysokou, číšníka můžeš dělat případně jako brigádu“. Byl jsem tedy direktivně odeslán do školy, a já v té chvíli už pokukoval po herectví, protože otec dělal na Barrandově řidiče. Často jsem s ním jezdil v autokaru, nabírali herce a vezli je na plac, filmové prostředí mě prostě nadchlo. Navíc jsem si s nimi povídal, třeba Marian Labuda se mě ptal, co chci dělat, já mu řekl, že herce, on se pokřižoval a pravil: Jezusmária, také povolanie si vybrať!“ Paralelně jsem také chodil do „Dismaňáku“ (DRDS-Dismanův Rozhlasový Dětský Soubor), což mě také ovlivnilo. Rodiče chtěli, abych pořád něco dělal, tak jsem před tím chodil do hudební školy, na gymnastiku, ale to všechno mě v jednu chvíli přestalo bavit a nechal si jen ten dramaťák a tak se to prolnulo, že pohyb a zpěv se spojil do herectví. Takže jsem nechtěl být ani popelářem, ani policistou.

Vaše první angažmá bylo v Liberci. Jak byste reagoval na nepříliš podložený názor, že odchodem z většího města do menšího se herec „zahrabe“?

Měli jsme velice úspěšnou sezónu v Disku. Všichni mi říkali, že se neztratím, že se o mou budoucnost nebojí. Vypadalo to na angažmá v Kladně, v Disku jsme dělali úspěšnou inscenaci Mandragory v režii Petra Svojtky, který byl na Kladně šéfem, takže se spekulovalo, že si mě tam vezme. Spolužák DAMU z oboru režie odešel do Chebu, kde mi nabídl angažmá, ale já mu řekl, že ještě počkám. Sešlo z Kladna, Cheb byl daleko, tak to vypadalo, že budu na volné noze. O prázdninách jsem  nazkoušel hru u Petra Michálka v Děčíně jako hostování. A v říjnu se ozval umělecký šéf z Liberce a po tom angažmá jsem všemi deseti skočil – Liberec měl velmi dobré renomé a je v dojezdové vzdálenosti od Prahy. Liberec jsem nikdy nebral jako krok zpět, byly tam významné osobnosti jako Václav Helšus, Markéta Tallerová, Míša Lohniská, Eva Lecchiová, všichni z toho zdravého jádra. Evidentně jsem se tam těšil a první rok mě ta práce pohltila a plně naplňovala. Mohl jsem si rozložit magisterskou práci, dodělával jsem školu a do Liberce jsem šel „za někoho“, takže v prvním půlroce jsem měl asi osm záskoků. Byl jsem na ubytovně a prakticky pořád jsem byl takzvaně v textu: někdo onemocněl, tak jsem se nabídl, že to „skočím“. Byl jsem v jedné velké vlně a plný entusiasmu, že něco začíná. Bohužel se pak stalo něco, co můj pobyt v Liberci ovlivnilo, vyměnil se šéf, čekalo se než ho jmenujou, to byly dva roky, další dva jsem pak pod jeho vedením de facto stagnoval. Každý nový šéf si k sobě bere své lidi, své favority a tvoří si tvůrčí tým. Zkoušel nové absolventy konzervatoře a DAMU, já jsem tam vlastně byl upozaděn, takže jsme se domluvili s novým uměleckým šéfem, že bude pro můj další vývoj lepší, abych změnil prostředí. Takže jsem byl odtud „odejit“ s pocitem, že jsem nedosáhl na to, co jsem si představoval. Byl jsem na volné noze a mé štěstí v neštěstí mělo podobu natáčení seriálu Ach, ty vraždy! s režisérem Zdeňkem Zelenkou. Na to konto se mi ozval pan Jan Hrušínský z divadla na Jezerce. To se provázalo v hostování divadla Studio Dva, pak mě oslovil k hostování v divadle Na Vinohradech pan Deák a nakonec to vyústilo v angažmá. Ale ta liberecká stopa ve mně zůstala, navíc já byl až do angažmá v Praze, zatímco většina ostatních se do Prahy jezdila učit, a své rodné město jsem opustil až ve chvíli, abych se naučil v cizím městě žít. Nebo ještě lépe na zkušenou.

Padla tu jména tří scén…

V divadle Studio Dva nadále hostuji, mám tu asi čtyři představení. Na Vinohradech jsem ve stálém angažmá pod smlouvou, už rok a půl.

Zmínil jste vašeho otce a jeho profesi. Podíval jste se jako dítě na nějaký casting?

Je to tak. Produkce věděla, že Vašek (otec) má syna, vozí ho na natáčení, takže se třeba stalo, že mě režisér Adamec v Rodácích obsadil jako malého synka Oldřichu Vlachovi a Janě Švandové, takže jsem měl v jednom dílu tři scény, mihnul jsem se také v komparsu Vorlíčkova pokračování Arabely. Jako malý jsem absolvoval casting u Karla Smyczka na seriál Bylo nás pět. Bylo dobré, že jsem si vše mohl takhle postupně vyzkoušet. Když jsem maturoval, tak jsme s kamarádem Františkem dělali kompars do Tmavomodrého světa, takže jsme si u oscarového režiséra hráli vojáky, kteří po Mnichovské dohodě zabírají letiště. Bylo přínosné, že jsem si zkusil natáčení i z té nejnižší, tedy komparzní pozice.

Máte na svém kontě hodně účastí v televizních filmech a seriálech. Považujete to za dobrou průpravu pro film?

Určitě. Každá zkušenost je pro mě osudová, jak říkám. Prostě mě ta zkušenost měla potkat. Když jsem byl ve třetím ročníku na DAMU, tak vedoucí ročníku paní Šiktancová věděla, že nebudu tolik vytížen a že v první inscenaci Disku budu mít malou roli. Na DAMU se řeší, zda se má student plně věnovat škole nebo už může točit, já dostal povolení točit s panem Smyczkem Dobrou čtvrť, kde jsem hrál v partě studentů kolem těch hlavních postav. Byla to práce zhruba na rok a byla to příjemná brigáda při škole. Pan Smyczek točil televizně na víc kamer a upozorňoval mě, že na mě sice míří kamera, ale potřebuje průhled za mě, kde je hlavní dialog. Říkal mi, že musím cítit kameru, jindy zase jsem hrál moc mimicky, bylo to takové hezké školení a výborná průprava. Pak následovala pohádka u Vítka Olmera nebo epizodka u Filipa Renče či Viktora Polesného, vždy to bylo přínosné a důležitý díl do mé mozaiky.

Jak jste coby elév vnímal přítomnost velké herecké hvězdy po svém boku? Konkrétně bychom mohli jmenovat paní Bohdalovou ze seriálu Ach ty vraždy! Jste typ, který se z toho rozklepe, nebo si z toho nic nedělá?

Patřím k těm zodpovědným povahám, že všechno prožívám o něco víc. Střihačka mi při prvních dílech s paní Bohdalovou dokonce říkala, že musím mít všechno víc „na háku“, což se lehko řekne. Začínat velkou roli s paní Bohdalovou, to není jen tak a trvalo mi asi tři díly, než jsem se zcela uvolnil a dostal se do normálního fungování srdečního tepu. Paní Bohdalová v dobrém slova smyslu je herečka první jakosti. Ke mně měla přístup jako by mě vyučovala, takže když třeba zvýšila hlas, člověk se musel uklidnit a říci si: „Ale ona na mě vlastně nekřičí, myslí to dobře, říká mi připomínky a jde jenom o formu, jakou mi to sděluje.“ A když jsem byl schopen se odblokovat a odfiltrovat od skutečnosti, že na mě křičí paní Bohdalová a byl jsem schopen to zahrát a ona mě pak pochválila, měl jsem pocit, že jsem dokázal splnit její připomínku. Bylo to natáčení, které se táhlo nakonec tři roky a za tu dobu jsme si na sebe zvykli a v její přítomnosti jsem se dokázal uvolnit, takže to nakonec vypadalo, že s ní vedu dialog jako skutečný vnuk s babičkou. Mám takový pocit, že tihle zkušení herci dokáží vytvořit takovou atmosféru, že já osobně jsem se pak vůbec nepřebretával. Umí ten prostor tak zaplnit, že vás do něj vtáhnou a tím vám pomohou…

(zdroj: Bioscop)

Pojďme k vaší hlavní roli, vlastně první. Jaký to je pocit se k ní dopracovat. Jaký byl příběh onoho kunsthistorika a jak probíhala příprava na tuhle roli?

Menší zkušenosti s filmováním vám pomohou po té technické stránce a zvyknete si na onen zvláštní režim – natáčení neprobíhá chronologicky, mluvíte občas „do zdi“, musíte si hlídat značky a podobně – a ten musíte zvládat automaticky. Musíte reagovat na připomínky režiséra ohledně dialogů, kameramana, u než jste rozostřený, zvukaře, který nechce, abych touhle lžičkou nemlátil. V tom okamžiku to není jen o prožití role, ale o spoustě technických podmínek. Ale k roli ve filmu Miluji tě modře. Zavolala mi produkce Miloše Šmídmajera, že chystá český film a že bude v Divadle na Vinohradech casting s dalšími třemi adepty. Nestává se mi to každý den, takže jsem se ubezpečil, že volají tomu správnému, oni mi na mail poslali text, ale po zkoušce bylo rok ticho, takže jsem to bral, že jsem neuspěl. Pak se ale ozvali, že se pozdržela realizace a zbyli jsme jenom dva. V dnešní době je to nejen záležitost režiséra, ale i producenta, který preferuje určité herce a já se zatím nemohu stavět na pozice jako Vojtěch Dyk, Kryštof Hádek nebo Jiří Mádl, kteří jsou zajímaví i pro ženskou část publika. Ale nakonec mi zavolali, že pokud bych měl čas a mohl se uvolnit z divadla, tak v květnu a červnu 2016 by natáčení proběhlo. Moje první reakce byla, že jsem hlavní roli nikdy nehrál, ale dostalo se mi ubezpečení, že to zvládnu. Jde o milého kluka, výtvarníka, to prý zvládnu, není to žádná těžká role jako na divadle. Dělá to příjemný tým lidí, tak to bude hezké natáčení. Na základě připomínek paní Bohdalové, že občas říkám všechno stejně a neumím tu roli prožít, jsem si udělal takový harmonogram filmu. U divadla je to jednoduché, máte jednu možnost a ten večer musíte u diváka obstát a v tom tahu to prožijete. Ale film je rozkouskovaný a na přeskáčku – u zkušených herců, jako Mirek Táborský, Táňa Medvecká, jsem viděl, jak jsou schopní jít z nuly na maximum, na lusknutí to pravdivě zahrají, máme to, změna, jiné sklo, hotovo. Já pořád potřebuju ještě větší rozjezd, proto jsem si v tom harmonogramu barevně rozlišil, jaký bych měl v té které scéně být, měl jsem toho čtyři formáty A4. Pravda, je rozdíl mezi tím, co si namalujete a co chce režisér. První tři dny byly takové zabíhací, ale mám rád, když se natáčí v kuse, když to bylo v natáčecím tahu, třeba v desetidenním bloku, tak jsem zjistil, že přepnu a přestávám být Vaškem a ztotožňuji se s tou postavou.

Vzpomenete si, která „klapka“ se musela nejvíckrát opakovat?

Vezmu to trochu zeširoka. Když jsem spolupracoval s paní Bohdalovou, tak ta měla nejlepší první tři klapky – snad se na mě nebude zlobit. Mně to najíždění trvalo déle, takže jsem měl lepší šestou nebo sedmou klapku. Mně se třeba točí lépe ony dlouhé záběry, nepřerušované. Někteří režiséři se vyžívají v počtu a dvacátá klapka není žádné číslo. Ale nedokážu si představit, která se točila víckrát. Ano, někdy jsem řekl nějaký přebrept, člověku něco spadne, ale neumím si to momentálně vybavit. Ale třeba jsme neměli uzavírky chodníků a točili jsme za plného provozu, takže lidé chodili a zastavovali se, takže jsme byli konfrontováni s veřejností. Třeba na Hradčanském náměstí se turisté zastavovali, japonští jsou v tomhle specifičtí a fotili si nás. Nebo jsme natáčeli závěrečné scény v domě na nábřeží a na Střeleckém ostrově byl nějaký bubenický festival, takže to jsme si taky užili.

A jak jste si užil scénu s vrháním nožů?

Režisér Šmídmajer mi řekl: „Podívej, Vašku, Denisa je zavěšená a já nechci dělat nějaké postprodukční triky, já bych chtěl abys na tom kole byl připevněný a aby profi vrhač dublér to na tebe házel“. Řekl jsem mu, že to klidně riskneme, když to absolvuje i Denisa. On řekl, že zavolá profesionálního vrhače, byl to kamarád Rosti Nováka ze Švédska, který z 5000 hodů ani jednou nepochybil. Ale vedoucí produkce namítal, že jsem hlavní postava a nejde, aby mi třeba jen škrábl ruku nebo něco podobného, že se to nedotočí. A zakázal mi to. Takže nakonec to bylo tak, že Rosťa Novák mě upevnil za asistence Hanky Vagnerové ke kolu, roztočil mě a imaginárně na mě házel. Pak přišel kaskadér kterého připevnili, to měl ještě zdravou barvu, když ho sundavali, měl žlutozelený nádech. Házel na něj onen Švéd, pečlivě si odkrokoval vzdálenost, udělal si čáru z lepenky a trefoval se přesně do jednoho místa.

Pokud odhlédneme od vaší partnerky, s kým se vám ve filmu dobře spolupracovalo?

Byla tam spousta výborných herců, pánové Kratina, Vašut, Táborský, ale rozhodně bych jmenoval Táňu Medveckou. Byla naprosto skvělá a nastalo to, že když jsme si něco povídali, tak to dokázala říci takovým způsobem, že to krásně zaznělo, navíc to bylo skvěle zahrané, takže vás to úplně vtáhne a jenom se pak snažíte jí to nezkazit. 

Udělal jste si jako filmový výtvarník nějaký kurs?

Chodil jsem na výstavy, viděl jsem Slovanskou epopej, osvěžoval jsem si různé malíře, hovoří se tam o Gustavu Klimtovi, Snídani v trávě, Zrození Venuše – o tom všem se tam pojednává, takže jsem si něco nastudoval.

Máte spíš vztah k modernímu umění nebo realismu?

S Dismaňákem jsme jezdili na výměnné pobyty do Francie a francouzský vedoucí Patrick nás bral na výstavy a na různé expozice. Takže jsem byl k tomu veden od počátku. A z těch workshopů jsme pak něco aplikovali do  následných představení. Takže nedokážu říci přesně, že by se mi líbilo to nebo to. Třeba když má pan Knížák ve Veletržním paláci výstavu, jdu se na ni podívat, nemusí se mi to zrovna líbit, ale přemýšlím nad dopadem, jaký to na mě má a jestli by se to nedalo přetavit v nějaký herecký zážitek nebo to nějak využít na jevišti. Ale pokud bych měl jmenovat, líbí se mi Gustav Klimt.

Jste spíš improvizační typ, nebo ten „hodný“, který se drží daného?

Máte pravdu, že jsem pořád spíš ve fázi, kdy jsem ten hodný, nebo lépeřečeno nechci „zlobit“. Když dostanu větu, která mi zrovna nesedí, zkouším ji nejdřív udělat tak, jak byla dána a třeba při zkoušce mi naskočí přirozená varianta. Ale třeba při čtení scénáře s Denisou Nesvačilovou jsme si některé drobné úpravy udělali. Samozřejmě jsme se Miloše Šmídmajera ptali, jestli by to nebylo lepší takhle nebo takhle. A on byl natolik hodný, že nám poskytoval velký prostor. Byli jsme moc rádi, že nám takový prostor poskytl, protože znám režiséry, kteří bezpodmínečně trvají na tom, co je ve scénáři a basta.