ROZHOVOR | Jsem extrémně nešikovný, u komedie trpíme jako zvířata, říká Ivan Trojan

Režisér Ondřej Trojan vaše obsazení do hlavní role Bouráka jako protiúkol, protipól k tomu, co jste doposud hrál. Dodává, že dát herci roli, z kterou je těžké ze ztotožnit, nikdy ji nehrál, nemůže čerpat ze svých zkušeností, způsobí to, že se „rozeberou na šroubky“ a následně se složí znovu do té postavy.

Ivan Trojan (I.T): No to určitě, já jsem extrémně nešikovný člověk, jako manuálně. Na rozdíl od mého bratra, který je manuálně velmi šikovný. Auta mě téměř vůbec nezajímají, jediné, co jsem udělal, že jsem jednou vyměnil pneumatiku na autě. Takže pro tu roli nemám žádné předpoklady, navíc by ten chlap měl umět tancovat Rock’n’Roll a já jsem nikdy netancoval. Měl by mít načesaného „emana“, mně vlasy už ubývají. Všechno je tedy vlastně špatně.

A skládáte si svou roli?

I.T.: To ano. Herectví je o tom, že by se měl člověk pouštět do nějakých výzev a věcí, které jsou trochu mimo jeho vlastní osobnost. Samozřejmě s přibývajícím věkem to jde hůře a člověku se do toho méně chce. Ale jsem v tom, takže asi dobrý.(smích)

I dle kostýmu usuzuji, že dnes budete pracovat. Máte opravovat střechu, i když „rokenrolový eman“ na hlavě nechybí, nezbytné správné řetízky, kérka…

I.T.: Ano, opravuju střechu, svářím, používám rozbrušovačku. Vlastně dělám všechny možné práce.

Co by automechanik, navíc kšeftující s vraky aut, vlastníte ve filmu růžového Cadillaca, sice je už postarší, ale vaše pýcha. Když říkáte, že vás auta nezajímají, zkusil jste si ho před natáčením i řídit?

I.T: To jsem si vyzkoušel už před natáčením, on teda pořád ještě není úplně v nejlepší kondici. Ale jezdím i s tahačem, v normálním autě. Najezdím se zde hodně.

Vaše dcera Kamila (v podání čerstvé absolventky konzervatoře Veroniky Markové, pozn. redakce) se rozhodne zachránit vaše ohrožené manželství. Proč? Co je špatně? Jak to vidíte Vy jako Bourákova žena Markéta?

Kristýna Boková (K.B): Já vlastně nevím, jaký je problém toho manželství a já jako Markéta si ho hlavně celou dobu nepřiznám. Jsem vlastně celou dobu zamilovaná do svého manžela. A moje dcera má pocit, že žiju v omylu a chce mě z toho omylu vyvést.

Takže je to jenom ze strany té dcery?

K.B. Ano.

Byla role Markéty pro vás také jistý protiúkol?

K.B. Ano. Ne, že bych nebyla zamilovaná do Ivana (smích), ale ta postava přistupuje k životu úplně jinak než já.

I.T.: Já si myslím, že naše dcera se mě snaží tak hezky nasměrovat, jak to ženy zkrátka umí. Nejprve to děla hodně razantně a potom tak právě ženský rafinovaně a hezky nás navede k tomu, co by nás v životě mohlo spojovat. To je myslím právě nádherné poselství filmu, že muži ženy vlastně potřebuji. Možná to občas přehánějí, ale když se to děje nenápadně, tak je to asi fajn. Myslím si totiž, že muži tíhnou k tomu věci neměnit a ženy zase tíhnou k tomu věci až razantně měnit. A důležitá je rovnováha. A vypadá to, že tu rovnováhu nakonec rodina najde, takže je to vlastně taková pohádka. Černá komedie, která má pohádkový konec.

Anotace k filmu obsahuje více přívlastků: gangsterská, romantická, hudební komedie. Má film tyto atributy?

K.B: Já myslím, že jo, zatím.

I.T: Asi má, jestli je splní, to se nikdy neví. Má. Snažíme se teď na tom podílet od obrazu k obrazu.Není to jednoduchý film. Je rozlítaný po všech možných exteriérech. Jsou tam náročné scény, kdy točíme v lijáku, A taky počasí nám navíc zatím absolutně nevychází. Když má zrovna svítit sluníčko, tak  je zataženo, takže se moc nedá točit. Je to hodně o velké trpělivosti. Je to náročné a na to, že je to komedie, tak zatím trpíme jako zvířata.

Asi je to nesrovnatelné, ale aktuálně máte za sebou natáčení filmu Šarlatán. Bylo to podobně náročné?

I.T.: To bylo něco úplně jiného. Tady jak vypadám, trvá maskérům třeba hodinu. U toho Šarlatána to bylo třeba i dvě a půl. Takže už to, že musíte přijet na místo o dvě a půl hodiny dřív a když jsem potom večer hrál, takže jsem spal třeba tři, čtyři hodiny.

I včera Vás z natáčení odvezli přímo na představení a hned zase v noci zpátky.

I.T.: A ráno zase tady, tak je to náročné.

Když jsme mluvili o atributech toho filmu. Mohla by být dalším naděje? Naděje lidem, kteří jsou ve své životní situaci naprosto zoufalí a nějak nechtějí nebo nevědí, jak to změnit?

I.T.: Já myslím, že důležitá je naděje v dětech. Málokdo z nás ví, jak naše děti vychovat, ale nejdůležitější je, jací jsem my jako rodiče a děti to vstřebávají a odrazí se to v nich. Tady těm dvou, Bourákovi a Markétě, i když to v této fázi života moc nejde dohromady, dříve jim to fungovalo a byl tam silný vztah, který se možná časem opotřeboval. Ale když jsou děti dobře založené, mohou nám to vrátit. A to je myslím naděje toho filmu, že si to naše dcera uvědomí a dá nás znova dohromady a dá nám nějaký směr. Je to hodně pohádkové, ale myslím,  že to je to nejdůležitější.

A v životě přece chceme, aby to všechno skončilo jako v pohádce.

I.T.: To bezesporu. Ale zároveň je důležité vědět, že život až taková pohádka není. To je dobré východisko. Protože když si lidi říkají, že je jejich život pohádka, tak je potom ten náraz těžký. Mně se na mé filmové manželce líbí, že drží rodinu.  A i když tam byla nějaká nevěra, nemá od Bouráka dostatek přízně, kterou by bezesporu potřebovala, tak pořad cítí, že tam ještě nějaká šance je. Mám pocit, že se dnes lidé rozvádějí dříve, než je nezbytně nutné. Brzo to vzdávají. A v tom je taky smysl toho filmu, že i když se ten vztah rozpadá, tak je jejich společný kořen tak silný, že je zachrání a možná to muže být nakonec ještě lepší.

Je Markéta zamilovaná i do Bouráka, vidícího se v Elvisi, možná až toho „zastydlého puberťáka“?

K.B.: Ne, ona je zamilovaná do něj, do jeho světa a má pro něj pochopení.

I.T.: Právě si myslím, že ten jeho svět byl stejný, když se seznámili. Když byli mladí, chodili spolu tančit, vyhráli nějakou soutěž, spojovala je hudba, tanec i odpor proti komunistům. To je silné pojítko. Je jasné, když v tom chlap „zamrzne“, tak už to může trochu jeho ženu iritovat, už jí to nepřijde tak sympatické, ale pořad to tam někde je. Navíc si myslím, že ona k tomu rozhodně nemá odpor, na rozdíl od dcery, kterou to štve.

A prostředí tady Varnsdorfu, ve filmu Šlukdorfu, myslíte,  že je dobře vybrané, že je zde ten potenciál? Že je vlastní příběh hodně spojen s tímto místem?

I.T.: Já myslím, že takové příběhy se mohou odehrát opravdu kdekoliv, samozřejmě tady to má kouzlo toho kraje. Pohraničí, místo, kde žili úplně jiní lidé, než tady žijí dneska, že to tady není úplně zakořeněné a že to bude ještě nějakou dobu trvat, než to tady lidi vezmou za své. To je obecný problém pohraničí. Už se to pomalu daří. Vidíte, že některé domy a zahrádky už jsou pomalu opravené, zvelebené. Ten potenciál tady je. Ale je stále někde vidět, že je to do velké míry dané tím, že k tomu nemají lidé vztah, že to neberou za své. Nezáleží to jenom na těch, kdo to město nebo kraj vedou, ale hlavně na těch lidech samotných. Protože kdyby tam byla ta energie: pojďme to změnit, tak by to šlo. Místo tedy určitě  sedí na ten film lépe, i obrazově.

A váš osobní vztah ke kraji severní Čechy?

I.T.: Můj kamarád tady měl chalupu, takže jsem jezdil do Jiřetína pod Jedlovou lyžovat, ale to už je asi 40 let. A pamatuji si, že jsme si  jednou udělali výlet do Varnsdorfu, někdy tak v roce 1985 a ten vjem tehdy byl hodně takový temný. Dnes už mi to ale tak nepřijde. Tady kousek je Krompach a tam mají shodou okolností chalupy ředitelka Dejvického divadla i naše dramaturgyně a náš kameraman si tady postavil dům, kamarád basketbalista tady má taky chalupu, ale ještě jsem tam nikdy nebyl.  A teď během natáčení nemam vůbec čas se tam asi podívat.

A jak působí na vás, Kristýno?

K.B.: Na mě hodně rozpolceně, Je tam na jednu stranu krásně, na druhou stranu, na místech, kde točíme jsou krásné vily, o které se ale očividně nikdo nestará, vedle toho rozpadající se fabriky. Ale také si myslím, že je to určitě lepší než třeba před dvaceti lety. Už to není taky temné, jak si to zažil ty. Ale cítím, že to tu ještě pořad je, i když už to není asi tak depresivní, jak bývalo.

Taky jsem z toho měla strach, když jsem sem jela.

K.B.: Je tady proste vidět ten zásah komunismu, a že hodně lidí odešlo a přišli úplně jiní lidé.

A pan režisér? Vy spolu neděláte poprvé, že? Jak se vám s ním pracuje? Vy jste řekla: S ním je radost tu postavu hledat. Jak hledáte?

K.B.: Mně je Ondřej velmi blízký v tom, že nehraje žádné hry, je pravdivý a jde po těch věcech tak, jak je cítí, tak až dětsky. V něčem mi to připomíná Petra Formana, který je v tomhle taky takový a to mi vyhovuje. Není to vykalkulované, můžeme postavu spolu hledat a  přestože je jako producent zodpovědný za finanční stránku filmu, je přesto schopný ten čas dát, i když ví, kolik mu zrovna protéká peněz. Toho si hrozně vážím a baví mě to. A mám pocit, že s ním můžu být upřímná, protože spousta režisérů, když jim řeknete svůj názor, tak se naštve. Tady vím, že mužů mluvit na přímo, stejně jako on. Ondřej umí navíc tak nenápadně navigovat.  To jsem zjistila třeba v Občance (film Občanský průkaz, pozn. redakce) nebo v Tomanovi, kde to byla malá role a nebyl tam úplně prostor, ale nějaký vývoj tam musel být. Takže si se mnou sednul a všechno mi to nahrnul do hlavy. Člověk se pak cítí v bezpečí, že si ty věci nemusí hlídat sám.

A vy, mate podobný pocit? U vás to byla doposud jen malá spolupráce v Želarech.

I.T.: Myslím, že oba řešíme, že když se s někým tak blízce znáte, tak je ta spolupráce proste těžší. I s mou ženou jsme to řešili a jenom jednou jsem to porušili ve filmu Jedna ruka netleská. Občas to mezi námi na place s bráchou zajiskří, ale to není nic závažného, co by mohlo ovlivňovat naši práci. Ondra je bezpochyby srdcař. Když je zapotřebí dostat nějaké auto do záběru, tak on první jde a začne to auto posouvat, což by jako producent a jako režisér rozhodně dělat nemusel. On má ty věci hodně vymyšlené a zároveň tam má spoustu takových svých tajemství, o která se nechce dělit. On to ví a moc ty věci nepředává dál a my pak koukáme, kde je Ondra a on někde kus od nás šoupe auto.

K. B.: Nebo jako první vylezl na střechu a sundával tašky. A to je na tom právě hezké.

I.T.: No, vždyť říkám, je to srdcař.

K.B.: Mně se to líbí, a to je třeba to, co má společného s Petrem Formanem, ten to taky třeba není schopný v tu chvíli předat, tak jde, vyleze někam a udělá to sám. Myslím si, že ta umělecká část toho člověka občas potřebuje sejít na zem a něco udělat manuálně a fyzicky, aby ho to uzemnilo trochu. Jsou součástí toho celku  a ne, že řeknou, že ze své pozice nebudou toto dělat.

A i vy  pak cítíte, že to děláte všichni dohromady, že to dává smysl.

K.B.: Ano,  pak i ze štábu cítím energii, kterou jim Ondra předává a oni to všechno úplně v pohodě udělají a nejsou z toho vůbec otrávení. A to je výjimečné a krásné.

To jste krásné řekla.

I.T.: Hezky mluvíš o mém bratru. Navíc umí krásně vycítit, když je člověk vedle, když není úplně pravdivý. Je hodně citlivý.

K.B.: On je citlivý, i když cítí, že má člověk nějaký osobní problém, tak nepřijde a řekne, hele máš problém, ale jde, a opatrně člověka navede na tu správnou cestu.

Nezbývá mi, než Vám všem popřát jen ty správné cesty. Které povedou k nádhernému, ojedinělému filmu.