RECENZE: Akt vůle, nebo zoufalství? Jan Palach chtěl být pochodní svobody národa českého

K jakému výkladu Palachova sebeupálení se přiklání tvůrci stejnojmenného snímku je jasné od prvních minut, ne-li rovnou z kontextu naplánování jeho premiéry k 50letému výročí Okupace. Film vykresluje Jana Palacha jako nesmělého citlivého studentíka, který si pomalu ani nevšimne, když ho pozdravíte (natož aby se obtěžoval odpovědět), o to víc ho ale pálí otázka národní i osobní svobody a zachování lidské důstojnosti vstříc tyranii. Světaznalý Palach se angažuje ve stávkách a demonstracích a nebojí se ani vystoupit z davu. Stále více si však uvědomuje apatii lidí kolem sebe a potřebu ČINU, který by národ probudil. Ke své symbolické sebevraždě se propracovává postupně, vědomě, kontrolovaně a s překvapivou mírou racionální argumentace.

Také Palachovo zoufalství je zobrazeno spíš tiše, intelektuálně, zohledňujíc jeho introvertství – nedočkáme se proto žádných velkých výbuchů emocí, žádného řevu o sošku Českého lva. To je naprosto pochopitelné ve scénách, kdy je mladý student ve společnosti (podle dobových záznamů a svědectví se Palach nikdy nijak výrazně neprojevoval a způsob jeho smrti všechny jeho známé překvapil), ale trochu riskantní až nepochopitelné ve chvílích, kdy je Jan sám jen se svými myšlenkami. Těžko říct, zda tvůrcům tento civilní přístup přičíst k dobru, nebo jim naopak vytknout nedůraznost v projevech patosu, důsledek této volby je ale evidentní – nižší emocionální náboj většiny klíčových scén.

Tento deficit naštěstí vyrovnává vcelku dobrý Viktor Zavadil, jehož pohled zamračené laně dodává filmu na pocitu autenticity. Což je důležité, protože příběh se zaměřuje vyloženě na Palachovu perspektivu. Na jeho zkušenosti se stranou. Na jeho vztahy s přáteli a dívkami. Na jeho dojmy z tanků v ulicích a jeho vztah s matkou (Zuzana Bydžovská). Důležité přitom je, že je Palach vykreslen jako komplexní osobnost plná protikladů a vnitřních bojů, osobnost, jejíž cesta z první scény do té poslední je lemována změnami.

Filmový Jan Palach to bohužel hraje na jistotu. Jedná se o slušný, ale bohužel také rutinérsky napsaný a natočený příběh národního hrdiny, který nemá moc čím překvapit. U takto kontroverzní a záhadné postavy by se toho zkrátka dalo čekat více. Také formou působí spíš jako nákladnější TV film (na rozdíl např. od loňské Milady, která sice byla po technické stránce plná chyb a problémů, rozhodně ale vypadala jako počin, který chce, abyste ho viděli na stříbrném plátně).

Jeho pomalé tempo obsahující několik vyloženě hluchých míst pak rozdělí diváky ještě více – některým vadit nebude, většinu alespoň částečně znudí a pro zbytek učiní film vyloženě nedívatelným.

Těžko říct, jestli je snímek Jan Palach sám o sobě politickým manifestem, nebo jen poctou člověku, vůči kterému chovají Sedláček s Kantůrkovou velkou úctu. Pro Čechy je ale jeho zhlédnutí událostí, které by se (pokud cítí tu potřebu) měli zúčastnit spíše jako vlastenci než jako fanoušci historie či českého filmu.

Celkové hodnocení: 70 %

Jan Palach (2018)

Hrají: Viktor Zavadil, Zuzana Bydžovská, Denisa Barešová, Kristína Kanátová, Jan Vondráček, Simone Hrášková a další

Režie: Robert Sedláček

Scénář: Eva Kantůrková

Kamera: Jan Šuster

Hudba: Michal Rataj

Česko, Slovensko / 124 minut / drama, životopisný, historický